Vyšehrad

"Určitě ten půlnoční útok souvisel s Ivanem? A ať už to provedl kdokoliv, bude mít přinejmenším jizvy po popáleninách?"
Narychlo utažená tkanička praskne. Kyrylo zanadává a vytáhne jiný pár bot.
"Byla by to příliš velká náhoda," odpoví Zarecka.
Kyrylo přikývne a stáhne z věšáku bundu. "Ta vaše teorie..."
"Zní nejméně nemožně ze všech, které jsme nevyloučili. Pokud jste si ještě na něco nevzpomněl."
"Ne," odpoví Kyrylo fofrem. "Nedokážu uvěřit, že bychom byli všichni tak slepí a hluší nebo spíš padlí na hlavu."
Napíše vzkaz pro ženu a připíchne jej na věšák.
"Jedna podmínka. Chci s tím parchantem mluvit jako první."

"Ségra ani švára rozhodně ne. Proč by to dělali? A moji ženu do toho už vůbec netahejte. Moment... kdo je ta čtvrtá možnost?" Kyrylovi to vždycky po ránu zapalovalo pomalu. "To myslíte vážně?"
"Můžeme vás snadno vyloučit," promluví Kosturak a vytáhne z kapsy dýku. "Nůž pozná krev, kterou včera zasáhl."
"Aha," řekne Kyrylo přiškrceně. Vytáhne z manželčina šití špendlík, píchne se do prstu a dotkne ostří.
Kapička krve zaplane jasnou zelení.
Ti dva si vymění pohledy, které nevěští nic dobrého.
"Co to znamená?"
"Nemáte popálené ruce," řekne Zarecka. "Jestli chcete zjistit, co se stalo s vaším bratrem, pojďte s námi."

Avram dopije třetí šálek čaje a upře pohled na Aleksandra.
"Dovolal ses těm policajtům?"
"Vůbec nevěděli, o čem mluvím. Prý to prověří."
"Na to nemáme čas."
Olena přijde tichá a bledá jako duch a nalije si čaj. "Chcete taky?"
"Ano," odpoví oba unisono.
"Kdo myslíte, že to byl?" naváže Avram. "Máme tady mafiánského bratra, milenku..."
"... jejího manžílka."
"Pak sestru, švagra a švagrovou."
"Vy dva jste byli v kontaktu s ochrannými bariérami. Viděli jste něco?"
Oba Avramovi žáci zavrtí hlavou.
"Napadá vás něco?"
"Taras. Ten manžel," řekne Olena zamyšleně. "Něco se mi na něm nezdálo."
"Co myslíš?"
"Nemůžu si teď vzpomenout."

Někdo přibíhá, podlaha vrže. Někdo na ni mluví. Pak křičí. Olena nevnímá. Síla jí proudí jako rozvodněná řeka. Někdo sevře její zápěstí a odtrhne ruce od kouzla.
Avram cosi zakřičí. Přiběhne Aleksandr, oběma rukama zabodne do kouzla nůž a po ostří se sveze plamen.
"Mělas mě zavolat."
"Nebyl čas."
Ráno už cítí ruce a její oční bělma mají normální barvu.

"Ááá! Kurevsky to štípe!"
"Teď snad nezačneš být cíťa," odsekne Naďa a nalije Tarasovi na ruce další tinkturu na popáleniny. Tinktura štípe a pálí jako blázen, ale funguje. "Nehýbej se! Musíš to vydržet. Jak jinak hodláš ty popáleniny vysvětlit policajtům?"

Po oknech běží nitky, rostou a větví se jako řasy. Jedna se zakusuje do okenního rámu. Magické základy domu se třesou.
Olena překročí kaluž rozlitého čaje a převrácený hrnek. Kleká si na podlahu. Čáry se nejlépe črtají do kamene nebo do hlíny, ale musí si vystačit s lakovaným dřevem.
Kontaktní čára.
Nabídka pomoci.
Přijetí.
Musí přitlačit dlaně ke studenému vyhlazenému dřevu. Proud síly ji hrozí odhodit.
Obrana sílí. Útok nepolevuje. Za okny naskakují mžitky. Zuřivý vír kolem domu dostává obrysy.
Olena je zřídlo. Nemůžou jí dojít síly. Magické.
Prsty jí trnou, v očích má slzy jako od zatoulané řasy.
Nepouští.

