Vyšehrad

Dva mladí lidé. Závan dávné blízkosti. Dřevěný stůl s lavičkami, dvě čtyřdecky kofoly.
Tužka a papír.
„Ukaž mi, co vidíš, Šimone.”
Přivře oči unavené z celodenního koukání do spousty monitorů a hledání čehokoliv podezřelého, detailu, kouzla, porušení některého z myriády předpisů o utajení. Ideální práce pro jasnovidce.
Podívá se skrz víčka.
Vídí to. Změť čar, jako vypálená do jemné červené tkáně. Dokáže zaostřil na část, ne na celou. Nějaké zkreslující kouzlo.
Začíná zprava shora. Čáry nechtějí navazovat, kroutí se mu pod rukama. Šimon v sobě nemá magie, ani aby se za nehet vešlo. Ale vidí.
Vlasy se mu ježí hrůzou.

Šimona Illnera probudí úporně zvonící mobil, který zase po noční zapomněl vypnout. Přivře oči přes ostrým světlem displeje.
Olena.
Jí by telefon zvedl i uprostřed noci. Kdyby zavolala.
Teď?
Proč?
Proč jí brát telefon?
Olena.
Když se potkali poprvé, lítala v problémech. Nechtěla o tom mluvit. Pak už nebylo o čem mluvit.
Do hajzlu.
Celou tu dobu nešel na jediné rande.
„Ahoj… ne, nespal jsem.”
„Potřebuji tě vidět.”

Když Olena ukončí hovor, ještě chvíli hledí sluchátko.
Kostky jsou vrženy. Šimon je jasnovidec. Pokud neuvidí řešení on, pak už nikdo.
Milice z ní udělala zbraň.
A pak ji namířila špatným směrem.

„Přesně za tři dny vás najdu. Pokud si to mezitím rozmyslíte, okamžitě mi zavolejte.”
Na vyšehradské číslo. Odkudkoli. Až opatrnost ztratí smysl.
„Neměla byste se tam vracet.”
„Mně se nelíbí vaše řešení. Musím se chovat jako poslušná členka.”
„Zatím můžete cokoliv. Máte za sebou otřesný zážitek. Nic nebude nápadné. Ale kdyby se vám cokoli nezdálo…”
„Okamžitě vám zavolám.”

Portál ji vysadí v průjezdu opuštěné usedlosti nedaleko Hanspaulky. Bydlela tam pár let s mamkou, když byl život jen trochu nenormální.
Počká na nejbližší tramvaj a jede zpět do bytu od Milice. Zase nebude moci usnout. Zase se tam nebude chtít probudit.

Grotta v Grébovce bývala kdysi vyhlášená restaurace. Teď je to spáleniště obklopené páchnoucími haldami a vzrostlými duby. Nikdo sem nechodí. Každého vidíte zdaleka. Když nevystrčíte nos z jeskyní, nikdo nemá šanci vidět nebo slyšet vás. Vrbenský celou dobu skenuje svým talentem okolí. Olena stále ještě vnímá jeho myšlenky. Prý to přejde do čtvrt hodiny. Obvykle.
Vrbenský se nahne nad kašnou a začne kreslit na vodní hladinu. Portálem přicestovala i sem. Nepříjemný pocit ztráty rovnováhy. Olena je země. Chladná, prastará, neměnná síla.
„Otevřu vám portál kamkoliv.”
„Chci zpátky.”
Možná bych ho měla poslechnout, zahlodá pochybnost. Schovat se a čekat a čekat.

Život někdy vypadá jako katastrofálně absurdní šestákové drama, které pozorujete skrz upatlané sklo.
Dějství první. První skutečné setkání s Vrbenským. V nemocnici po magickém útoku je ona.
Druhé. Nemagický útok. Magická pečeť napraskává. Krvavé cákance na zdech, lepkavá kaše všude.
Třetí. Pečeť povolila podruhé. Nad ní klečí Vrbenský a drží jí ruku na čele. Za pár hodin mu odkýve spolupráci.
Čtvrté. Zdrhá před černokněžníky, kteří jí pomohli zdrhnout před Milicí. Pečeť drží, pod ní obrovská síla.
„Já…”
„Já vím.”
Olena zavře oči.
Vnímá, jak si Vrbenský sedá vedle.
„Dovolíte?” zamumlá Olena.
„Ano.”
Opře se o Vrbenského.
A on ji obejme.

