Stargate: Atlantis

Rodney McKay zamžoural do tmy. Kde je? Co tam dělá? Aha, včera do noci opravovali s týmem dálkové senzory a asi usoudil, že cesta do vlastní postele je moc námahy a usnul na místě. Poslepu nahmátl boty a bundu a v polospánku vyrazil na snídani.
„Ahoj Rodney! Jaká byla noc?“
„McKayi, ty kanče!“
Rodney se zmateně rozhlédl po chichotajících se spolupracovnících. Asi nová sázka.
„Prejže makal na senzorech,“ ušlíbl se Ronon, když dosedl k týmovému stolu v jídelně.
„Co dneska všichni máte?“ nevydržel už to Rodney.
„Je mi líto, McKayi, ale to, co máš na nohou, rozhodně nejsou tvoje kanady…“

Za mlhovinou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, je galaxie Pegas. Celá staletí je docela obyčejná, ale sotva se Wraithové probudí a galaxii přikryje černočerný terror, začnou se tam dít podivuhodné věci. Nejdříve to v mateřských úlech zahučí, na planetách zašustí, v domorodých kmenech hrkne, v hvězdných branách lupne, a teprve potom se objeví tým SGA1. Jsou to skřítci neposedové, zvědaví jako opička, a tak už nedočkavě vyhlíží, až se na dálkových senzorech objeví první nepřítel.
„Ách to je něco něcičko, taková lapálie nevídaná, a nikde nikdo, teď abychom to šli zase vyřešit my!“

„Říkám ti, Shepparde, že to vyjde!“
„Promiň, že pochybuju, Rodney.“
„Vyjde to.“
„To už jsi říkal mockrát.“
„Taky to mockrát vyšlo.“
„Až na ty případy, kdy jsi zničil pět šestin sluneční soustavy a vybil ZPM.“
„To byly dva zcela ojedinělé případy.“
„Dokazující, že nemáš patent na rozum.“
„Dovol mi, abych ti připomenul, že ty jsi požádal o radu mě.“
„Rodney? Johne? Děje se něco?“
„Jé, ahoj Teylo. Vysvětluju tady Sheppardovi, že to vyjde.“
„Ukaž? Ano, vypadá to, že by mohlo.“
„Proč jste tu všichni shrbený nad tou krabicí s čudlíkem? Ukažte, já to zmáč…“
„Ronone, nééééé!“
„…hele, fakt to vyšlo!“

Skupinka nejlepších vědců ze všech oborů seděla okolo stolu a upřeně zírala na předmět položený uprostřed.
„Našli jsme to v jedné z bočních chodeb,“ začal Rodney. „Zatím nedokážeme určit, jestli je design antický, wraithský, geniiský nebo jiný, ale mohlo by se jednat o průlomový zázrak moderní techniky, který nám pomůže vyhrát válku.“
„Projeli jsme to několika skenery i rentgenem,“ navázal Zelenka, „ale ještě se nám nepodařilo zjistit ani to, k čemu tento předmět sloužil, natož najít na něm nějaké ovládací prvky.“
Ve dveřích se objevila Teyla.
„Rodney, major Sheppard tě chce v operačním. A co tu děláte s athosianskou flusačkou?“

Sheppard, McKay, Teyla a Ronon proběhli bránou jako tornádo. Doktorka Weirová sestoupila ze schodů.
„Předpokládám, že tahle planeta také není jako stanoviště Alfa vhodná. Wraithové?“
„Ne,“ odpověděl Sheppard a oba Pegasané; zadýchaný Rodney aspoň zuřivě vrtěl hlavou.
„Nějaká divná obrovská opice,“ řekl Ronon.
„Spíše mi to připomínalo medvěda,“ oponovala Teyla.
„Já viděl spíš ještěra,“ konstatoval Sheppard.
Rodney konečně popadl dech. „Byla to tutově dvoumetrová masožravá veverka, což je vlastně docela dobře.“
Všichni na něj nevěřícně zírali.
„No co? Hlodavci se nedožívají vysokého věku, čili když tam rozhodíme antikoncepci, můžeme mít úžasné stanoviště Alfa už za pár let a bez krveprolití..."

„Tak tohle je teda překvapení,“ zastavila se plukovník Carterová.

Na jedné straně chodby stál Rodney u rozebraného dveřního panelu a ve stavu horečnaté paniky přehazoval krystaly a ťukal do tabletu.

Na opačném konci se tiše křenili Ronon a Sheppard pohodlně opření o zeď. Zamířila k nim.

„Jak se vám povedlo konečně dokopat McKaye k opravě těch dveří do skladu ochranných prostředků? Žádám ho o to týdny!“

Ronon se líně odlepil od zdi.

„Teyla potřebuje gumové rukavice.“

Sheppard se ušklíbl.

„No, a všichni víme, že Rodney nejlíp pracuje pod tlakem, že? Tak jsme mu nakukali, že tam provianťáci přesunuli zásoby kafe.“

"Polovina dveří se nechce zavřít a zbytek se odmítá otevřít. Do většiny spodních koridorů zatéká," referoval Radek.
Rodney vykoukl zpod pokrývky a vytáhl si špunt z ucha.
Před třiceti osmi hodinami začala Atlantis tiše sténat a před třiceti pěti si Rodney pořídil migrénu.
"Už vím, čím to je," prohlásil Radek. "Ale nebude se ti to líbit.
Rodney ho probodl pohledem.
"Myslím, že je to... psychosomatické."
"Cože?! Au!"
"Mentální spojení s Shepardem. Město... je ovlivněno jeho emocemi."
"A CO JÁ... au... co já s tím?"
"Nooo," zachichotal se Radek. "Prostě mám dojem, že by docela pomohlo, kdybyste se s Shepardem usmířili."

Teyla vyběhla z budovy sprintem, ale stále ladně a cvičeně; Rodney za ní také utíkal, co mu nohy stačily, ovšem znatelně neohrabaněji.
„Vypadá to, že trik selhal,“ konstatoval Ronon zachmuřeně.
„Je čas na plán B,“ rozhodl Sheppard, zvedl se z pod stromu, kde spokojeně čekal v úkrytu. Zhruba v tutéž chvíli se za Teylou a Rodneym vynořilo snad deset Wraithů a zahájili palbu.
„Jaký je plán B?“ zeptal se Ronon, následujíce Shepparda v polodřepu směrem dopředu.
Sheppard místo odpovědi našel vhodný kousek zídky, opřel o něj svůj samopal a zahájil ohlušující palbu.
„Mám rád tvoje plány B,“ zakřenil se Ronon.

Rodney o Rodovi nemluvil. Nikdy. Ani náhodou. Neměl sebemenší touhu připomínat komukoli jeho existenci. Možná že všichni předstírali spokojenost s Rodnyho verzí Mereditha McKaye, ale rozhodně nebyl důvod dávat jim záminku k tomu, aby začali přemýšlet o jistých… jistých změnách.
Po pěti letech, čtyřech rozmontovaných antických zařízeních, třech impaktovaných článcích a dvou velice ponižujících diskusích s Radkem se mu podařilo identifikovat jednu konkrétní proměnnou, ze které pocházely všechny odlišnosti Rodova vesmíru.
Ne že by to nějak extra pomohlo.
Vážně neměl ponětí, jak mohla mít na jeho povahu tak výrazný vliv skutečnost, že v Rodově vesmíru použil Schrödinger místo kočky psa.