Jste spoutaní v řetězech, které nevidíte, nemůžete sundat, nemůžete odemknout, nemůže se nakonec ani nadechnout. Únik je tak daleko, a najednou tak blízko, a najednou zjistíte, že celou dobu stál poblíž a čekal.
Svoboda!
Rozpřáhnete ruce, roztančíte se, ale jen v duchu, ještě nesmíte nic dávat najevo. Ještě ne. Je třeba čekat, čekat, čekat, a pak už bude všechno dobré.
A najednou víte, že možná nebude; že za to může pitomá náhoda. Proč vy? Proč sakra vy?
Vaše vlastní svoboda kolem vás tká nové řetězy, netušili jste, že můžou být pevnější a těžší.
Ještě máte volnou ruku.
Ještě můžete udeřit.

Olena zůstane sedět stočená v křesle s hrnkem čaje. Všichni už spí, ale nezůstala sama.
Karel*, teď už spíš rébus než člověk, napůl voda, napůl oheň, napůl on sám, napůl někdo jiný, napůl živý a... polomrtvý, když ho viděla naposledy. Jeho magii stále nedokáže rozluštit, natož opravit.
Taras. Rádobyochranitelský rádobysilný rádobychlap. Nejasně povědomý záblesk černých kouzel.
Naďa. Žádná ušlápnutá chudinka, přesto se - nešťastně těsně před vraždou milence - poněkolikáté vrátila. K hezkému domu? K hedvábným šatům, které měla na sobě? K drahým botám a kabátům ve skříních v zádveří? K dalším modřinám?
Nedává to smysl.
Když odbije půlnoc, okna protnou praskliny.

"Jémináčku, Ruslane, kde se tady bereš?" otázal se doktor a uhasil cigaretu s výrazem kluka, který byl právě přistižen se sirkami.
"Starý pán spěchá na zprávu," řekl Ruslan. "I takový trouba jako jsem já ví, jak dlouho trvá soudní pitva."
Po vlivem Ruslanova politování nad nepochopením nadřízených pro těžkou práci soudního lékaře se doktor stal značně sdílným. Ochotně se dal do řeči o nalezeném těle, jež postrádalo hlavu a bylo tak pochopitelné se domnívat, že patří k oné osamocené hlavě.
"Ohavnost. Utlouct člověka a ještě mu useknout hlavu! Víte, co to dá práce? To není jako sekat do kmene stromu!"

"Možná bych se tam měl vrátit a chytit ho pořádně pod krkem."
"Kvůli Nadě?"
"Kvůli tomu, že je to takový křivák."
"Myslím, že chce, abys jí pomáhal?"
Aleksandr kývne k fotce a knize na stole. "Chce Vrbenský, abys mu pomáhala?"
"Slíbila jsem to," odpoví Olena bez rozmyslu. "Takhle nemůže dlouho přežít."
"Lidé si evidentně zvyknou na cokoliv."
Chvíli oba mlčí. Olena hledí do fotografie a črtá si kouzla do bloku. Pak zmuchlá papír a hodí jej do krbu.
"Jdu se navečeřet."
Aleksandr si uvědomí, že od rána do sebe dostal jen vodu a čaj. Jíst už radši nebude. Zatracená kocovina.

"Jestli něco nesnáším, jsou to debilové s IQ tykve, co si myslí, že jsou chytřejší než já."
Aleksandr prudce otře hadrem stolek a málem vylije čaj podruhé.
"Ten si teď nejspíš převléká kalhoty," řekne Olena. "Cos to předtím říkal o zubech?"
"Někdo z těch příbuzných říkal, že Ivan vyrazil Tarasovi zub, když přišel vyváděl k nim domů."
"To bylo spíš naopak. Pokud mu nějakým rafinovaným způsobem nevyrazil stoličku."
"Třeba si nechal udělat nový."
Na stole leží otevřená kniha. Fotografie místo záložky. Aleksandr se otřese. Zná tu knihu. Tu fotku taky.
"Zase na tom pracuješ?"
"Měla jsem dojem..."
"Jaký?"
"Ale nic."