1 Totální fiasko

Na pozadí jemně fialového nebe se nad prosekanou cestou mihla vlaštovka. Hbitou kličkou unikla planoucímu pohledu, který by ji svou nenávistnou silou nejspíš dokázal sežehnout na popel, a byla ta tam.
Mladík na lesní pěšině zuřivě odkopl borovou šišku a trhavým krokem rázoval dál. Zatracená vlaštovka, tss! Si jen tak poletuje, hltá mušky, div se neudáví, a bezstarostně si užívá uctivou ochranu čarodějů, jako by se mu chtěla vysmívat. Zabít tu potvoru!
Neslýchaně rouhavá myšlenka chlapci na zlomek vteřiny zadrhla hrdlo, ačkoliv nebyla míněna vážně. Nebo aspoň ne tak docela… K ďasu s tím vším. Mladík si odplivl, třikrát slinu zašlápl a pro jistotu pokračoval v cestě – nebo spíš v útěku - se sklopenou hlavou, aby už nemusel o podvečerní oblohu zavadit ani pohledem.
Tu blbou formalitu si ti šašci můžou strčit…
Zarazil se a němě rozkousal strašně sprosté slovo. Sám se chová jako šašek, jako usmrkaný spratek, co utekl do lesa trucovat.
Musí… u sester, něco musí, ale co?
Zvolnil krok, opřel se zády o nejbližší borovici a zaklonil hlavu, aby se trochu vydýchal. Sotva si uvědomoval, že poslední kousek cesty nešel, ale utíkal jako blázen. Ani pořádně nevěděl, kde se ocitl, ale to mu bylo jedno.
Kopnout do toho! Proč zrovna jeho musí pronásledovat taková zatracená smůla? Táhne se za ním už roky, celou věčnost, neodbytná jak smrad. Konce jí není a vyletět od zkoušek je vrchol. Všichni ten pitomý GraM udělali levou zadní, nebo aspoň s odřenýma ušima, akorát on úplně utřel. A to se Křišlanová snažila předstírat pochopení pro jeho tíživou rodinnou situaci, jak se korektně vyjádřila, a zmršený lektvar mu aspoň částečně uznala. Jenže co to bylo platné, když ta bestie Baboráková mu neodpustila ani tečku, o čárách nemluvě.
U všech chcíplých vlaštovek! Lapl po dechu, ale nenechal se tím zarazit ve svých rozhořčených úvahách. Ta ledová necitelná ježibaba! Nikdy na něm nenechala nit suchou a příležitost vyrazit ho definitivně si zaručeně pěkně vychutnala. Div se nezalkl pocitem křivdy a nespravedlnosti.
Teď je kvůli ní v prdeli a může se jít klouzat.
Nemá ani vindru, protože od toho průseru se skřítkem mu fotr zkrouhnul kapesné na absolutní minimum a nikdo mu už nepůjčí ani omylem. To má žrát kořínky a chrápat pod mostem?
S hrůzou si teprve teď naplno uvědomil, že v Budči bude smět zůstat nanejvýš do konce června. Skončí školní rok a on skutečně nemá kam jít.
Lysolaje nepřipadají v úvahu. Fotr ho prokleje do horoucích pekel a vyrazí s ním futra. Nebo možná v opačném pořadí. Od zimy, kdy se děda utopil při povodni, je táta sice pořád v trapu, přespává v práci a do prázdného domu skoro nechodí, ale na okázalý bengál by si čas udělal.
A máma… No to už vůbec. Ta by ho nevyhodila, to věděl, jenže ona je ta poslední, ke komu by se chtěl uchýlit.
U třech rachitických sester, zahrabat se zaživa v té pitomé vesnici, co se vyznačuje jen podivným názvem Tuněchody, dvěma kravíny a častým výskytem upírů!
Máma se tam narodila. Když ji odsoudili, táta se s ní rozvedl, a tak se tam po propuštění vrátila. Prý je na tom blbě, ale co je jemu do toho?
Nechce ji ani vidět. Zabila jeho nejlepšího kámoše. Ať si nemyslí, že to jen tak překousnul. Ještě zdaleka ne. U sester, a kvůli takové blbosti! Kvůli pitomému trpajzlíkovi!
Sebral kámen a vztekle s ním mrštil po myši čmuchající pod listím. Nenamáhal se zjistit, jestli se trefil.
Jarda byl taky pěkný vůl. Jako by ho nevaroval, ať s tím do Lysolaj vůbec neleze! A to pako jde klidně zrovna k Vulpesovi! Kdyby ten se do toho nezamotal, nikomu by se nic nestalo. Dalo se ovšem čekat, že pro těch pár falešných drobných po Jardovi vystartuje jak žíznivá čára. Lakomec jeden zatracenej. U soudu pak sice obrátil a lhal, až se hory zelenaly, že nic neví, že byl nemocný a zmatený a kdesi cosi, takže máma šla sedět jen za zabití a to ostatní se zatlouklo, ani tu černou kletbu jí nepřišili. Jenže dědovi to Vulpes stejně všechno vykecal a od té doby měl Bernard doma peklo.
„Nakopat toho práskače zrzavýho!“
Jeho vztek se tím výkřikem trochu vybil. Přinejmenším ztratil chuť vyhodit půl lesa do povětří.
Odlepil se od stromu, aby pokračoval v cestě a zároveň si promyslel, co si počne. Jedna možnost tu přece jen je. Jenže… to už by bylo fakt o hubu…
Vtom ho zarazil mužský hlas: „Bernarde.“
Mladík se prudce otočil, ale nikoho neviděl. Reflexivně vykouzlil ochrannou bariéru a napjatě se rozhlížel.