Ze života (nikoliv mého)

První máj, lásky čas. A nebo také svátek práce.
"Občané, slavte! Všichni budou muset povinně vyjít do ulic, nést vlastnoručně na hodinách výtvarné výchovy vyrobené transparenty a tvářit se naprosto nejvíc nadšeně. To bude ale psina, což?"
Rozkvetlé třešně při tom budou vonět, sluníčko svítit a tráva růst. Uvidíme kachňátka a kuřátka kolébající se za maminkami a telátka pijící mlíčko, které jim lidé nevezmou.
Zítra zase budou kluci kopat do meruny a holky zkoušet nové druhy copánků a obdivovat Lenčinu novou sukni z NDR, maminky budou vařit a tatínci číst noviny.
Ale předtím je tu čas hesel! Vyjděte do ulic!

"Ty dnešní kluci, ty nestojí za nic! A pokud jo, tak za starou belu. Žádní džentlmeni, kdepak, to už dneska není kůl, jak vy mladý říkáte. To za mého mládí, to bylo všechno jinak. Chlapci se mohli přetrhnout, aby mi podrželi dveře nebo vzali tašku a dělili se o sušenky! Ne jako ty dnešní sebestředný manýry. Chce se mi zoufat nad tím, kam ten svět spějě, kam jsme se to dostali.
Ale znala jsem vám takhle jednoho kluka, to byl vážně PRAVÝ hrdina. Vysvětloval mi i počty, víte, a..."
"A kdo to byl, babičko?"
"No přeci děda! Poslední pravý hrdina!"

"Milí deníčku dneska je ráno a já sem u babyčky. Budeme péct bábofku a jíst řísky a koukat na telku a učit se básničky. S ďedou budu kosit zahradu a natírat plot a lízt na strom pro třešňe. Pak se nesmý pít a já se jednou napil a pak sem blinkal a nelíbylo se mi to. To je konec já du za ďedou."
"Ahoj dědo, jak se máš?"
"Dobře, Janýsku, dobře. Vzbudíš prosím babičku?"
"Jasně, dědo," odhopkal Janýsek. Dědeček nic netuše dále četl noviny.
"Babi, vstávej!"
Nic
"Babi, vstávej! Dědo! Babička se nechce probudit, co jí je? Babi, PROBUĎ SE!"

Sluneční světlo, jež líně proplouvá mezi těžkými mraky, je pro mou bolavou hlavu až moc ostré. Opatrně se vykulím z postele, abych mohla okna zatáhnout. Trochu se se mnou zatočí svět. Obleču si košili ležící na zemi. Až teď si uvědomuji, že je docela zima.
Nějakým způsobem se dopravím do kuchyně. Po několika minutách hledání najdu tubu s hořčíkem. Jednu tabletu hodím do sklenice a zaliji vodou. Vznikající nápoj si odnesu do obýváku.
S hlavou položenou na stole pozoruji bublinky, jak pomalu stoupají k hladině.
Bolest hlavy trochu ustoupí a mě se začínají vybavovat útržky včerejší bláznivé noci.
Jsem vzhůru.

"Dosavadní královna cest byla uražena, z tohoto důvodu bude konáno rytířské klání, jež rozhodne, kdo je úplný vítěz."
Konaly se veliké přípravy, sjížděli se nejlepší rytíři, aby se utkali. Služebnictvo neustále řešilo catering, i když mu tak neříkali, a vinaři degustovali drahá vína, aby Veličenstvu chutnalo. Panstvo i měšťanstvo si chystalo nejlepší oblečení a vesnické děti měly další téma na hraní. Celý svět byl vzhůru nohama, všichni si šeptali: "Ach, ta královna cest. Kdo nebo co je to?"
Až v den oslav se zjistilo, že došlo k omylu. Písař se přeslechl nebo upsal. Možná obojí.
Ach, ta uražená králova čest.

Tři krát tři je devět, kdo bručí je medvěd...
"Zalezeme si sem do parku, ne? Ať to nezjistí. Nevím jak vás, ale mě by rodiče zabili, kdyby se na to přišlo."
"Jo, jasně. Tahle lavička je naprosto optimální. Kde to máte?"
"Tady. S čím chcete začít?"
"Já nevím. Třeba s tímhle? První, druhý, třetí. Tady to máte."
"Raz, dva, tři...uf. Na rozjezd silný. Pokračujem."
"Brrrr"
"Bleh"
Pětkrát pět je dvacet pět, ty s čepičkou zastav hned!
"Dnes požívali tři nezletilí delikventi mladší 15 let alkohol v parku. Dle jejich slov měli "pouze třikrát tři prcky. Každej tři." Konec hlášení."

Strhla som sa. Spoza stromov sa náhle vynoril ryšavý muž zahalený do staromódneho plášťa. Čo ak počul moju... ehm... konverzáciu s balvanom?
Zadívala som sa do zošita, ale muž mi nevenoval pozornosť. Prišiel priamo k balvanu a položil naň ruky. Vtedy som si všimla, že mu jeden prst chýba.
„Pochází zdaleka,” povedal po chvíli. „Z malého ostrůvku v Baltském moři. Urazil dlouhou cestu v sevření ledu... pomalou a vleklou, dokonce i na takový balvan...”
Otočil sa a mrkol na mňa. „Ale raději to nikomu neříkejte. Stejně by vám nevěřili.”
A zmizol v lese skôr, než som sa zmohla na odpoveď.

Prešla som lesnou čistinkou a posadila som sa na lavičku. Vedľa sa týčil tmavý hranatý balvan, zľahka obrastený machom.
„Ahoj, balvan,“ oslovila som ho priateľsky. „Ty si porfyrický granit, však?“
Kameň mlčal, ale mňa to neodradilo. Sprisahanecky som sa naklonila bližšie.
„Pamätáš si ešte dobu ľadovú? Vtedy si sem prišiel, nie? Počuj... nemohol by si mi povedať, kde si stál predtým, než si sa ocitol tu?“
Balvan mlčal, tváril sa chladne. Nuž, za pokus to stálo.
Otvorila som zošit na poslednej strane.
Praktikum z geológie: opíšte bludné balvany v lokalite, určte pravdepodobné miesto ich pôvodu.
Budem musieť použiť konvenčné metódy.

Jsme spolu
a přece každý sám
moc dobře tenhle pocit znám...
Vedle sebe ležíme
potichu mluvíme
i když vlastně nevíme
o čem se to bavíme
Jsme spolu?
marně se tě v duchu ptám
však na odpověď nečekám
A tak radši mlčíme
do stropu civíme
třeba se dozvíme
proč vlastně mlčíme
přestože tady
spolu ležíme
Jsme spolu,
marně si namlouvám
a jsem sama zvědavá, kdy to vzdám
Ráno vodu na kafe stavíme
u snídaně spolu sedíme
každý jinam hledíme
a oba už tušíme
že je to naposledy.
Stejně se spolu akorát trápíme...
Snad jednoho dne
se s tím smíříme.
Nejsme spolu.