Neviditelný

Za noci sebrali své zuby a drápy,
hádali, sečetli, co lidi trápí.
Větřili ve vzduchu, že žene se změna,
a jedna z bran byla nezamčená.
Všichni moc toužili prozkoumat svět,
z vězení proklouznout, nehledět zpět.
Stvořeni byli z hlubiny snění,
dary a zmary tak štědře obdaření.
Můry žalu křídly třepotaly,
krkavci zrady skřehotali,
zoufalství našlo si poslíčky výry
a hydry válek dštily své síry.
Když prchli do dálky ti podivní tvoři,
ozval se šramot v laboratoři.
Ve skříňce, v lahvičce zní tiché škrabání,
ta náhlá samota hrůzu jí nahání.
Poslední zůstala – ach, kam se poděje?
Nejmenší, ztracená myš dobré naděje.

Novej kolega mne zpočátku docela štval. Přestože byl služebně mladší, šéf ho protežoval a stěžovatele nemilosrdně povyházel. Ale i když do našeho hvězdného týmu nezapadl, časem jsem si ho oblíbil. Když propadl depresím, šéf mu vymyslel legrační zahradní party – přivede mu pod nos různý partnerky a uvidíme …
První byla docela pěkná, ale ten trouba jen zavrčel pod vousy „slepice!“ Druhou, mohutnější, ale s krásnýma očima, označil slovem „kráva“. Na třetí koukl, ani se nepokusil o společenskou konverzaci a prohlásil „prasnice.“ Další jen řekl „krůta“, dal hlavu do dlaní a rozplakal se.
Tedy debakl. Mojžíšovi to podáme jako vynález lidské řeči.

Restaurace se zdála prázdná. Všechny stolky a židle byly srovnané v řadách kolem místnosti, na každém karafa s vodou a tácek karamelových sušenek.
Podívala se na hodinky. Za minutu celá. Přešla ke dveřím, odemkla, pak přešla ke stolečku, který stál trochu stranou.
Ručička hodin poskočila o poslední vteřinu. Restaurací se prohnal vítr. V duchu napočítala do deseti, pak položila ruku na zvonek.
Cink! Cink! Cink! Cink! Cink!
Restaurace byla zase prázdná. Stolečky byly rozstrkané kolem, židličky převrhnuté, karafy vypité a ze sušenek zbyly jen drobky. Hodiny ukazovaly celá a dvě minuty.
Kasa byla plná.
Milovala tyhle randící akce pro rychlo-superhrdiny.

Grigorij plný očekávání dorazil k Reisenweberovi. U vedlejších stolků už čekali další muži a prostor kavárny pomalu ožíval.

První se představil jako Wilson. Řekl, že by do Grigorije šel, ale prý od sebe bydlí příliš daleko. Popřál hodně štěstí a přidal doporučení.

Pak přišli dva muži. Hádali se o židli. Trockij s Leninem nebyli dobrá partie ani jeden, natož dohromady. Grigorij je rychle odehnal.

Z Károlyiho mrazilo v zádech. Byl až moc dominantní. Společná historie navíc od vztahu zrazovala.

Grigoriji Žatkovičovi zbývala poslední naděje. Sám zůstat nemohl.

Když si k němu pak přisedl odměřený prošedivělý muž s hustým knírem, nezaváhal.

“Kapitáne, došlo k vyhoření palivového článku B.”
“Rozumím. Navigátore, najděte neobydlenou planetu, kam ho můžeme po výměně vyložit.”
“Hlásím vhodnou planetu v dosahu na kurzu 4752.”
“Napružte to!”
“Na vybrané planetě nebyly zaznamenány známky života.”
“Zahajte operaci uložení odpadu.”
“Článek vysunut z ulity.”
“Udělte impulz k sestupnému kurzu.”
“Článek vstupuje do gravitačního pole planety.”
“Proniká do planetární kůry a stáčí se.”
“Odpad uložen.”
“Spirálový pohon napružit. Kurz domů!”

Když se k planetě později vrátili, přehodnotili směrnice pro ukládání odpadu. Na původně neplodné planetě se vlivem uložení palivového článku nejenom vyvinul život, ale navíc nad ním místní obyvatelé postavili školu magie.

"Náčelníku! Nemáme kam ubytovat další bojovníky..."

