32. Podivné pondělní ráno

Růža se v pondělí chystala do práce sice ne úplně odpočatá, ale s pocitem zažitého dobrodružství. To bude pan doktor koukat, až uvidí ty noty!
Ale začalo to všechno nějak podivně. Autobus měl na příjezdu do Lhoty deset minut zpoždění. Pan řidič se omlouval, že to ráno nemohl nastartovat a autobus mu dával za pravdu tím, že vydával při každém rozjezdu velmi podivné zvuky, až všichni byli rádi, že nakonec konečně do Dolánek dojeli. To už bylo pomalu šest a lidi jdoucí na směnu vzali krám útokem, aby si stihli koupit svačinu. Růža věděla, že pan doktor sloužil na pohotovosti a přijede později, tak když uviděla hlouček lidí před ordinací, vyrazila nejprve tam a s většinou neakutních případů se domluvila, že mají vyrazit na směnu, že se jim ozve do fabriky, až pan doktor dorazí.
Do krámu pro snídani tedy vyrážela až těsně po šesté. Když otevřela těžké domovní dveře na silnici, spatřila velmi povědomé černé neoznačené auto. Zády k ní, s pohledem směřujícím na bránu od fabriky, se o auto opírali dva velmi povědomí chlapi v civilu. Růže se rozklepaly kolena a zapadla zpět do chodby.
Po chvilce trochu vybledla akutnost vzpomínky na to, jak je sebrali u Františky, a Růža se odhodlala. Jde přece jen koupit mlíko k snídani jako každé ráno. Tak prostě projde kolem nich do krámu a nebude si jich všímat.
Vyšla na ulici a zjistila, že pozornost řečených pánů je úplně u něčeho jiného. Z brány fabriky právě vyjel na kole pan Kodeš. Pánové mu zastoupili cestu a než Růža přešla přes silnici, tak ho sundali z kola a naložili do auta. Zaslechla jen, jak se Kodeš snažil bránit, že něco slíbil mámě a že ho asi zabije, když nedorazí hned ze směny domu. Celé to byla minutová záležitost.
V krámě bylo prázdno a zrovna tam byla jen pomocná prodavačka, takže Růža jen koupila litr mlíka a vyrazila zpátky, aniž by se jí někdo na něco vyptával. Byla docela ráda, protože paní Lukešová by si jejího rozrušení určitě všimla.
Cestou zpátky uviděla u cesty Kodešovo kolo. Kolem zrovna přešel hlavní proud lidí jdoucích ze směny, ale většinou spěchali domů nebo na zastávku a nějak se nad ním nikdo nepozastavil. Růža se v duchu pomodlila, že si zase říká o malér, hodila si síťovku s mlíkem přes rameno, vzala kolo, dotlačila ho do budovy a zaparkovala ve sklepě mimo dohled lidí, co chodili na středisko nebo na poštu.
Do čekárny vstupovala už relativně klidná. Lidí na odběr, injekce či převazy zrovna nebylo moc, takže měla hotovo dlouho před tím, než by mohl dorazit pan doktor z pohotovosti.
Znova se modlila, aby si nezadělala na průšvih, ale vzala telefon a zavolala do JZD.
Chvíli ji přepojovali, až konečně dostala k telefonu paní Kodešovou. Ta na ni spustila pěkně zhurta: „Tak jakou vejmluvu si Jarouš nachystal tentokrát?!“
Růža nevěděla, co říct, úplně ji to vyvedlo z konceptu. Měla nachystaných pár velmi opatrných vět, jak říct a neříct, co potřebovala tak, aby to nesprávné ucho nemuselo na první dobrou pochopit, ale tuhle reakci zrovna nečekala. Nicméně ticho v telefonu asi udělalo dobrou službu. Paní Kodešová se ozvala znovu ustaraně: „Je všechno v pořádku?“
Teď už se Růže reagovalo snadněji: „Promiňte, nechtěla jsem vás vyděsit, žádný úraz, nic takového. Jen tu na něho čekali před fabrikou nějací dva pánové s autem. Kolo tu zůstalo, tak jsem mu ho schovala tady u sklepa.“
Paní Kodešové to došlo hned: „Aha.“ V tom krátkém slově bylo pochopení smísené se smutkem a rezignací. Po krátké odmlce už další věta zněla čistě formálně: „Tak vám děkuju za zprávu. Na shledanou.“
Růže se ulevilo, paní Kodešová byla v tomto typu komunikace zjevně zběhlá, vzkaz byl předán úspěšně.

