Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

Netrvalo dlouho a jak muž řekl, tak se také stalo. Z dálky již bylo slyšet dopady těžkých nohou následované šustěním.
Kroky se zastavily u dveří cely, které se s trhnutím otevřely a v nich stálo cosi mezi koněm a ještěrem. Dvě koňská kopyta a hlava koně, ocas ještěra.
"Co to pro Mistra Kápě je?" zašeptal Šumař.
"Jsiiii Ššumařřř?" otázala se nestvůra syčivým hlasem. Z tlamy přitom vylétával hbitý hadí jazyk.
Šumař se vzmohl jen na tiché přikývnutí.
"Pojď se mnou! Budeš souzen!"
"Za co?"
"Sssnědl jsssi přřříliššš mnoho Zdrrravé ssstrrravy!" dostalo se mu odpovědi.
Nutno podotknout, že toto skutečně nečekal.

„Víte, na co mám chuť?“ zeptal se Koryk a významně zakoulel očima.
„Ne a vůbec nás to nezajímá!“ vyjela Smíška.
„Nebuď tak nabroušená, holka,“ snažil se Sépie zmírnit napětí.
„Jeho choutky jsou známý. Zvrhlík!“ prskla.
„Na co hned nemyslíš,“ zašklebil se Koryk. „Já mluvil o jídle. Takový propečený steak…“
„To ti budu věřit…“
„Náhodou, pořádný flák masa by nebyl špatný,“ ozval se Šumař. „Co říkáš, Flaško?“
„Myšička, mňam,“ odpověděl automaticky.
„Poslyš, neměl bys s tou sovou trávit tolik času,“ reagoval Šumař zpola pobaveně, zpola starostlivě.
„A teď si dáme všichni vývar z kůží. Ať žije zdravá strava,“ uzavřel diskuzi Sépie.

A zíral a zíral a zíral. Vůbec netušil, o čem ta osoba hovoří. Naposledy byl v Mottském lese a testoval s Křovákem munici. Nebo ne? Znovu se kolem sebe rozhlédl, ale nic z toho, co právě slyšel, mu nejen nic nepřipomnělo, ale ani mu to nic neříkalo.
"No každopádně, když jsi se teď už probral, zřejmě pro tebe konečně přijdou."
"Kdo?" zeptal se Šumař.
"No přeci Správci."
"Správci?" pořád nechápal Šumař.
"No jasně. A jestli ti můžu dát radu, tak u toho kulhej," zachechtal se. "To je moje dobrá rada."
"Od špatného rádce, když jsi tady," ozvalo se z rohu.

"Před několika dny tě sebrali na ulici. Plížil jsi se úplně nahý do domu nějakého bohatého měšťana. Protože jsi ale nebyl tak úplně sám sebou, strčili tě sem a zřejmě čekají, až se probereš. První den jsi tady běhal kolem dokola a křičel, že ti broučci byli malí a neškodní. Ačkoliv ti zřejmě sežrali celé oblečení, tak neškodní asi nebyli. Druhý den jsi skákal žabáky od jednoho kraje cely k druhému a vyřvával, že musíš první tam, poslední ven. Dnes od rána blouzníš ptákoviny o bombách. Docela jsme se nasmáli."
Šumař na něho zíral a přemýšlel, co se sakra stalo.

Iskaral Pust si zamyšleně měřil svého soupeře.

„Odváží se mě napadnout? Uvědomuje si, že nejsem sám? Mám spojence, ano, mocné spojence!“
„Velectěný Kruppe se nebojí,“ ozval se tlouštík s odzbrojujícím úsměvem. „Leč boj není nutný. Stačí, když se otočíš a vrátíš, odkud jsi přišel.“
„Ustoupit? Nikdy!“

Pobídl patami mezku, která se na něj vyčítavě zahleděla, ale pak se přece jen dala do pohybu. Bhok´arala vířili všude kolem. Velekněz Dómu stínu dostal nápad.

