35. U Marušky

První dorazil Richard, vzal to zase zadem z Vrchoviny od autobusu z Prahy a nakráčel zase rovnou až do kuchyně.
Maruška zablácené boty nekomentovala, řekla jen: „Nazdar Ríšo.“
„Ještě tady nejsou?“
„Zatím ne, ale měli by dorazit každou chvíli, volali, že přijedou tak kolem desátý.“
Něco mrzutě zabručel.
„Chceš zatím kafe?“ zeptala se Maruška. Odhadovala, že má kocovinu.
Jen kývl a rozvalil se na lavici u okna.
Maruška postavila vodu na sporák.
„Prej tu nějakej policajt vobcházel a vyptával se, co je zač?“
„Tady to teď je samej policajt. A koho se nepřišli vyptávat, tak ten dostal obsílku a musel do Bukoviny na VB.“
„Nedělej hloupou. Myslim toho starýho, co se vyptával u Komárkovejch na úmrtí mýho dědy.“
„Jmenuje se Tichý. Růža říkala, že minulej tejden v Petrovicích zkolaboval u nich před střediskem a nechtěl do špitálu, tak si ho doktor musel vzit na krk. Druhej den se pak nechal od doktora hodit sem, a to byl u těch Komárkovejch. Víc nevim.“
„On se s doktorem nějak zná?“
„Neřekla bych. Teda, z toho, co říkala Růža.“
„A co je zač ta Růža. Proč se ti sem nakvartýrovala?“
Maruška si povzdechla, Růža, na rozdíl od Ríši, se k ní nenakvartýrovala bez ptaní. „Přišla sem do špitálu na umístěnku a rozuměly jsme si. Ona hledala bydlení a já měla volnej pokoj…“ Dala mu to kafe.
Tvrdě na ni koukl. „A jako proč?“
Maruška pokrčila rameny.
„To si klidně nasadíš někoho úplně cizího do baráku? Muselas mít nějakej důvod.“
Marušce začala docházet trpělivost: „Dělala jsem to asi ze stejného důvodu, jako jsem hlídala tebe a tvýho bráchu, když vaši chodili po schůzích.“
„Nechápu, co tím myslíš.“
„To vidim,“ zabručela Maruška. Nahlas řekla: „Myslim, že slyšim auto, asi už tu budou.“
„Odpověz mi!“ řekl tvrdě.
„Nerozčiluj se...“
To nebyl správný začátek odpovědi, Richard jí nenechal dokončit větu: „Já se nemám rozčilovat? Někdo mi tu zamorduje tátu, všude samí cizí lidi a já se nemám rozčilovat!“
„Promiň, jen nevím, co ti mám říct. S Růžou jsem se znala ze špitálu, je to hodnej člověk. Něco mi dává na domácnost, ale hlavně mi tu hodně pomáhá, jak myslíš, že bych to sem zvládla v zimě vyházet?“
Cvakla klika domovních dveří a vzápětí se ozvalo zaklepání na dveře a do kuchyně strčil hlavu Josef. Usmál se a houkl za sebe do chodby: „Je tady!“ Až pak se otočil k přítomným. „Nazdar lidi!“
To už bylo slyšet dusot ze síně a do kuchyně nakráčeli další dva. Nahrbeného pána si Maruška zařadila jako Lojzu. Ten druhý byl vysoký hubený blonďák, ještě mladší než kluci Vaňáskovi, snad mu ještě nebylo třicet. Představil se jako kapitán Matějásek a ujal se i dalšího organizování. Naštěstí jen nechali Richarda do sebe oklopit zbytek kafe a vypadli.

Asi za hodinku přišel Lojza, vypadal dost unaveně.
„Mohl bych si tu chvilku v teple sednout? Nějak mě to pobíhání zmáhá. Nezdá se to, ale je to velkej barák, znáte to tam?“
Maruška zrovna dělala těsto na vdolky, vzala si místu ke stolu, aby si s Lojzou mohla povídat. „Už jsem tam leta nebyla. Naposledy asi, když byla Galina nemocná. Ale znávala jsem. Před válkou to bylo příbuznejch, jako děti jsme tam prolezli každej kout.“
„Já si to říkal,“ usmál se Lojza. „Je to sem blíž než k domu Komárkovejch a pěkně po rovině.“
„Chcete kafe?“ zeptala se Maruška.
Zavrtěl hlavou. „Děkuju, ale ne, měl bych brzo zase jít, jen mě nějak rozbolely nohy. Chtěl jsem se zeptat, co se to ráno stalo, jestli je opravdu všechno v pořádku.“
Maruška se usmála: „Nebudu vám lhát, vy byste na to stejně přišel. Otvírala jsem zrovna poštu.“ Oprášila si ruce a vytahla ze šuplíku u kredence hromádku listů papíru.
