DMD č. 18. pro 18. 4. 2014. Téma: Hemžení

Great Galloping Gala bylo největší událostí každoroční sezóny.
Pro Celestii a Lunu však bylo zejména nejdelší a nejednotvárnější audiencí. V podstatě celý večer strávily stáním v trůním sále a vyměňováním zdvořilostních frází s důležitými poníky své říše.
Ačkoli jejich barvy byly pestré a jejich róby soutěžily v originalitě a šokovém potenciálu, jejich řeči byly jako kolovrátek, jejich úklony byly na milimetr přesně vyměřeny a jejich představa o zábavě spočívala v lehce znuděném korzování a ohrnování nosíků nad vybranými lahůdkami i barevnými koktejly.
Celestia doufala, že když pozve šestici kamarádek z Ponyville, podaří se jí zatuchlou atmosféru "dvorské zábavy" poněkud rozvířit.

Sarah se přikrčila za rozbořenou obvodovou stěnu věžáku a vykoukla ven z už neexistujícího okna. Ulice byly přeplněné malými, a přesto smrtelně nebezpečnými zerglingy, v jejich řadách se syčením proplouvali hydraliskové.
Byla obklíčená a bylo jí jasné, že na tuhle armádu jí munice stačit nebude. Ani její schopnosti jí nepomůžou dostat se k lodi, nastartovat, a odletět bez toho aniž by ji dostali.
Znovu se podívala dolu, kde tisíce zergů připomínaly rudou parodii na včelí plástev, a pak se zahleděla na polorozpadlý věžák na druhé straně ulice.
Hnízdo bylo dole pod zemí, stejně jako laboratoře.
Vezme ty bestie s sebou.

... vládne zde chaos, personál o sebe doslova zakopává, služebné neví, kam dřív skočit, a majordomus nestíhá otevírat všem švadlenám a dodavatelům. Mamá celá září a otec je nadšený, jaký výhodný obchod to udělal. Vím, že jsou to ostrá slova, ovšem zcela zasloužená; však mne doslova prodal!
A pak zde zbývám já. Všechny slzy jsem již vyplakala a tak mi většinu doby připadá, jak bych všechen ten mumraj okolo pozorovala za tlustým sklem; otupěla jsem, možná z té touhy se z této noční můry probudit. Výjimkou jsou okamžiky, kdy mi někdo bezelstně blahopřeje, jaké jsem udělala štěstí - to mám chuť křičet...

Měli to rádi. Jenom tu stát, pít kafe a pozorovat lidské hemžení. Poslouchat, jak město dýchá. I po všech těch letech jim Londýn připadal jako hráč a mistr převleků. Pořád samé překvapení. A že už je dokázalo překvapit máloco.
Bastet se choulila pod kapucí a tiše sledovala černé houby deštníků, plujících po dláždění hluboko dole. Anup měl pro změnu oči zvednuté k mrakům. Jako vždycky pozoroval Vlákna. Rychle jich přibývalo. Brzy bude tohle město plné Vidoucích.
Shorty už, pokud věděli, poslala pozvánku skoro každém z nich. Teď nezbývalo než počkat. A jak známo, ten nejlepší přehled máte vždycky ze střechy.

V přítmí nebylo vidět kdovíjaké detaily, ale pokud se člověk soustředil, dokázal se docela dobře orientovat v prostoru, aniž by si přivodil nějaký úraz. Oni lidé nebyli, ale i tak si museli dávat pozor a postupovali pomalu.
„Co to tady smrdí?“ řekl potichu fousatý skrček a v hlavě začal srovnávat pach s trpasličí latrínou.
„To budou ta těla,“ odtušil upír a sehnul se, aby mu křivolaká větev nevypíchla oko, „nejsou daleko.“
„To cítím,“ zabručel trpaslík a trochu se zarazil, když spatřil šestici ležících hromádek, které se nepříjemně ošívaly. „Myslel jsem, že jsou mrtví?“
„To budou jen brouci.“
„Docela divoký, nemyslíš?“