„Uctívači! Buďte konečně jednou užiteční. Hurá na něj!“

Desítky malých létajících opic nadšeně zavřeštěli a zapojili se do potyčky. Ukázalo se však, že nedokáží zcela rozlišit soupeřící strany…

Šumař se rozhlédl okolo a vůbec nechápal, co se stalo. Naposledy si pamatoval, že s Křovákem testovali Bořiče. Rozhlédl se po kobce, ve které vězel s ostatními, ale nikoho nepoznával. Nevěděl, kde je, jak se tam dostal a proč je na Adama.
"Můžeš mi trochu osvětlit, kdo jsi? A co dělám tady?" zeptal se Šumař osoby, která na něho prve promluvila.
"Panáček se nepamatuje?" pochechtával se tázaný a utřel si visící nudlu do hřbetu ruky.
"Ne, pro Mistra Kápě," vydechl Šumař a pokusil se znovu si vzpomenout. V jeho hlavě ale bylo úplně prázdno.
"Řekl bych, že to bylo takhle."

Ležel s rukama za hlavou, zavřenýma očima a mírným úsměvem na tváři. Jeden z nejnebezpečnějších tvorů světa.
Mappo si povzdechl. Kdy se z úkolu stala radost? Kdy začal toho zabijáka považovat za přítele?

„Spal jsem dlouho?“ ozval se Icarium a rozkošnicky se protahoval. „Měl jsi mě vzbudit, je krásný den.“
„Potřeboval sis odpočinout…“ odpověděl, snaže se potlačit své pocity.
„Moře? Jsme u moře?“ podivil se mírně. „Myslel jsem… to nevadí. Pojď, zaplaveme si!“
„Nemám chuť…“
„Ale no tak. Koupání na Adama,“ lákal ho a už se svlékal.
„Na Adama?“
„Neříká se to tak?“ zarazil se. „Někde jsem to musel slyšet…“

"Cože? Co?" probral se s trhnutím Šumař a rozhlédl se po ztemnělé místnosti, ozařované pouze svitem loučí. Místnost byla nízká, vlhká a smrděla potem a močí. Po slámě na podlaze se sem a tam válela kupička sena, ze které místy vykukovala ruka či noha.
"Kde to jsem?" zeptal se potichu, jasně si připomínaje scénu s Křovákem.
"No měl jsi trochu horečku a blouznil," poznamenal chlapík s dechem jako párek umírajících bhederinů. Z pusy mu čouhaly pouze dva úplně černé zuby.
"Musím říct, že ze vtipů z těch tvých pohádek, o kterých si blouznil, si tu s radostí zazpívala celá cela."

Byla uznávanou vědkyní. Kdysi dávno - před měsícem, před rokem? Nevěděla, ztratila pojem o čase. Rozum si udržovala tím, že si v duchu přehrávala všechny své přednášky a řešila rébusy.
Brzy by dala přednost šílenství…
Pískání myší, kapání vody, sténání ze sousedících cel. Děsivá kakofonie zvuků. Nejhorší však byl skřípot pomalu se otvírajících dveří. Věděla, kdo přichází.

„Nic ti neřeknu!“
„Změníš názor,“ prohlásil Tanal Jatvanar a vší silou ji praštil do hlavy. „Každý nakonec zazpívá a prozradí všechno, co ví.“
Pak ji přestal mlátit. Začal jí dělat horší věci.

Nejdřív snila o svobodě. Pak už jen o tom, že ho zabije…

"Tak to bylo trochu moc," poznamenal Šumař, jakmile mu přestalo zvonit v uších.
"Takový držkopád," zanesl se k nim řehot z dáli, kde Pazderka s Pačesem zdárně napodobovali, jak oba dopadli.
"Co zkusit kapku?" vyhrabával Šumař díru.
"Nebude to málo?" strachoval se Křovák.
"Uvidíme. Zkusím to otočit, schválně co to udělá," rozhodl Šumař.
Kapka kyseliny dopadla, oba se dali do běhu. Nic se nedělo, až náhle se od díry zablesklo, ozvala se rána a vzhůru vyrazila ohnivá střela, která ve výšce zpomalila, obrátila se k zemi a dopadla kousek od místa výbuchu, kde dohořela.
"Hustý, tohle se dá směrovat! Pecka."