34. Úterní ráno

Něco kovově klaplo a Maruška se probudila. Co to bylo? Zvuk už se neopakoval. Třeba se jí to jen zdálo. Posadila se na posteli. Do ložnice už svítilo slunce, to si tedy dneska pořádně přispala, koukla na budík na nočním stolku. Bylo skoro osm. No jo, Růža měla noční, tak ji ráno nevzbudilo její vstávání. No však taky to prospání potřebovala. Po tom uhlí ji tak bolely záda, že nevěděla, jak si má lehnout, a kolik nocí se pořádně nevyspala. No, ono to možná nebylo jen těma zádama. Ríša bejval trochu oraženej už jako děcko, ale to, co z něj vyrostlo, jí skoro nahánělo hrůzu. V obličeji měl máminy rysy, ale povahově byl celej Joska, a to ten aspoň nepil.
Povzdechla, přešla k oknu a rozhlédla se po údolí. Známý pohled jí pohladil duši. Jak to jarní sluníčko dovede všechno krásně vymalovat. Vůbec se nedivila tomu, že ominka to sezení u okna na starý kolena tak vyžadovala. Najednou spatřila, jak zpoza stromů, které jí clonily výhled na cestu, vyšla svižným krokem k silnici pošťačka.
To je ono! To klapnutí byla schránka na domovních dveřích! Najednou byla celá rozechvělá očekáváním, třeba tam bude pohled od Petra! Vyběhla do síně jen v noční košili.
Žádný pohled, jen složenka a dopis. Studená dlažba na bosé nohy a vlna zklamaných nadějí.
Otočila psaní a zjistila, že je od příbuzných z Německa. Vrátilo ji to zpátky do reality, jak jí to posledně říkala Františka? Petr dal svůj život cele Pánu a ten se o něj taky postará. Nadechla se a vykročila se oblíknout. Teď už dokázala být vděčná za to, že aspoň psaní z Německa jí dojít může. A ta obálka je pěkně naditá, to zas bude novinek! Jestlipak se jim zase rozrostl počet pravnoučat?

Dopis si nechala až k snídani. Rozřízla obálku a vytahla složené listy, ale zazvonil telefon, tak přešla k němu: „Tauchmanová.“
„Dobrý den, tady Lojza. Lojza Tichej. Říkala vám o mně Růženka?“
Marušce to došlo hned. „Ano, dobrý den.“
„Chtěl jsem vás poprosit, jestli bychom si dneska nemohli u vás udělat azyl. Pojedeme s oběma bratry Vaňáskovými, teda Josefem a Richardem, do domu jejich otce. Potřebovali bychom s nimi probrat ještě pár věcí a tam bude pěkně vymrzlo. Já jsem koukal, že od vás v pátek Richard telefonoval, tak jsem si říkal, že by to možná u vás bylo jednodušší než u příbuzenstva. Myslíte, že by to šlo?“
Maruška zrovna nejásala: „No asi jo… Jak dlouho si myslíte, že byste se zdrželi?“
„No asi to bude na dýl, dorazíme tak za dvě hodinky a počítám, že tam budem do pozdního odpoledne, tak kdybyste nám mohla nachystat i nějaký jídlo… Nechte si to v krámě napsat na listek, já to nechám proplatit…“
„A kolik vás bude?“ Maruška na poličku u telefonu odložila obsah obálky, který stále ještě držela v ruce.
„Dva Vaňásci, já a kapitán a myslel jsem, že bych zkusil na odpoledne vytahnout i doktora, abyste tam na nás nebyla sama.“
Maruška si v duchu povzdechla, tenhle výhled ji opravdu netěšil. Ale jestli to pomůže tomu, aby se to s tím Joskou vyřešilo... Bezděčně rozhrnula složené listy. Bylo tam pár obrázků malovaných neuměle pastelkami, příbuzní nechali svá vnoučata, aby jí namalovaly přání k narozeninám. Jeden z obrázků byly fialky. Zrychlil se jí tep. Takový fialky jí malovával jako kluk její Petr! „Herzlichen Glückwunsch!“ To je přece Petrovo písmo! Doostřila na další listy, polovina z nich je popsaná jeho písmem! Musela si sednout.
„Paní Tauchmanová? Je všechno v pořádku?“ ozval se Lojza v telefonu.
„Promiňte, nezlobte se,“ uvědomila si, že na chvíli přestala vnímat. Honem se snažila si vzpomenout, co po ní vlastně chtěl. A vůbec jí to nenaskakovalo.
„Stalo se něco?“
„Ne, ne, všechno je v pořádku.“ Konečně si uvědomila, co vlastně řešili. „Jídlo tak pro pět šest lidí. Zařídím. Samozřejmě.“

Najednou jí bylo všechno jedno, občerstvení, policajti, Richard i ten mord. Petr je v pořádku a ozval se přes německé příbuzné.

Všechno zařídí. Ale až si to psaní celé pročte…