„Koho dalšího jste kontaktovala?”
„Od návratu? Jen vás.” Jeho Milice neohrozí. „Věděla jsem, že neřeknete ne.” Nikoho jiného nemám. „Snažil jste se mě dostat pryč.” Proč jsem to nechtěla vidět? „Celou dobu.” Nakopne velký kámen. Ostrá náhlá bolest přehlušuje tu trvalou. „Já se ale musím vrátit.”
„Hloupost.” Zní to jako facka. „Je to příliš nebezpečné.”
„Mají na mě… pojistku.”
„Nikdy se ji neodváží použít. Očernili by zejména sebe.”
Organizacím plyne čas jinak.
„Došel mi čas. Co jiného mám dělat?”
Aleksandr by bojoval —
„To ať vás ani nenapadne.”
Načas ji uklidit. Využít všechny páky. Jeho nápad.
„Tohle ať ani nenapadne vás.”

Oba mlčí, dokud nevyjdou zpátky na denní světlo. Rozbitá špinavá dlažba. Rozbitá kašna.
„Vzpomínáte si ještě, jaký byl život před… tím?”
Vrbenský sáhne do kapes, vytáhne krabičku cigaret a sirky. Škrtne a zadívá se na plamínek. „Když se narodíte jako voda, nezapálíte si bez sirek,” řekne. „Teď už je to jen zvyk.”
Když Olena přivře oči, zdá se jí, že vidí jeho magickou auru. Rudý oheň a temnou vodu propletené v divokém tanci. Olena zamrká. Sirka zhasne, zasvítí oharek. Přelud je pryč.
„Mohla jsem vám pomoci. Kdybych se dokázala držet dál od průšvihů.”
„Minulost nemůžeme změnit,” řekne Vrbenský. „Budoucnost ano.”

„Lidská paměť je mnohem složitější. Není jako cédéčko, na které jednou vypálíte soubory a už zůstanou navždy neměnné. Kdykoli vyvoláte vzpomínku, upravujete ji a znovu ukládáte. Nevědomky. Udělala jste to právě teď. Vnímáte sama sebe v mojí vzpomínce, a tak si ji přisvojíte. Změníte úhel pohledu. Možná někde najdete slepé místo, které bylo mimo moje zorné pole, ale okamžitě je zaplníte. Vaše vzpomínky už neexistují. Nemůžu vám pomoci.”
Vytáhl ze mně všechno, co potřeboval vědět, napadne ji, ale nedokáže vydolovat to co chci vědět já. Ironie.
„Mám vzpomínky cizího člověka,” řekne Vrbenský najednou. „Nedokážu se jich zbavit. To je ironie.”

Vrbenský si sáhne zezadu na krk. Poupraví šátek, jako kdyby mu byla zima. Vždycky má zabalený krk. Oleně to nikdy nepřišlo zvláštní.
„Měl jste prasklý obratel,” řekne. „Někdo vás vzal po hlavě…”
„Po hlavě ne.”
Šátek. Chrání si krk.
„To kouzlo bylo přesně tady… přestavilo vás zevnitř. Měnilo vaši magii, vaši mysl.”
Vzpomíná si?
Vzpomíná si!
„To nejsou vaše vzpomínky.”
„Stalo se to,” odpoví ona rychle. „Vaše magie je změněná. To kouzlo jsem našla ve své staré knihovně, založené vaší fotkou. Slíbila jsem vám pomoc. Všechno dává smysl.”
„Ano, stalo,” řekne. „Ale vzpomínky jsou moje. Před chvílí jste je zahlédla.”

„Proč mi pomáháte?”
Otázka visí mezi elegantním mužem a unavenou dívkou.
„Něco jste mi neřekl. Já musím vědět…”
„Dlužím vám život.”
„Cože?”
„Tady jsme se poprvé setkali."

Umělá jeskyně. Lavice. Okénko.
„Nevzpomínám si.” Nejde to, ksakru. Snažila jsem se. Věř mi.
Vrbenský přikývne. „Ukážu vám naši minulost. Nebude to příjemný pohled.”

Žár
Čáry na zemi
„Karle,” její hlas
„Mluv se mnou máme málo času”
Chyba
Zkrat
Oheň
Zkrat
Zkrat
„Kalle nekousej tu židli”
„Nešišlej na něj bude šišlat”
Zkrat
Jsem voda
Jsem oheň ne nejsem
„Dostanu to z tebe pryč slibuji”

Zuby jí jektají. „Do hajzlu.”
„Teď už mi věříte?”