DMD č. 21. pro 21. 4. 2014. Téma: Cesta pravé ženy

Nechápu, co jí furt vadilo.
Svobody měla habaděj. Do věcí kolem domácnosti a dětí jsem se nepletl, to bylo čistě na ní. Dokonce jsem jí na to občas přispíval! Neřekl jsem ani ň, když si vzala druhej úvazek, i když jsem pak musel honit děcka, aby zašla nakoupit a uklohnila něco k večeři!
K jejím kámoškám jsem byl vždycky roztomilej.
Na nedostatek ohleduplnosti si už vůbec stěžovat nemůže! Když se po narození naší nejmladší necejtila dobře, našel jsem si Danušu, abych teda vlastní manželku nemusel obtěžovat!
Nikdy bych ji nevopustil! Ale ona vzala roha, nevděčnice!
Nevadí.
Prostě nebyla ta pravá.

Život je procházka růžovou zahradou.
Pokaždé, když se pokusíš sejít z cesty, budeš se prodírat trnitým houštím.
Protože ty nejnádhernější květy kvetou v jeho středu.
K většině z těch, které si vyhlédneš, povede složitá cesta.
Budeš dělat kompromisy.
Vzdávat se nedosažitelných cílů.
Objevovat cíle, o nichž jsi netušila, že by tě mohly zajímat.
Bude to těžké. Nezpronevěřit se sama sobě. Nespokojit se s ovadlými květy u cesty.
Ať, až se na konci zahrady ohlédneš, podíváš se na kytici ve své náruči a škrábance tě budou pálit, můžeš říct: Dělala jsem všechno podle svého nejlepšího svědomí. Jsem sama se sebou smířená.

Když má kočka koťata, jde jí z cesty i ten největší kocour. Brání je ze všech sil, opatruje je dnem i nocí, hlídá je jako oko v hlavě. Dokáže však, vedena hlasem přírody, své dospělé děti nekompromisně poslat do světa. Neznám kočku, která by opatrovala dospělé potomky, nosila jim jídlo, zabezpečovala domov. Tak hlas přírody nepraví. Dala jsem ti své znalosti, naučila jak a co lovit, kam se schovat, jsi dospělý, běž a poper se se životem.
Nenechme se svést z cesty, nepodřizujme svůj život životu jiných, byť těch nejbližších. Poučme se. Milujme děti, ale postavme je na vlastní nohy.

Lindir pohladil struny loutny a jal se hrát veselou píseň o kráse deště.
„Nech toho, prosím,“ požádala jej Arwen.
Byla oděná v tmavé roucho a v očích jí sídlil podivný stesk.
„Je tady smutno, co?“ povzdychl si Lindir.
„Smutno,“ přitakala.
Zahleděla se z okna. Aragorn odešel. Bratři vyjeli časně na svůj nekonečný lov. Jak jen toužila připojit se k nim. I ona přece prahla po pomstě! Proč nemohla bojovat jako Glorfindel? Proč otec nedal na její rady, ale Erestorovi naslouchal? Proč?
„Nechcete se trochu projít?“ navrhl Lindir.
Zavrtěla hlavou. „Musím to dokončit,“ řekla a vrátila se k výšivce Bílého stromu.

Ty dvě byly jako noc a den…
S první ho pojí společné dětství a krevní pouto sourozenců.
S druhou krev prolitá v bojích.
První nikdy nepozná víc než rodný dům a dům svého manžela.
Druhá se nikdy neusadí. Stráví život na cestách.
S první si vymění nespočet dopisů.
Té druhé dopis nikdy nenapíše.
První se od něj nikdy neodvrátí, přestože vlastní otec nad ním zlomil hůl.
Druhá s ním ochotně zapije žal a pak mu bude oporou cestou z přístavní putyky.
První svůj život zasvětí své rodině.
Pro druhou je domovem moře a rodinou námořníci.
Obě budou jeho sestry. Napořád.

Narodila se v malé vísce kdesi na Moravě a rodiče ji vychovávali řádně a v bázni Boží, aby z ní vyrostla slušná děvčica, která se neliší a kterou si odvede hodný mládenec. Děvčica pracovitá, pěkná, poctivá… Hodný mládenec se neobjevil, i když se chovala, jak se patří.
Časem vzala panskou službu. Pán chtěl věci, které slušné děvče nedělá, tak mu v Praze utekla. Když viděla dav sledující tu velkou popravu na Staroměstském rynku, usoudila, že má lidí plné zuby.
Našla si kamarády mezi vlkodlaky, přestala potlačovat své nadání a začala si užívat na sabatech.
Dala se na cestu pravé čarodějnice.

Cesta pravé ženy? Přes Kaufland a Penny.
Žena, to je nástroj boží, od dob Evy jen se množí.
své Adamy usměrňují, věčně spolu něco kují.
Kvokají si u kafíčka, na podpatcích venčí psíčka,
zakládají spolky, říkají si "holky".
O potomky pečují, migrénou se vzpěčují
když nechtějí další plodit - lépe muže za nos vodit.
Hlavou hýbou coby krky v týlu svojí rodiny,
občas bouchnou když jim tikaj "bižolické" hodiny.
Venušiny křivky ničí krabičkovou dietou,
vždyky musí doříct tečku, co muž nemá za větou.
Ženy myslí jiným mozkem neb prý přišly z Venuše,
jen se děsím dne, kdy Adam na vodítku přikluše.

Vždycky jsem byl přesvědčenej, že vím, kam patří žena.
Když jsem byl malej, ženská byla máma. Pevnej bod v čase a prostoru, kterej tu byl vždycky, když jsem potřeboval schovat uslzenou tvář do její zástěry.
Když mi bylo dvanáct, holky byly moskyti. Pištěly, pily nám krev a nejlepší bylo, když se držely daleko od nás.
S Majandrou jsem pochopil, že existuje něco jako správná dívka. Ta, co vás dokáže rozesmát i zarmoutit, pohladit i udeřit. Nespoutaná jako vítr, nezkrotná jako řeka.
S Gwyneth se kruh uzavírá.
I když to mrně schovaný za její zástěrou je jen polovina mě.
Díky Bohu.

Většina žen není správně poučena bolestivou menstruační zkušeností. Pokud ovšem žena přijme svou menstruaci jako dar, dopracuje se tak ke svému právoplatnému dědictví – menstruační moudrosti. Jakmile dospěje k tomuto cíli, předá další generaci správné vnímání půvabného těla a osvobozuje sebe i své dcery od patriarchální degenerace ženství. Pozitivní přijetí výrazně posiluje možnost uzdravení cyklu.
Nezasvěcujte své dcery do menstruace v souvislosti s možností nechtěného otěhotnění, nejsou na to emocionálně připraveny. Nenuťte je dál nosit generace se táhnoucí pocit hanby. S osvojenou menstruační moudrostí budou schopny pozitivně vnímat svou životní cestu, budou ve svých tělech šťastnější a spokojenější.
Oslavujte Bohyni menstruace.