Asterix a Obelix

Zlodějka nemilosrdně žene koně, ale její pronásledovatelé se přibližují. Napjatě se připravuje k boji.
Už slyší dusot nohou a odhodlaně se otáčí k úderu dýkou, když… Kolem proběhne neforemný tvar.
„Budli! Budli!“
Zlodějka zírá, zkoprnělý kůň rovněž.
Valící se kouli zastavuje až výkřik: „Stůj, Obelixi!“
Nohy obrovitého Gala vykrojí v cestě dvě brázdy a zlodějka rozeznává hlupáka, který ji dovedl k zrcadlu.
„Belene! Takový tupec jako ty mne dokázal vysledovat?“
Bílý čoklík v jeho rukou výhrůžně štěkne a z jeho zad sklouzává další Gal: „Dobře ti radím, neurážej mého kamaráda, Vlčice!“
No jo… Zas měl s sebou toho mrňavého chytrolína.

Spokojená zlodějka pobízí vraníka k jihu, zrcadlo bezpečně zabalené a připevněné k sedlu.
Už jen dva dny jízdy a dorazí na místo. S bohatstvím, které ji za předání lupu očekávalo, měla velké plány. Nové šaty a zbraně, mohla by dokonce opustit smradlavou společnost Vlků a založit vlastní bandu!
Žádné posměšky a omezování, budu svou vlastní paní!
Nechává koníka zabočit z cesty k potůčku, aby se napil.
Je připravena znovu vyrazit, když její vycvičené oči zachytí na obzoru podivný oblak prachu.
U Tutatise, že by pronásledovatelé?
Jak ji mohli ti tupí Galové vystopovat? To i past u hostinského byla k ničemu?

„Neměl jsem na výběr!“ úpí hostinský. „Ta ženská patří k nejstrašlivější bandě v zemi!“
„Naše blonďatá zlodějka?“ diví se Asterix.
„Netušil jsem, že vám něco ukradla! Vyhrožovala mně i mojí rodině…!“
„Očividně žádnou nemáš.“
„Ale mohl bych mít!“
„Hmm, taky ti při tom vyhrožování slušně zaplatila, že?“
„Zlaťáčky nejsou důležité, bál jsem se o život!“
„U Tutatise, přestaň skuhrat! Co je to za bandu?“
„Říkají si Vlci! A až zjistí, že jsem je prozradil, bude se mnou ámen!“
„Jestli budou mít nějaký problém, tak jim vyřiď, ať přijdou za mnou. Až tahle praštěná mise skončí, budu doma v naší vesnici.“

„Dané soudky jsou úplně vzadu!“ navádí hostinský a vzápětí zabouchne vyztužená dvířka. „Tenhle obchod se mi vyplatil,“ soudí spokojeně.
První část odměny za zdržení Galů vyptávajících se po jeho krásné zákaznici, už mu cinkala v kapse. A až ohlásí, že ti hlupáci jsou…
„Co to?“ otáčí se po skřípavém zvuku.
Vzápětí se ozve praskot, zadunění a on jen těsně uhne před pokřivenými dveřmi, jež vyletí z chodbičky.
„To snad…!“
„Můžu mu dát ťafku, Asterixi?“
„Ne. Toho si vychutnám já.“
Hostinský sotva koutkem oka zahlédne letící pěst.
„Páni… Sem si nevšim, že má ten prťous takový svaly…“ mumlá ležíc na podlaze.

Poté, co Obelix pronese kýchajícího Asterixe pelyňkovým polem, Idefix vede jejich cestu dál k jihu, přes kopce a říčky, až se západem slunce dorazí k malebnému městečku.
Většina místních před dvěma cizinci práská okenicemi, aniž by se Asterix stačil poptat po světlovlasé cizince, ale v hostinci jsou uvítáni, jak se patří.
„Jen se usaďte, pánové,“ rozhazuje rukama hostinský. „Doporučuji vyzkoušet k večeři naše víno, zrovna jsem načal výborný ročník!“
„Proč ne?“ souhlasí Asterix, zatímco Obelix už slintá nad hrnci. „Dáme si rádi.“
Vínko je vskutku výborné a hostinský je až podezřele ochotně zve k nahlédnutí do jeho sklípku pod hospodou…

