DMD Bonus č. 6 pro 20. 4. 2014.

Roniel došel až ke kobce a s mírných zachvěním vstoupil dovnitř. Na obřího tvora bez tváře se dnes díval trochu jinak než jindy. Raději rychle zamířil na správné místo. Přiložil ruce na vyznačená místa a začal odříkávat dávno naučená slova.
Pouta kolem tvorových končetin se mírně zvětšila. Olovo se přestalo dotýkat jeho kůže, přestalo ho oslabovat.
Místností duněla Ronielova slova.
Okraje pout se začaly stávat stále nezřetelnějšími.
Slova zněla dál.
To už se nezřetelnými stávala celá pouta.
A slova nepřestávala znít.
Ozvěna Ronielova bolestného výkřiku proletěla klášterem.
Pouta se definitivně rozplynula.
Zatímco se Roniel bezvládně zhroutil k zemi, tvor vstal.

Tohle město bylo o něco větší, než to první. Nebo to možná bylo jenom tím, že se tu zrovna konal trh. Každopádně ulicemi se skoro nedalo normálně projít, a ty dva hostince, na které náhodou narazili (ani jeden z nich tohle město neznal) už neměly místo ani na dvoře v kůlně. Nezbývalo tedy, než se probíjet ulicemi směrem, který naznačil ochotný obchodník. Po chvíli však byli beznadějně ztracení v moři těl.
„Vidíš támhleten klobouk?“ ukázala Laureen kousek dopředu. Peregrin kývl.
„Sleduj ho!“ poručila. „Dovede nás k hostinci, nebo se ho zeptáme na cestu.“
Neznámý brzy zabočil do téměř liduprázdné uličky.

Chodila se na ni dívat do Muzea ideologie. Stála tam v oddělení monoteistických náboženství obklopená obrazy svatých.
Potřebovala... něco. Asi. Probírala se literaturou o starých náboženstvích, dokonce přelouskala jeden z těch starších, věrnějších překladů Bible, ale to nefungovalo. Chtěla věřit, ale z tohoto úhlu pohledu se jí to vše zdálo jako hloupé, naivní a neskutečně zmanipulované pohádky. Záviděla lidem předešlých tisíciletí, že mohli vidět to opravdové za tím vším.
Nádherně vyřezávaná zpovědnice jí dodávala pocit alespoň nějakého kontaktu s někým, kdo by jí dal rozhřešení. Tolik potřebovala poznat, jaký je smysl toho všeho a jestli to, co dělá, je správně.

Vévoda Štěpán měl původně v plánu hned po svatbě odjet za povinnostmi. A když říkám po svatbě, myslím tím hned po obřadu. Oháněl se zájmy říše, ale nebylo mu to nic platné.
Jeho nová žena byla dosud paní pouze technicky. A navíc, jak měl brzy zjistit, byla tvrdohlavá a zvyklá rozkazovat. A tam, kde rozkazovat nešlo, tam aspoň manipulovat. A co si budeme povídat, přesvědčit Štěpána, aby zůstal s ní a splnil svou manželskou povinnost, ani moc manipulování nevyžadovalo.
Říše počká, pomyslel si slovy krále cyperského a vrhl se na lože vstříc dobrodružství, které je nutno zachytit v pravý okamžik.

Pampeliška a Vlk byli nejlepší přátelé, Vlk za ní vždycky chodil, a nakonec se vzali. Byli šťastní a povídali si o úprku při nočních lovech, o vláze skryté hluboko v zemi, o osamělém vytí na měsíc, o běhu beránků na obloze.
“Beránci!!!” zbystřil Vlk (který po sňatku s Pampeliškou přijal jméno Pampevlk).
“Beránci!!!” zopakoval a ukul plán.
Pampeliška se pak vždy nakrucovala nejšťavňatějším lístečkem, než přiběhla ovečka. Pak Pampevlk vyskočil a chramst, o jídlo měl postaráno. Jednoho dne se Pampevlk zpozdil a ovečka měla príma poslední večeři.
Žalem nad smrtí Pampelišky a neschopen samostatného lovu, vlk do tří týdnů pošel.