Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

Procházeli kolem řady zdobných rakví umístěných v trůnním sále.

„Mrtvé město, mrtví přátelé,“ zašeptal Paran.
„Budou žít navěky, kapitáne. V pamětech lidí, víte. A možná… mám dojem, že se jednou vrátí. Naši přátelé i to město.“
„Je velkolepé. I teď, v okamžiku zániku. Jak asi vypadalo v době své největší slávy,“ dumal, protože přemýšlet o téhle nevšední pevnosti bylo daleko snesitelnější než o osobách v sarkofázích.
„Můžete se zeptat Anomandera, třeba má někde plány,“ zašklebil se Rychlej Ben.

Vzápětí znovu zvážněl. Díval se na místo, kde snil svůj poslední sen Whiskeyjack. Položil na zem malý kamínek. Kdyby se chtěl zastavit…

Strážci připoutali Šumaře před špalek umístěný uprostřed místnosti s nízkým stropem a opustili ho. Rozhlížel se po místnosti, ale její účel mu unikal. Detektor citů si nedokázal představit.
"Tak tě tady máme," ozvalo se za Šumařem, který se po hlase otočil, ale spoutání mu to znemožňovalo.
"No tak se do toho dáme," pronesla osoba, vkročila Šumařovi do zorného úhlu a zasekla do špalku velkou železnou sekeru.
"Kdo jste a co pro Mistra Kápě chcete?" polkl Šumař a ostražitě osobu sledoval.
"Provedeme malé posouzení tvého charakteru, Šumaři. Podle toho se uvidí, co s tebou, ale já bych si vsadil na smrt."

„Ty zatracenej mizero!“ běsnil Bouřňák. „Takhle s náma vyběhnout, že se nestydíš.“
„Nestydím,“ odpověděl Šumař a provokativně si přepočítával svoji část výhry. „Nepodváděl jsem. Jen jsem… využil okolnosti.“
„Chudák Mistr Spáru,“ řekl Gesler a podíval se na mrtvého škorpióna.
„Je ti líto bojovníka, nebo peněz, o který jsi kvůli němu přišel?“ zašklebil se Sépie. „Bylo přece jasný, že nejmíň dva umřou.“
„Už jsi vyplatil Keneba?“ zeptal se Šumař.
„Jdu tam. Měl kurz čtyřicet k jedný?“ ujišťoval se Sépie.
„Jasně.“
„Čtyrycet… já tě roztrhnu!“ nabral Bouřňák druhý dech.
„Sežeňte novýho šampiona a můžeme dát odvetu. Radostná společnost je připravena,“ uzavřel Šumař.

Šumař se nechal odvléci do místnosti, kde většina podlahy byla hluboko pod úrovni země. Alespoň takový měl pocit po zalehnutí v uších které bylo tak výrazné, až mu připadalo, jako by mu obě uši splynuly v jedno. Místnost byla nízká s plísní po stranách. Šumařovi se špatně dýchalo, neboť se mu zdálo, že okolo přítomné houby mu odtrhují zbytky vzduchu od úst. Uprostřed místnosti bylo křeslo potřísněné výměšky předchozích obyvatel a Šumaře do něho silou upoutali. Ne, že by se moc bránil. Přestože netušil, co se děje, postupem času a navzdory snahám zjistil, že odpor je přes sílu věznitelů marný.

„Nechápu, proč ti Braven Zub taky nedal nový jméno. Smraďoch by odpovídalo…“ zašklebila se Smíška.
„Nikdo tě nenutí jít vedle mě,“ odsekl jí Koryk.

Učí se, pousmál se Šumař v roli nezaujatého diváka. Ještě pořád si nezvykl. Chyběli mu staří Paliči mostů. Ale život šel dál a tak si zvykal na nové spolubojovníky. A jiskření mezi Smíškou a Korykem bylo rozhodně zábavné.

„Páchnete oba stejně,“ upozornil je Sépie. „To ty uřezaný uši, víte? Stejně nechápu, co tě to popadlo, Smíško. Že se takhle zdobí Koryk, no dobře, je to tradice jeho kmene. Ale ty?“
„Takové krásné splynutí…“ podotkl tichounce Flaška.

