Star Wars: the Clone Wars

Jango si promnul oči a znovu kadety přepočítal. Nahlas. Ukazoval si přitom na prstech.

Vyšlo mu šest. Byl si poměrně jistý, že jich mělo být pět.

Po chvilce přemýšlení mezi nimi našel Bobu a odvlekl ho do pokoje. Neobešlo se to bez nasupeného prskání. Znovu je přepočítal.

Čtyři.

“Prosím, Zi… CT-3569 se šel vyčurat.” Pípnul jeden z kadetů.

Našel ho. Dotáhl zpátky. Přepočítal. Pět.

“Mě jste počítal dvakrát, pane.”

Další přepočítání. Vyšťáral jednoho kadeta z pod stolu a znovu uklidil Bobu. Nějak mu vyšlo sedm.  

Složil hlavu do dlaní a zakvílel. Možná bude lepší nechat pozici trenéra na někom povolanějším.

Když začal poprvé vykašlávat krev, měl Curse záchvat paniky. 

Pro natborna by to ve stejné situaci byla nedostatečná reakce, ale klony měli trénink. Věděli, co mají dělat. Nemělo by ho to rozhodit.

Rozhodilo.

Crossguard ho našel, jak se schovává ve skladišti, posadil ho na bednu od zásob a držel ho za ruku, dokud nepřestal škytat a lapat po dechu.

“Já umírám?” dostal ze sebe nakonec. Crossguard přikývnul.

“Ale to my tady všichni,” dodal rychle, když se Cursovi zase zkřivil obličej do pláče. “Jen si musíš pokaždé najít tolik práce, aby si to nestihnul, a musel to odložit na další den.”

Byla to jenom hra pro děti. Žádný velký děj, jen loutky, které se navzájem tlučou a pokřikují na sebe věci, které dětem přeletí nad hlavou a dospělí se jim zasmějí. Hush byl rád, že má kam na půl hodiny odložit mládež, aby se mu při nákupech nerozutekly po tržišti.

Když se vrátil, šlo se zrovna do finále. Postavičky v bílém brnění se shlukli kolem nepřítele a společně ho vyhodili z pódia do bahna. Potlesk. Smích.

Zeleně natřený klacík v ruce loutky svítil i na dálku.

Byla to jenom hra pro děti. Nebyl důvod, aby se z ní Hushovi třásly ruce.

Hush nasypal do čaje poslední lžičku cukru, zamíchal ho, a podal ho hromádce dek, která se klepala na podlaze. Ven vystřelila ruka, popadla hrnek, a zase se stáhla.

“Já ti říkal, že tam nemáš lézt. Tak se teď nediv.”

Hromádka cosi zahuhňala.

“Ale taky tam bylo napsáno Jen pro mediky. Cos myslel, že tam uvidíš?”

Deky se na okamžik nadzvedly, jak ten pod nimi naznačil dva oblouky někde ve výšce hrudníku.

“A co si tam uviděl?”

Táhlé zaskučení.

“Přesně tak. Snad si to budeš pamatovat, až na tebe začne dělat oči nějaká natbornka.”

Některé geny nebylo radno šířit mezi civilisty.

Dvě hodiny po půlnoci lodního času.

Naprosté ticho. Jen z jedné zapadlé místnosti na spodní palubě se ozývalo tiché klikání. Pauza. Zamručení. Další klikání. Polohlasné zaklení.

Velmi sprosté a hlasité slovo.

Dunění těžkých kroků na schodech.

Zelenáči, kteří se ještě nenaučili prospat i tu nejhorší bouřku, se probouzeli a mžourali nervózně kolem sebe.

Dveře se otevřeli. Klon, který za nimi stál, se rameny dotýkal zárubní.

“Který z vás dutohlavů sežral serverové čipsy?”

Někde vzadu v místnosti se zvedla ruka.

“Tak začni urychleně shánět nové,” zavrčel CB a hodil po něm prázdný sáček: “jestli se nechceš z hyperprostoru vynořit uprostřed hvězdy.”

Posledních pár let byl jeho život útěk.
Dny bez jídla a občas bez vody, probdělé noci a počítání kreditů. Střídání planet co pár měsíců, falešné doklady na falešná jména, učení se, jak bez mrknutí lhát do tváře někomu, kdo drží v rukou blaster. Bezděčně se dotknul jizvy, která mu protínala tvář. Momenty, kdy se to pokazilo.
Přesto…
Od moře foukalo. Hvězdy na nebi byly pro jednou jen hvězdy, a ne motory stíhaček. Oheň pomalu dohasínal, ale ještě pořád hřál. Ostatní pospávali kolem, bez starosti.
Mouse zavřel oči.
Pro jednou nemyslel na zítřek. Pro jednou jenom věřil, že už bude lépe.

Z lodi jako první vypadla ta podrazácká krysa Talen a pak vystoupili dva vojáci a vůdkyně.
„Gesto naší dobré vůle,“ řekla. „Udělejte s ním, co chcete. Jsem Bonna Espera.“
„Dovolte, abych vám představila krále Haigura.“

„Slíbila mu plnou podporu. Nebylo na tom nic složitého, oba mají stejné cíle.“
„Ale bylo. Bez tebe by se nedomluvili.“
„Asi máš pravdu. Jak se dařilo tobě?“
„Povedlo se mně přesvědčit většinu vlády, aby odsouhlasili vypsání voleb a zřízení parlamentu. Teď doufám, že král nebude mluvit o abdikaci, dokud se situace nestabilizuje.“
„Nebude. Dá na tvoji radu.“
Za okny ubíhal vesmír.
„Je načase jet domů.“

„Jedna minuta. Jen tolik času mám, abych zaujala posluchače. Musím to přepsat.“
„Padmé, v Senátu mluvíš každou chvíli a královna Naboo jsi byla dvě funkční období...“
„Radši bych další leteckou bitvu než rozhádané politiky.“
„Souhlasím,“ řekl Anakin. „To je horší než souboj se Sithy... Proč ten projev nepošleš králi? Zná situaci. Můžeš se mezitím převléct.“
Než dokončil větu, zalitoval toho.
„Nemám s sebou žádné šaty!“
„Máš tady krejčovského droida...“

Letoun vůdkyně povstalců už byl tak blízko, že Erma cítila závan vzduchu na tváři.
„Máš obavy?“ zeptal se Haigur.
„Už ne,“ odpověděla a pak teprve jí došlo, jak moc má pravdu.

Crybaby se na ubytování vrátil až pár hodin po večerce. Oknem. Byl rozcuchaný, s natrženou uniformou, a smrděl cizím potem. S heknutím se svalil na postel.
“Jak šlo rande,” zvednul Calico hlavu od blasteru, který zrovna čistil.
“Ze začátku celkem dobře,” zahučel Crybaby do polštáře.
“A pak se ukázal její manžel?”
“Ne.” Crybaby se převalil. Na krku kolem límce mu tmavly modřiny: “jen to chtěla brát pomalu, a na to není čas. Tak jsme se zase rozloučili.”
“A jak si teda přišel k tomu… všemu?”
“To víš…” ušklíbnul se Crybaby: “Těm, co chodí chlastat do 79tky nějaké to rychlorande nevadí.”