"Postavte více nor," houkl Thrall přes rameno.

Jenže žumpů může mít sebevíc.

Taureni umí lítat asi stejně tak jako orkové.
Lidi prosit nemůže, k tomu se nesníží.
Kentauři by chimérám leda tak pomohli.
Murloci?
Thrall si unaveně promnul oči.

Otočil se k jezdci a něco mu pošeptal.

***

Za soumraku se objevily. Obrovská nafialovělá těla s dvěma hlavami. Blánovitá křídla, ocas a ostré drápy.

Orkové v panice prchali do nor.

Jestli nikdo nepřijde, jsme v prdeli.

V tom jednu létající obludu zasáhlo do hlavy vržené kladivo.

"Hehehee... a bude se bušit!"

Magoři. Tohle bude drahý.

Elfí lučišnice si prohrábla vlasy a zkusmo mrkla na jejich cíl přes hrot svého šípu.
Magické stvoření, napůl démon, napůl drak, pochodovalo před branami tvrze a zatím
nemělo o přítomnosti skupiny válečníků ponětí.
Po dlouhosáhlém probírání bitevní strategie byli už všichni netrpěliví.
Orkský válečník v rohaté helmě nedočkavostí bušil svou sekerou o štít.
„Na co ještě čekáme...“
Mág v barevné róbě vařil a rozdával poslední lektvary.
„Dobrá, tak naposledy... Ty ho nalákáš sem pod tenhle převis, vy naběhnete zezadu, ty ho po chvíli zmrazíš–“
„Všichni víme, co máme dělat,“ odtušila druidka. „Čekáme na–“
„Už jsem zpět. Leeeeeeeeroy!“ rozběhl se paladin.

Býval by přísahal, že jde správně. Znovu se zadíval na mapu. Jistě, za vesnicí přes vodu, pak znovu u mlýna, u zbytků rozbitého vozu zahnout do lesa.

Vzhlédl od mapy a pochybovačně zkoumal strmě stoupající sráz. Bude se muset vrátit a svah si nadejít. Přesně ve chvíli, kdy si tohle pomyslel, mu ujely nohy a on se za nezaměnitelného dzinčení kumánské zbroje sesypal z kopce. Vořech nadšeně štěkal a pelášil za ním.

„Sakra!“ ulevil si. Přistál přímo do kruhu z křovin. Tady teprve začínala ta správná legrace. Jestli se mu nepodaří někde najít průchozí texturu, bude muset načíst předchozí save.

Puškař seděl za svým pultíkem a cosi piloval. Železné hoblinky mu přistávaly v záhybech mohutných vrásčitých rukou. Když cinknul zvonek u dveří, ani nezvedl hlavu.

„Na dveřích píšu, že je zavříno. Jestli neumíte číst, těžko se mi s váma bude jednat. A teď vypadněte.“

„Mister Henry, omluvte mě-“

„Právě vám dělám tu laskavost, že vás omlouvám. Ne každej má na čtení tu trpělivost. Tak už zmizte.“

„Prý jste znal Shatterhanda?“

„Koho?“

„Nevzpomente si? Před lety ve St. Louis chvíli žil takový Němec.“

„Bah. Vidíte, to byl stejný greenhorn, jako vy. A teď se pakujte, než budu muset vyzkoušet tenhle model.“

Tina Ditě ještě neodpustila ten únikový modul. Poslední. Kvůli Ditině naléhání v něm nechaly odletět dvě holky, které možná byly sestry, nejlepší kamarádky nebo přítelkyně.
Storge, filia, erós.
Kdyby Dita s Tinou prostě odletěly, nemusely by prchat nocí po Cypriu III před… „Parazitickou kolonií přenášenou tělními tekutinami,“ snažila se všem vysvětlovat Tina.
„Zombie,“ špital Dita a odtáhla Tinu do boční uličky.
Zparazitovaní Cyprioťané se prohnali kolem.
Dita vyťukala kód na dveřích.
Vhuš!
Přivítala je laboratoř.
A hlavně plazmaděl v rukou jednookých výzkumníků.
„Hoši!“ zajásala Dita.
„Paní šéfová!“ zvolali výzkumníci.
Když Tině předali plazmadělo, konečně byla i ona ve svém živlu.