Lojza na to chvíli koukal a pak se do široka usmál: „Máte chytrýho kluka. To se musí nechat.“
„Ale těch hrubek! Na to někdo přijde.“
„Vyloučit se to nedá, ale spíš si myslím, že by to mohlo projít. Píše to opravdu dobře, nejen obsahově, musí umět perfektně německy, vy jste se s příbuznými mohli vídat?“
„Ne. Jsou v západním Německu. Ale četla jsem dětem pohádky před spaním v němčině, byly moje dětství, čítávala mi v nich prababička. A pak, dostala jsem hodně knížek, co byly v učitelským bytě, těm, co se tam stěhovali, bylo líto to vyhodit, tak mi to dali, že německy umim. A Petrovi bylo na střední škole skoro jedno, jestli čte česky nebo německy, ten to hltal všechno.“
„To musí bejt opravdu chytrej kluk. Když to on bude psát opatrně a vy taky, tak by vám to mohlo vydržet dlouho. Hlavně nesmíte dát najevo jinde, že vám od něj něco chodí. Furt mu zkoušejte psát napřímo.“
Maruška si trochu povzdechla: „Diky.“
„Překvapuje mne, jak mi to sázíte na rovinu,“ koukl na ni Lojza svýma pronikavýma očima.
Maruška chvíli přestala kvedlat těsto a pohled mu vrátila: „Jednak vím od Růži, že vás za nohu nikdo tahat nebude, a taky mne ty mordy asi trápí víc, než třeba pana doktora.“
Lojza zamyšleně kývl hlavou. Po chvilce se zeptal: „Mohla byste mi říct něco o klukách? Jak spolu vycházeli, jaký vztahy měli s tátou a tak.“
„Ríša s Pepíkem?“ zeptala se Maruška.
Lojza kývl.
„Oni jsou jen rok od sebe, vyrůstali jako takový skorodvojčata. Pepík byl starší, ale Ríša zase chytřejší. Nepamatuju se, že by se moc hádali, spíš společně vymejšleli spoustu lumpáren a dokonale se u toho doplňovali.“
„A když dospěli?“
„Myslím, že mají velmi dobrý vztahy pořád. Josef šel tady v Bukovině na gympl, dávalo mu to dost zabrat, ale je to dříč a zvládnul to. Ani nevím, co to měl za vejšku, jen že už tam nebyla matika, a tak to zvládal.
To Ríšovi šlo studium samo, ten by bejval mohl klidně chodit o třídu vejš, vždycky se učil to, co brácha a dalo mu to daleko míň práce. Ríša šel na střední vojenskou. Nevím, jestli to byl dobrej nápad. Myslím, že na to tlačil otec od Galiny. Pamatuju si, jak přijel na první prázdniny a seděl mi tu v kuchyni, že neví, jak má mámě říct, že se mu tam nelíbí. Ale asi si pak zvykl. Jen byl moc nešťastnej, když ho nepustili domů, když byla Galina nemocná. Dojel sem den dva před její smrtí, už ho skoro nevnímala, hrozně těžce to nesl. A myslím, že teď s tím úmrtím táty se taky srovnává dost špatně.“
„Pije normálně, nebo si myslíte, že to je jen teď v návaznosti na tu současnou situaci?“ zeptal se Lojza úplně věcně.
„Nevím, ale řekla bych spíš to druhé. Na rozdíl od Pepíka nemá rodinu, a tak je na to asi sám. A za tátou v poslední době jezdil docela často. Vždycky takhle ve všední den dopoledne došel od autobusu a ve tři už zase frčel zpátky. Táta mu musí chybět.“
„A Josef vycházel s otcem taky dobře?“
„Jo, Joska se v klukách viděl, snesl by jim modrý z nebe. Zvlášť potom co umřela Galina.“
„Rozumím. A jak kluci vycházeli s dědou?“
„No, ten je nerozmazloval. Ale myslím, že většinu takovejch těch manuálních věcí – štípat dříví, sekat kosou, ale třeba i vyřezat píšťalku a tak, tak to je naučil on. Byl to jinej vztah, ale měl kluky taky rád a oni to věděli.“
Lojza chvilku přemejšlel. Kluci byli nepochybně pěkný vejlupci, ale Maruška na nich stejně viděla hlavně to dobrý.
Maruška tu zámlku pochopila: „To že jsou kluci pěkný hajzlíci po tatínkovi, to vám říkat nemusím, to uslyšíte všude.“
Lojza v tom slyšel ten smutek, potřeboval si to nechat trochu projít hlavou.
„Měl bych se tam za nima zase vrátit,“ řekl a pomalu vstal, ve dveřích se ještě na Marušku otočil: „Děkuju.“