Podivné ráno ale pokračovalo stále podivně. Bylo dávno po sedmé, kafe stydlo. Normálně by tu pan doktor už byl, i kdyby se cestou zastavil v lékárně.
Váhavě zvedla sluchátko a zavolala na vrátnici bukovinské nemocnice. Měla štěstí. Zvedla to paní Kulhánková, důchodkyně, se kterou se Růža během služeb docela skamarádila. „Sháníš doktora, co? Už si dával věci do auta, když volali z řiditelství, že tam má doběhnout. Tak jsem mu to došla vyřídit. Nevím, co tam řešej, ale chtěl po mě, jestli bych to nezavolala vrchní na gyndu.“
„A volala jste jí?“
„Jo, nejdřív byla trochu protivná, ale pak jí to asi došlo a vypadala, že tam dojde,“ řekla paní Kulhánková spiklenecky.
„A vidíte na auto, jestli už pan doktor odjel?“
Zasmála se: „To víš, já mám vždycky přehled. Ještě neodjel, zavolám ti, až bude vyjíždět.“
„To budete hodná, aspoň budu vědět, kdy mám dát na kafe.“

Doktor přijel po osmé a čerstvé kafe a kus bábovky od Marušky mu přišly vhod. „Nemocniční papaláši na lačno mi opravdu nedělají dobře,“ komentoval to s povzdechem.
„Bylo to kvůli mně?“ zeptala se Růža opatrně.
„Bylo to kvůli tomu, že tam jsou samí blbci,“ odsekl na to doktor úsečně a zakousl se do bábovky. Začal mluvit až za chvíli: „Spustili na mne, že si nezasloužíš žádný úlevy, když neplníš svoje povinnosti. Tak jsem se zeptal, jaký úlevy myslej, když sloužíš za dva lidi. Utrhli se na mne, žes nedorazila tuhle v neděli do služby na pohotovost. Hned jsem věděl, že to je ta služba, co vás sebrali ty estébáci a byla tam za tebe ráno Maruška. Nechtěl jsem ji do toho tahat, tak jsem se zeptal, jestli si doktorka Horáková stěžovala, že by tam byla bez sestry. A oni proč že doktorka Horáková – ani nevěděli, kdo z doktorů tu neděli sloužil. Tak jsem zvedl telefon a zavolal jí do ambulance. Je teda kanón, řekla, že kdyby tam byla bez sestry, tak že by to samozřejmě nahlásila.“
„Byla na mě hodná, odpoledne byl klid, tak mě nechala prospat. Ony se s Maruškou dobře znají, nevím, co si povídaly.“
Doktor pokýval hlavou. „Asi bych to byl stejně neuhrál, ale pak si to tam přihasila vrchní z porodnice, dotáhla i primáře a nějakou mladou sestřičku, tý mi teda bylo líto. A spustila na náměstka, že jestli jí má něco pomoct dát dohromady personál, tak ať koukají domluvit doktoru Šulcovi, že už má zase další sestru, co s ním nechce sloužit. A postrčila dopředu to mládě, co chudák nevědělo, co má dělat. No byla z toho docela mela, tak jsem se zvedl, že už mám bejt dávno v ambulanci a že je moc prosím, ať mi nechají zacvičenou sestru, že už jsem moc starej na to, abych zaučoval někoho novýho.“
Doktor se zase pustil do bábovky, nechtělo se mu komentovat to, jak si v posledních týdnech přišel starej a unavenej.
Růža mezitím přemýšlela nahlas: „To musel někdo na to řiditelství nahlásit. A paní doktorka Horáková to nebyla…“
„Podle mě to byl Šulc. Lojza moc věcí na rovinu neříká, ale zmínil se o něm i v souvislosti s tou akcí u Františky.“
„Nezjišťoval jste, jak je na tom?“
„Františka?“ zeptal se doktor, ale usmál se a hned pokračoval. „Ta ženská má tuhej kořínek a hromadu andělů strážnejch. Vypadá to, že by ji v tejdnu mohli pustit ze špitálu.“