Nepřiznala by to, ale to, že se s manželem už víc než půl rok marně pokoušeli o dítě ji ničilo. Když se jejich vztah opět zlepšil natolik, aby chtěli plánovat tak velký společný krok, brala to jako vysloveně pozitivní posun. Teď ale začali sklouzávat zase zpátky do hádek, stresu a rozhořčení. A pak jedno odpoledne, cestou z práce, potkala Chrise. Zašli na kafe a skončili u něj.
Vypadalo to jako neškodný úlet.
Jak ironický dokáže život být zjistila, když ve stejný den, kdy objevila, že je těhotná, přišel její muž s výsledky testů plodnosti s verdiktem "neplodnost kvůli nízké hemživosti".

Nejlepší střechou koncertního sálu byla stejně vždycky obloha.
Obilí se vlnilo v zběsilém rytmu barelů. Sbor tenkých hlásků držel základní melodii, zatímco sólista se překonával ve svém výkonu. Obecenstvo začalo tančit. Brzy nadšení ztrhlo i zpěváky a koncert se proměnil v nekoordinované hemžení, jak nutrie křepčily po poli, vytvářejíce roztodivné obrazce a pobrukujíce si pod fousky populární i méně populární melodie. Ladilo jim to.
Když padla rosa, všechny už pochrupovaly ve svých norách.
Ráno vypadalo pole zcela normálně, až na nějaké ty kruhy v obilí.
Ty se připsaly magickým silám, jako obvykle.
Další koncert bude příští neděli o pole dál.

Nejpozději v květnu se u nás rok co rok začnou hemžit mravenci. S psychikou rozhozenou po porodu jsem nad nimi hystericky štkala. Později jsem budovala obranný pásmo z badyánu, hřebíčku a skořice. Kuchyně voněla vánočně, mravenci si na to pozvali příbuzný. Pak mi někdo poradil jedlou sodu. Snědí ji, nadmou se a zhynou! Zhynul jeden. Asi smíchy.
Skorošvagra jsem přistihla, jak zaujatě civí na průvod mravenců, mizících kdesi pod naší lednicí.
"Maj to promyšlený," vysvětloval. "Až jich tam bude dost, odnesou si celou lednici."
Nakonec jsem postavila za okno sklenici od medu.
Moji Nobelovku za mír asi zašantročili na poště.

S manželkou jsme byli v ordinaci už počtvrté. Pořád stejný problém, stále žádné řešení. Spousta vykrucování, planých nadějí, léků a rad. Začínali jsme z toho být oba velmi unavení. Jako vždy, i dnes doktor naznačoval, že od minula přišel na něco převratného.
"Je tedy problém ve stravě?"
"Ne, ve stravě ne." Doktor si nervózně odkašlal a upravil si plášť u krku. Pak si začal hrát s perem vyčuhujícím z náprsní kapsy.
"Nenapínejte mě, mluvte. Tak co je tady tedy za problém?"
Začínal jsem se cítit frustrovaně, zatímco doktor byl ztělesněním rozpaků: "Eh, uh, no... vaše spermie se prostě málo hemží."

V něčem tak velkém nebyla už dlouho. Obvykle chodívala do útulného, opuštěnějšího.
Nejdříve ji ten dav lidí vyděsil. Hemžící se masa všemožného věku, výšky, vrstvy. S rozdílnou rychlostí chůze. Ale za stejným účelem.
Poté si řekla, že to nějak bude muset překousnout. Snažila se vmísit.
Brala jen to nejnutnější. Přesto se neubránila špatného dojmu z fanatických pohledů a z hesla "vezmi všechno!"
Když byla venku, hluboce si oddechla. Do chvíle, než zjistila, že ji sleduje nějaký divný chlap. Byl pořád za ní. Nakonec se ukázalo, že chtěl jen vozík, neboť všechny došly.
Tedy, sleva, nesleva, v supermarketu už ji neuvidí.