36. Před obědem

Už bylo hodnou chvíli po poledni, když vtrhli Marušce do kuchyně jako velká voda.
Richard byl rozčílenej na nevyšší míru: „Co má tohle znamenat?!“
Josef nervózně přešlapoval.
Kapitán Matějásek jí nařídil, že se má posadit ke stolu, a bez dalšího komentáře před ni položil papír.
Maruška viděla cizí rukopis, poměrně drobné písmo, pro přesné přečtení potřebovala brýle. Atmosféra byla tak napjatá, že měla problém si o ně říct a snažila se to luštit jen tak.
Ozvalo se zaklepání a do kuchyně vešel i Lojza, asi byli ty mladý rychlejší, než jeho starý nohy. Koukl na scénu u stolu a pobaveně okomentoval. „Pokud chcete, aby vám k tomu paní Tauchmanová něco řekla, pak by bylo lepší, kdybyste jí povolili vzít si na to brejle.“
Josef poodstoupil, aby se Maruška dostala přes kraj stolu do šuplíku. Lojza si sedl na židli vedle Marušky a taky vytahl brýle. Dusno trochu polevilo. Nakonec se usadili všichni.

Marušce došlo brzy, co je to za papír. Byla to závěť Joskova otce Vojtěcha Vaňáska. Bylo to psáno jeho drobným, ale pevným rukopisem. Většina věcí přecházela na Josku, pro Miladu byl jen drobný odkaz s tím, že dostala velké věno. Pod jednotlivými položkami stálo nepřehlédnutelně podtrženo pevnou rukou, že pokud jeho syn Josef nevrátí rodině Adlerových odcizené cennosti, pak jeho podíl rodinného Vaňáskovic majetku zdědí větev Vojtěchova bratra Václava.

Maruška si to pročetla ještě jednou, sundala brýle a protřela si oči. Potřebovala by se nad tím zamyslet, ale Richard už zase startoval. „Tak řekneš už konečně, co to má jako bejt?“
Maruška koukla na Lojzu: „Já to vezmu asi trochu šířeji, aby to bylo srozumitelné i tady,“ zaváhala nad formulací, „pro soudruhovy vyšetřovatele.
Adlerovým patřil ten velký Joskův statek i tenhle náš domek. Moje babička byla za svobodna Adlerová a vdala se do Vrchoviny. Moje maminka se sem po svatbě vrátila – její babička, tedy moje prababička, už tou dobou potřebovala nějakou péči a ona byla trochu generál. Jedinej, koho tehdy dokázala kolem sebe na nějakou obsluhu strpět, byla moje maminka, tak se sem nakonec naši nastěhovali. Takže, to je můj vztah k Adlerovým. Moje prababička zemřela ve třicátém šestém roce a tatínek chtěl tenhle domek koupit, ale příbuzným se do toho prodeje moc nechtělo, až nakonec, když se ta českoněmecká situace začala zhoršovat, tak se strejdové s tatínkem domluvili a prodali nám to, že kdyby něco, tak bude ten majetek nějak rozdělenej mezi českou a německou část rodiny.“
„A kdy to tatínek koupil?“ zeptal se Lojza.
„Z kraje osmatřicátýho roku, stihli to tak tak. Vzali si na to právníka ze Chvojkovic, aby se to nerozkřiklo.“
„Pak se zabraly Sudety a my šli k příbuznejm do Vrchoviny,“ Maruška následně vědomě přeskočila hodnej kus. „Po válce byl odsun a zabavili oba baráky. Tatínek zemřel za povstání a maminka neměla moc sílu něco řešit, takže to, že jsme se stěhovali zpátky sem, zařídili přes Vrchovinskýho starostu tatínkovi příbuzní, co u nich naši přes válku bydleli. Opravdu jsme se sem s maminkou odstěhovaly, až když jsem se vrátila z Německa, já tam byla za války na práci.“
„Totální nasazení?“ zeptal se kapitán.
Maruška kývla a pokračovala: No a přišly jsme sem, a tady to bylo vyrabovaný. V podstatě jsme měly jen pár věcí, co se stěhovaly do Vrchoviny.“ Maruška se odmlčela, evidentně se jí to nechtělo komentovat. „Starej pan Vaňásek se tehdy hodně rozzlobil a nakonec zařídil, že nám lidi naprostou většinu věcí vrátili.“ Narovnala se a dokončila to: „Abych to shrnula. Co bylo naší rodiny a dalo se vrátit, tak se vrátilo. Co bylo Adlerovic, spadá pod dekrety, a tudíž to podle mne není k řešení. Já tomu nerozumím, asi by to měl vidět právník, ale nevidím důvod, že by ta podmínka pana Vaňáska nebyla splněna.“
Josef s Richardem po sobě chvilku koukali a Maruška to utnula větou: „Nedáte si bramboračku?“
Lojzovi zřetelně zacukaly koutky. Tohle bylo velmi pragmatické řešení situace.
Za chvilku se všichni ládovali a nálada se zřetelně zlepšila. Richard s Josefem byli evidentně s Maruščinou odpovědí celkem spokojeni. Jedinej, komu to stále vrtalo v hlavě, byl Lojza. Ta závěť byla sepsaná v roce 1947. Vracení vyrabovaných věcí Marušce a její mamince muselo být tou dobou už dávno vyřešeno. Starej pan Vaňásek velmi pravděpodobně mluvil o něčem jiném…

Po obědě seděli nad kafem a se Lojza zeptal: „Paní Tauchmanová, máte pro mne ten lístek z krámu? Proplatím vám to.“
Maruška probírala pár účtů v šuplíku a mezitím to komentovala: „Ale to snad ani nestojí za to, voni takhle v tejdnu nic moc nemaj a masna jezdí jen v pátek, stejně jsem vás s tím obědem pěkně ošidila.“
Když Lojzovi podala účtenku, tak se smál: „Takovej dobrej voběd za tyhle peníze,“ jediná dražší položka byl kousek anglický slaniny, „to jste snad kouzelník!“ Zalovil v kapse a vysázel jí peníze na stůl. A koukl na Richarda: „Když už jsme tak u těch účtů. Revidoval jsem si, odkud jste k nám na služebnu v pátek volal a pak jsem si nechal od pošty vyjet, kam se všude volalo z tohoto čísla. A on je to za to páteční odpoledne poměrně velkej účet.“ Podstrčil Richardovi výpis.
Richard, ač ještě před chvilkou vypadal celkem klidně, okamžitě vystartoval: „Když si to tu zapečetíte a nepustíte mě do vlastního baráku, tak si to jako mám nechat jen tak líbit?! Konečnýho máte dávno za katrem, tak na co to tady ještě potřebujete! Řešíte si tu rozkrádačku, místo abyste řešili vraždu!“
Ozval se jeho bratr: „Richarde…“
„Co?!“ otočil se na něj. „Dneska nás tu jen celej den zdržujou. A myslíš si, že hledaj něco k tý tátový vraždě? Kdepak, jen si pěkně balej do krabic veškerý účetnictví. Chtěj na něj schodit tu rozkrádačku!“
Tak tohle vytočilo toho mladýho policajta: „Tedy soudruhu, tohle si vyprošuju!“ Nadechoval se k další invektivě, ale Josef ho zarazil: „Samozřejmě, soudruhu kapitáne, rozhodně nezpochybňujeme vaši práci a vážíme si toho, že jste nás sem dneska vzal, bratr se trochu rozohnil…“
Na to zareagoval Lojza: „To já to teď asi vzal za špatnej konec. Jen jsem chtěl, aby to tady paní Tauchmanové někdo proplatil, protože to je přece jen dost peněz, zvlášť při jejím důchodu.“
Josef si přisunul papír a vytahl šrajtofli.
„To je dobrý. Já to zaplatim,“ řekl rezignovaně Richard. Jeho vztek vzplál i zhasl v podstatě v okamžiku.