„Prošli jsme spolu desítky bitev. Často to vypadalo, že nemůžeme přežít,“ podotkl Křovák.
„Jednou jsi nepřežil,“ odpověděl Šumař významně.
„Ale vrátil jsem se!“
„Nevím, jestli by ses tím měl chlubit. Taková osina v zadku, že tě nechtěl ani Mistr Kápě…“ pronesl Šumař a vzápětí se oba hlasitě rozesmáli.

„Vtipkují,“ řekla tiše Spona. „Bude to dobré, zvládneme to.“
„Jsou sapéři od Paličů mostů. Nejtvrdší z nejtvrdších. Budou si dělat srandu i s ustřelenou hlavou…“ pokrčil rameny Urb.
„My taky nejsme žádný zelenáči,“ ozval se Sololiz a zatvářil se výhružně.
„Neustoupíme. Budeme bojovat!“ navázala Spona.
„Vo tom snad nikdo nepochyboval…“ uzavřela Hellian.

"Proč jsssi provedl tak ssstrašššnou věc?"
"Pro Mistra Kápě, co se to tady děje? Já si opravdu nic nepamatuji," zoufal si Šumař. Jak rád by teď měl po ruce Práskavku, kterou by si rád nacpal do krku a polkl.
"Odpovídej jen na to, na ccco ssse tě tážžžeme!" napomenul ho jeho strážce.
Šumař jen odevzdaně mlčel a díval se na špičky svých bot.
"Prrrotožžže jsssi nám nepossskytl ussspokojivou odpověď, musssíme tě dát na detektor cccitů," rozhodl vládce na trůně, pokynul Šumařovu strážci a odpochodoval pryč.
Šumaře se chopily dva páry silných rukou a odvedly ho vstříc stínům v útrobách budovy.

Zavřel oči, uvažoval. Bylo to šílené, sebevražedné.

„Udělám, co půjde, abych vás dostal na loď,“ rozhodl se.
„Děkuji,“ přikývla Tavore.
„Pravděpodobnější ale je, že všichni zemřeme,“ podotkl s neveselým úšklebkem.

Několik set cvičených asasínů. Proti nim tři lidé. Po střetu s první rukou měla T´jantar v hrudi zaražené dvě dýky.

„O mě se nestarej,“ řekla. „Hlídej Tavore.“

Jmenovaná vzlykla a krátce svoji milou objala. Boj pokračoval. Obě ženy si vedly lépe, než by považoval za možné. A mezi výpady se na sebe zvládly usmívat.

Tohle by měli vidět všichni, kdo jsou přesvědčeni, že pobočnice nemá žádné city, pomyslel si Kalam.

"Co, co, cože? Příliš zdravé stravy?" vyblekotal po prvotním překvapení Šumař.
"Jistě! Zzzzdrrravá ssstrrrava je sssměsss bylin zzzzpůsobujícíííí halucccinace a amnézzzii."
"Ehm," vydal ze sebe jen Šumař, a následně se vydal hopkaje, dle rady jeho společníka, vstříc svému osudu.

"Toto je třřřisssta třřicáté ssslyšššení našší rrrady," ozvalo se prostorem před trůnem, na kterém seděl tvor stejného vzhledu, jako byl ten, co Šumaře vyzvedl, avšak několikráte tlustší.
"Zde předvedený, byl ssse svolením Vašeho majessstátu po pozzzřřření zzzdravé ssstravy umíssstěn na třři dny do karantény," poznamenal tvor, který Šumaře přivedl k jejich vůdci.

Tvor na trůně se na Šumaře podíval a pronesl:

Pobřeží bylo na dohled, což značilo konec jejich dlouhé cesty. Napětí vzrůstalo.

„Nedovolí nám se vylodit,“ zoufal si už dopředu Řezník. „Darudžistán má přísná pravidla pro cizí plavidla. Všichni cestující musí povinně do karantény.“
„Skutečně?“ pousmála se Zášť. „To bych se podívala…“

Jejich spektakulární přistání sledovali všichni, kdo se tou dobou nalézali v dohledu. Vždyť kolikrát v životě uvidíte loď, jejíž posádku tvoří zdivočelé mrňavé opice? Příslušní úředníci se ovšem nezmohli ani na to, aby vyměřili poplatek za kotvení, daň z dovozu, pobytovou daň a cokoli dalšího. Natož na jakousi karanténu.

Takže Řezník mohl bez komplikací vyrazit za svými kumpány.