Dva kamarádi Galové proběhnou nadlidskou rychlostí lesem, přičemž vyděsí k smrti několik divočáků, a dorazí na křižovatku.
Psí čumáček zabrousí u země a za chvíli už štěkot hlásí správný směr.
„Na jih tedy,“ velí Asterix.
Stopa zlodějky však zanedlouho uhýbá z cesty.
„Co se dá dělat,“ krčí rameny Asterix a nechá Obelixe, aby mu razil cestu hustým porostem květinového pole.
Pak ho něco zašimrá v nose a mocně kýchne.
„U Tutatise, to je pelyněk! A na ten jsem alergický! Obelixi!“
„Hmm?“
„Co všechno jsi té podvodnici vykládal?“
„Jen to, na co se zeptala,“ nadme se Obelix. „Jsem přece slušně vychovaný!“

Asterix a Obelix s Idefixem opouštějí vesnici. Udělají několik kroků a… nerozhodně se zastaví.
Chvíli vyčkávají, ale když se nic neozývá, otáčí se ke své šéfce.
Mučitelka je podezřele zticha a zírá do svítícího obdélníku.
„Ehm, šéfová?“ odváží se Asterix. „Co dál?“
„To si dělají p****!“
Asterix zaškube knírem, Obelix zakrývá Idefixovi ouška.
„Jim nestačilo mozkobouření, bestiář, sedm osmin, kyselá vítězství a naložení tučňáci! Já se tu snažím o návaznost příběhu, takže vám řeknu, co by se mělo zakázat! Přesně TOHLE téma!“
Hnědovlasá mučitelka vyrazí z hrdla děsivý výkřik, napřáhne nohu a vrnící placatá krabice svištivě odletí někam v dál.

Asterix nejprve spěchá k druidovi pro kouzelný lektvar.
„Tady, Asterixi. Ale pozor na Obelixe!“ připomíná Panoramix.
„Taky byste mi někdy mohli dopřát,“ ohradí se zmíněný Gal.
„Vždyť víš, žes do něj spadl…“
„…když jsem byl malý. To slyším pořád dokolečka.“
„Tak jdem,“ velí Asterix. „Ta zlodějka nemůže být daleko, brzy ji dohoníme.“
„Raději byste se měli sbalit na delší cestu,“ soudí Panoramix.
„Pravda. Posledně to byla dlouhá výprava…“
„Jůůů! Vezmu svačinky a hračky pro Idefixe!“ nadchne se Obelix.
„Spíš peníze a náhradní spodky,“ opravuje ho Asterix.
„Na co náhradní, vždyť nenosím žádné,“ bručí si pod nosem Obelix. „Stejně hnusně škrtí…“

Asterix dumá, jak přijít na kobylku záhadnému zloději. Z přemýšlení ho však neustále něco vyrušuje…
„Obelixi, co je to dneska s Idefixem?“
„Určitě mu chybí jeho nová kamarádka,“ drbe nešťastně kňučícího mazlíčka obrovitý Gal. „Tvoje sestřenka z Lutécie.“
„Kdože?“
„Taková vysoká, blonďatá, ale hrozně hubená. Měla by jíst víc kanců.“
„Já ale žádnou sestřenici v Lutécii nemám! Kdes ji potkal?“
„Včera na procházce. Pořád nikde žádní Římánci… Strašně ji zajímala naše vesnice, tak jsem ji tu provedl.“
„To snad ne! Byla to podvodnice, Obelixi! Určitě šla po Trubadixově zrcadle!“
„Tvoje sestřenka a zlodějka?“
„U Tutatise, to nebyla žádná moje sestřenka!“

„Ne, nikoho sem neviděl. Mám spoustu práce se stánkem.“
„Který smrdí!“
„Zopakuj to…!“
„Tvoje ryby smrdí!“
*
„ŽLoděj? Šem š ním! Rožmlátím mu všecky košti!“
„Klid, miláčku, prosím tě!“
„Dej mi pokoj!“
*
„Hmm, krádež v naší vesnici za bílého dne? To je velmi nemilé… Že by neblahá konstelace hvězd? Musím to ověřit…“
*
„Až toho zloděje najdeš, můžu si s ním hrát, Asterixi?“
*
„Takhle moje krásné zrcadlo nikdy nenajdeme!“ sténá bard.
„Nikdo z nás nemůže za to, že si neumíš dávat pozor na majetek!“ dme se náčelník.
„Právě naopak,“ odporuje vážně Asterix. „Můžou za to všichni, protože se starají jen o sebe.“