Tentokrát jsem myslela, že kapitolu nedám, protože jsem měla prudce pracovní sobotu a dnes si připadám asi jako Šárka v téhle kapitole. Únava materiálu je značná a nejspíš je i znát.
Tak aspoň tohle.
15. kapitola
Plaváček
Možná to svým způsobem bylo fér, že jí táta nedokázal nic prozradit. Ani ona mu nevyprávěla o podivnostech, které se jí zdály.
Byla to hezká rutina, do které zapluli. I když na ni měl teď táta čas už jen pár hodin.
A pak, jednoho dne – Šárka je celou dobu nepočítala, až se jí to vymstilo – zazněly fanfáry.
Posadila se zpříma na posteli, kde ji Anna ještě stále nutila polehávat, ale aspoň jí vyměnili povlečení a tak vůbec. Jako by vyměnili i ji, protože už nepáchla potem. Ani bahno nevykašlávala. (Ne že by to byl problém i po té nehodě, jenže co je život bez špetky melodramatu?)
„Á, výborně. Vrátily se,“ pronesl táta a spěšně vstal. „Tvá sestra a královna,“ dodal.
Zbytečně. Podle jeho výrazu a hlasu to bylo naprosto jasné.
Šárka netušila, proč se jí tátův úlevný tón… ne úplně dotkl.
Nutil ji však povzdechnout z trochu jiného důvodu, než tomu bylo u něj. Hm, a ke všemu měla nejasný pocit, že jí z pusy zavanul žabinec.
„Napsal jsem jim, co se stalo,“ řekl. „Královna mi slíbila, že návštěvu zkrátí, pokud to půjde.“
„Aha.“ Takže počítání dnů by Šárce stejně nepomohlo.
Vzápětí se začala potají peskovat, že se chová jako sobec.
Sobec bylo málo.
Jako losec, polární šiška a medvědisko dohromady.
Zarazila se a potřásla hlavou, aby si ty blázniviny vytřásla z ucha jako vodu, která jí tam uvízla při nedobrovolném potápění.
Stále měla pocit, jako by se pohybovala pod vodou. Ruce i nohy měla ztěžklé. Svět ještě čas od času vířil kolem a ona si musela lehnout a pořádně se nadechnout. Ne že by ji to nějak vyneslo k hladině.
Navíc ke které?
V té tůni byly dvě. Jedna s vrbami a lekníny, se sluncem, které ji táhlo vzhůru, a druhá s borovicemi ve stínu skály.
Znovu zakroutila hlavou. Pak se zklidnila, protože by se táta určitě zeptal, jestli jí něco není.
Když ale zvedla hlavu, už v pokoji nebyl.
„Měla bych si s tím dělat starosti?“ napadlo Šárku. „Ty divné sny – nesny.“ Štípla se do ruky a zasykla.
„Je ti něco, princezno?“ zeptala se Anna, která nakukovala do pokoje. Ještě než Šárka stihla zavrtět hlavou potřetí, už stála u postele. „Měla bych tě aspoň učesat,“ prohlásila a Šárka nevzdorovala.
Připadalo jí úžasné, s jakou lehkostí se Anna dokáže pohybovat tím nezvykle tekutým světem.
A její úžas nabral nové obrátky, když do pokoje vpadla barevná skvrna, prolétla slunečným pruhem a vrhla se k Šárce.
„Ke všem zvláštnostem si můžu přičíst to, že poznám sestru podle toho, jak pod ní poskočí matrace,“ usoudila.
„Princezno, opatrně! Tvoje sestra je ještě vysílená,“ usměrňovala Anna Kláru. Ta uvolnila nečekaně silný stisk a dost neprinceznovsky zafuněla Šárce u ucha. Šárku překvapilo, že takový zvuk může mít dojatý podtón. Potom však usoudila, že jí zase maličko straší na cimbuří.
Poplácala sestru po zádech. „Nevyrostla jsi za tu dobu, co jsi byla pryč?“ Když ji tak držela, svět se o něco vyostřil a přestal se pohybovat.
Klára něco mumlala a bylo znát, že její voňavka po cestě domů nedokáže úplně zastřít pot. Zamumlala nějako odpověď, ze které Šárka pochytila jen „bála“ a tím ostatním si nebyla dost jistá. Tak sestru pevně držela a v tu chvíli si dělaly navzájem kotvy.
Klára se konečně odtáhla a upřela na ni zrudlé oči. Všechno, co zatím udělala, bylo poněkud netypické a neprinceznovské. Pak se Klára usmála a silně zakonkurovala slunci, které se na sebe snažilo marně upomínat na stěně.
Šárka byla poněkud v koncích a v krku ji už zase pálilo.
Ovšem vlna radosti, kterou Klárka nelítostně šířila kolem, strhla i ji.
„Oldřich je v pořádku,“ zachrčela. „Zato mistr má ovázaný palec. Anna ho krmí lžící.“
„Mistra?“ zeptala se Klára.
Anna, která to shledání celou dobu sledovala, vyprskla. „Ne, to tvoje nedochůdče Oldřicha. Chůva se k němu odmítá přiblížit.“
„Ach, to mě mrzí,“ pravila Klára. (Pokud v tomhle hradě uměl někdo pravit, byla to ona.) „Ještě jsme vám s Oldřichem přidávali starosti.“
„To nic,“ řekla Anna a mávla rukou. „Byla to maličkost. A občas i veselá. Když se o něj zkoušely postarat tvoje malé přítelkyně, tak dlouho se k němu poděšeně přibližovaly se zbytky z kuchyně a zase ustupovaly, až ta příšerka usoudila, že je vrcholu potravinového řetězce a je vůdcem hejna.“
„Ale nikdo nepřišel o oko,“ dodala Šárka.
„Vidím, že mě tu čeká spousta práce,“ prohlásila Klára. „Jé,“ vyhrkla a sklonila se.
Když se narovnala, měla v ruce žabku z papíru.
„Ukaž,“ řekla Šárka a vzala jí ji z ruky.
„Ne, to nedělej,“ prosila ji Klára, „je moc hezká.“
Jenže už bylo pozdě. Šárka žábu rozložila.
Nic. Žádný vzkaz.
Co vlastně čekala?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit