37. Richard

Kapitán Matějásek chtěl jít ještě zpátky do Joskova baráku a Josef se automaticky zvedl s ním.
„Já už nikam nejdu,“ řekl Richard. „K ničemu to nevede a stejně za chvíli musim na autobus.“
Lojza kývl k šéfovi. „Soudruhu kapitáne, já bych si taky ještě chvilku oddechl, pokud by to nevadilo.“
Soudruh kapitán mrzutě pokrčil rameny a beze slova odešel.
Maruška se začala chystat na mytí nádobí. Lojza posbíral hrnky od kafe a nesl jí je k myčáku. Maruška mu je vzala z ruky: „Říkal jste, že si chcete chvilku oddechnout,“ pokynula směrem k lavici a polohlasem dodala: „Klidně si přisuňte židli a hoďte si nohy nahoru.“ Přesně v této pozici tam seděl Richard.
Vděčně a trochu udiveně se usmál, ale řekl jen: „Díky.“
Chvíli tak seděli s Richardem vedle sebe mlčky.
Pak začal Richard: „Trochu jsem na toho vašeho kapitána alergickej. Že si ty řeči vyprošuje!“ zparodoval hlas kapitána Matějáska.
„Je ještě mladej,“ řekl na to Lojza smířlivě, po drobné odmlce dodal: „A bohužel bych řekl, že je to s tou alergií bude dost vzájemný. Taky nejste zrovna jeho typ.“
„A váš jo?“ řekl ironicky Richard.
Lojza pokrčil rameny: „Znal jsem vaši matku i jejího otce od Buzuluku. Velitele jsem respektoval a vaši matku,“ nepatrně se odmlčel. „Galinu jsem měl rád. Jste jí v mnoha ohledech podobnej.“
Richard nic neříkal, tak Lojza pokračoval: „Ještě k tomu kapitánovi. Moc z vás nadšenej není už teď, a to ještě neví, že mu za zádama posíláte státní, aby tu lustrovali kdekoho. Já mu to říkat nebudu, já to i celkem chápu. Bejt ve stejný situaci a mít tu možnost, tak asi dělám to samý. Ale jestli to praskne, tak z toho bude ještě pěknej průser.“
„Průser sem průser tam, hlavně jsou tu samý tupci, celý to bylo na hovno.“
Lojza kývl: „Četl jsem to, hřejou si na tom vlastní polívčičku.“
„Pošlu jim tam hošana, známou místní máničku, že ho táta vylil z práce kvůli nějaký šmelině, a oni si přijdou děsně spojokený s tím, když jim řekne, že odešel z JZD dělat do fabriky v Dolánkách, protože vždycky toužil po práci dělníka!“
I přes tu jedovatou rozhořčenost v Richardově hlase, měl Lojza, co dělat, aby nevyprskl smíchy. „Kodeš, že?“
Richard přikývl.
Lojza řekl: „Toho jsem si pročítal taky dost podrobně. Ten alibi nemá, ale v tý fabrice už dělá od září a prej tam je spokojenej. Našim to zdůvodňoval tím, že v JZD dělá jeho máma a že ho furt kontrolovala, takže je takhle na tom líp. Chvíli jsem s tou jeho matkou mluvil kvůli něčemu jinýmu a musím říct, že tuhle reakci bych mu docela věřil. Na šéfování v kravíně ta její akurátnost bude dobrá, ale mít ji za zadkem v práci i doma, to bych tedy taky nechtěl.“ Nepatrně se odmlčel. „A z toho, co teď vylejzá kolem toho Konečnýho, tak je celkem jasný, že ten Kodeš tehdy v tý šmelině nejel. A nikde mi nevyplaval, že by někdo říkal, že s ním byl v poslední době váš otec v kontaktu. Ale, co člověk ví,“ povzdechl si. „Rozhodně ho vedu v patrnosti. To se spolehněte.“
Richard nespokojeně bubnoval prsty po desce stolu a zase reagoval až po delší odmlce: „Kdo všechno o tom ví?“
„O tom zapojení StB?“ zeptal se Lojza.
Richard jen kývl.
„Ty dokumenty mi sehnal šéf, teda ne kapitán, ale major Votava, přes nějaký svý známý. Řekl jsem mu, že chci vědět, co tu je za existence, protože byl váš otec na místní poměry politickej prominent, tak že se tahle motivace vyloučit nedá. To, že jste to do jisté míry inicioval, to byla doteď jen moje domněnka, tudíž jsem mu nic neřikal a nebudu-li přinucen okolnostmi, tak na tom nic měnit nebudu.“
„Děda říkal, že si na vás mám dát bacha, že jste pěkně mazanej syčák,“ komentoval to Richard a trochu si strovnal záda. „A měl zase pravdu, dědek jeden protivná.“
„Doufám, že mu zdraví slouží,“ řekl neutrálně Lojza.
„Prohání sestřičky v důchoďáku, rozhodně to tu má se svou šarží daleko lepší, než by to kdy měl v Rusku.“
Lojzu skoro překvapil neobvykle věcný komentář. Richard měnil nálady dost nepredikovatelně. Moc nevěděl jak to komentovat, tak bylo zase chvíli ticho, bylo slyšet jen cinkání omývaných talířů.

Zase se první ozval Richard: „Nevím, jestli to byl z vaší strany účelovej komentář, ale jste asi první, koho slyším mluvit o mámě pěkně.“ S jedovatostí dodal: „Když jsem přišel na vojenskou školu, tak mi úplně každej mezi dveřma vmetl, že to byla kurva.“
„Co jsem řekl, to byla pravda. A že těch chlapů, včetně mě, měla mraky, tak to je taky pravda. Ale pochybuju, že o ní nepěkně mluvil někdo, kdo ji doopravdy znal. Ten by věděl, že se to nedá poměřovat zdejšíma měřítkama, tam byla úplně jiná situace. Já nevím, jak to říct. No třeba, vždycky říkala, že má ráda český kluky, protože ty se aspoň zeptaj, jestli s nima spát chce. Řekla by tohle nějaká lehká holka?“
Richard se suše zasmál: „Děda říkal, že by se ty posměváčci na východní frontě posrali během prvního dne a byli by první v řadě, co by chtěli od nějaký kurvy utěšit.“
Lojza kývl a chvíli zase seděli mlčky.

Tentokrát ticho narušil Lojza: „Neřekl byste mi něco o otci, netrápilo ho něco v poslední době? Nechoval se nějak nezvykle?“
Richard mlčel.
Lojza pokračoval: „Jak to tu tak sleduju, tak bych řekl, že jste mu byl v poslední době nejbližší. Řekl bych, že se vám svěřil i spíš než vašemu bratrovi.“
Richard konečně zareagoval, kupodivu ani ne moc agresivně: „Máte toho Konečnýho. Tak co ještě chcete?“
Lojza rozpačitě pokýval hlavou: „Já vám nevim. Na jednu stranu to na něj vypadá. Byl v kritickou dobu na místě činu, tak by se to tak nějak hodilo, že mu šéf přišel na tu šmelinu a tak. Ale nepřiznal se.“
„Proč by se přiznával?! To toho na něj nemáte dost?“
„Já nevim, jak to říct. Znáte ho?“
Richard pokrčil rameny: „Vím, kterej to je.“
Lojza řekl věcně: „Je to strašnej posera. Jednou na něj mladej zařval a úplně se rozsypal – a už tu šmelinu ze sebe sypal jedno po druhým, co kde komu za kolik… Jasně, že to házel na všechny okolo, ale celou tu rozkrádačku do detailu vysypal během první hodiny výslechu.“
„No tak za to viset nepujde, to vám klidně přizná, to mu zas tak o moc nejde.“
„Nevim. Chlapi ho měli v práci skoro tři dny. Podle mě, kdyby to udělal, tak to dávno pustil. Něco typu, že on chudák za nic nemůže, že to byla jen malá strkačka a takhle blbě to skončilo… Znáte tendle typ.“

Richard se zase zavrtěl na židli a pak přece jen začal: „Jediný, co mi v poslední době bylo divný, bylo to s tou čůzou Andreou. Co to tátu popadlo, že ji nechal bydlet v dědově baráku a eště jim dal k užívání svoje starý auto, to teda fakt nechápu.“ Pousmál se takovým způsobem, že z toho Lojzovi zatrnulo. „Ale ta bude ještě čumět. Žádnej papír na to nemaj, ty budou s Komárkem pěkně za všechno platit jak mourovatý, v tom jsme s bráchou zajedno.“
„Popravdě mě to taky překvapilo,“ zareagoval Lojza. „Dokonce jsem i slyšel, že paní Komárkové sháněl váš otec dobré místo a jesle pro kluka. To mi moc k jeho povaze nešlo.“
Richard pokrčil rameny: „Táta měl vždycky pro všechno nějaký důvody, ale nesvěřoval se a popravdě mi to někdy všechno došlo až za dlouho.“ Zase nervózně poposedl. „Podle mě ta čůza jen kecá, že tam byli zadarmo, a někde stopila tu nájemní smlouvu.“
Na to Lojza neměl moc co dodat. Při povaze Andrey Komárkový by to byl relativně pravděpodobnej scénář, i když kopii smlouvy v Joskovejch věcech nenašli.

„A mohl bych se ještě zeptat?“ začal Lojza opatrně. „Jak spolu vycházeli váš otec a děda Vaňásek?“
Na to Richard teatrálně zahartusil: „Maruško, pocem! Tady soudruh nadporučík potřebuje vědět v čem všem náš cnostnej děda rejpal do táty!“
Maruška si utřela ruce a došla nervózně ke stolu: „No Ríšo, já myslím, že by to tady pan soudruh potřeboval spíš slyšet od tebe. Já v tom nejsem objektivní, já si s tvým otcem nerozuměla.“
„No jo, tys už to tady soudruhovi dávno vyslepičila, tak co mě s tím ještě votravujete,“ řekl Richard rozmrzele, kouknul na hodinky a sundal nohy ze židle. „Jdu na autobus.“ Otočil se k Lojzovi: „Vyřiďte tomu vašemu kapitánovi, ať to kouká s tím Konečným nějak dotáhnout, nebo že se mu postarám o kariéru.“
A bez pozdravu odešel.

„Teda už jsem myslel, že práskne dveřma,“ ulevil si Lojza. „To měl vždycky takovýhle reakce jak na obrtlíku?“
Maruška pořád žmoulala v ruce utěrku a dost stísněně odpověděla: „Není šťastnej. Už dlouho. Řekla bych, že už co ho poslali na tu vojenskou školu. Myslím, že se takhle jenom brání. Nevím. Nedokážu v něm přestat vidět malýho kluka, co sem chodil loudit vdolky.“
Lojza se chvíli zamyslel: „Řekl bych, že by dědovi dal v těch vzájemných sporech za pravdu častěji, než by mu bylo milo, protože měl tátu opravdu rád a nechce se mu o něm špatně mluvit. Tak se radši odpovědi vyhne takovouhle scénou.“
Koukl na Marušku a ta po krátkém zaváhání pokrčila rameny a řekla: "Já vám nevím, tohle bylo opravdu divný, do mě se většinou takhle ostře nepouští."
„Richard mi stejně přijde přímočařejší povaha než jeho bratr Josef. Co myslíte?“
Maruška znovu krčila rameny: „Ríša byl vždycky trochu vzteklej, ale vlastně jinak celkem hodnej. Pepík, ten byl, no, já nevím, jak to říct,“ zarazila se.
„Zákeřnej,“ řekl Lojza zamračeně.
Maruška smutně kývla, a pak řekla tiše, jako by to vůbec nechtěla vyslovit: „Josef je celej Joska, ten byl taky zlej už jako malej kluk.“