31. Otík

„Hele, už zalejzá sluníčko za kopec, tak se radši zvedneme, dopovím ti to cestou.“
Růža se naposledy zadívala na krásnou scenérii. „Odkud znáš tohle krásný místo?“
„Narodil jsem se pár chalup od místa, kde jsme před chvílí parkovali.“
„A proč už tam nebydlíte?“
„Zůstala tu maminka a bydlí tam s ní moje sestra Anička s manželem a pěti rošťákama.“
„Tak to tam bude asi veselo,“ usmála se Růža. Najednou se zarazila, jak se před nimi otevřel trochu jiný pohled do kraje, než viděli cestou tam. „Hele, tohle je věž Bukovinskýho kostela!“ řekla překvapeně.
„A támhle máš špitál i s porodnicí, můžeš ve volných chvílích v práci koukat z okna po louce s jasanem,“ usmál se Staník. „Ale do Bukoviny nepojedem, vezmu to přes vesnice okolo.“ Zase se odmlčel a zamyšleně pochodoval po cestě.
„Tak už povídej, kdo je ten Otík?“ pobídla ho Růža netrpělivě.
„Hele, musím říct, že už dlouho mě nic tak nepřekvapilo,“ začal Staník ze široka. „Jak jsi mluvila o tom nadporučíku Tichým. Tak ten mi volal ve středu dopoledne, nejdřív se vyptával na alibi doktora v tu konkrétní noc, co umřel ten předseda družstva, měli jsme zrovna zkoušku s kvartetem. A pak chtěl spoustu úředních blbostí, musel jsem mu nadiktovat adresu a že jsem svobodnej a bydlím se svou sestrou. Potřeboval jsem jít do hudebky a on se furt vyptával, kde jsem studoval, co hrajem s kvartetem a kde všude hraju já a kde obvykle sháním noty... Trochu jsem se divil, na co že soudruh potřebuje takový kraviny, ale zeptal jsem se zvořile, jestli je muzikant, že má celkem přehled, a on na to, že sám nehraje, ale jeho brácha jo.
Nic zas až tak moc divnýho mi na tom v tu chvíli nepřišlo, říkal jsem mu jen to, co by si stejně zjistil, kdyby chtěl, prostě tak, jak jsem nacvičenej. No, byl jsem rád, když mi konečně dal pokoj.
Ale pak mi navečer Mařenka vyřizovala, že někdy odpoledne, když jsem učil v hudebce, brala telefon od nějakýho Otíka, že pro mne má nějaký noty a že mu řekla, že hraju ještě večer na mši a že má zavolat potom.“
Staník se chvilku odmlčel, došli k autu, tak pokračoval až když nasedli: „No a večer teda volal Otík a spustil to na mne: ,Nazdar Staníku! Volal mi brácha, on u vás teď něco pracovně řeší, že prý nemáš party Mozartových flétnových kvartetů. Že se neozveš! Mně to tady zbůhdarma leží, tak se pro to stav. Budeš někdy v Praze?‘ Teda kdybys mě viděla, jak mi to v tu chvíli začalo šrotovat v hlavě, vůbec jsem něvěděl s kým hovořím. Kdo může vědět, co hrajem v kvartetu? Vždyť ten flétnovej kvartet jsme začali hrát až teď poslední zkoušku - protože mi přišlo škoda nechat hrát doktora druhý housle, když hraje tak dobře, tak jsem si řekl, že opráším flétnu. A jak může vědět, že mám jen partituru, takže party musíme po večerech rozepisovat s Mařenkou? Pak mi to došlo z jiný strany. Jak je základní poučka, aby na nás nic neprasklo, že pro jakoukoliv činnost musí být snadno zdůvodnitelné vysvětlení. Tak je taky poučka, že pokud kontaktuješ někoho, s kým se osobně neznáš, přes telefon, o kterým nevíš, zda není odposlouchávanej, tak to má vypadat, jako že jste největší kamarádi. Tak jsem hodil střelnou modlitbu a zareagoval dle dohody, že mi nějak praská v telefonu a že jsem přeslechl s kým mluvím, takže se Otík představil. Otto Tichý je jeden z nejlepších pražských varhaníků.“
„Takže to je doopravdy bratr toho nadporučíka?“
„Jo, ještě hodil pár vět, brácha tohle, brácha tamto, měl to perfektně připravený, vypadalo to nenápadně, ale bylo tam všechno abych pochopil, že ví o tobě a že si nemáme dělat starost, že pokud jsme prej nikoho nezamordovali, že je Lojza v pohodě.“
„Tak tahle formulace mi na toho Lojzu sedí,“ přisvědčila Růža. „Pan doktor z něj byl nejdřív dost vyjevenej, ale co říkal dneska o tom, jak ho bral včera odpoledne do Lhoty, tak se snad asi nakonec i celkem skamarádili.“
Staník pokyvoval hlavou: „Z těch pár vět, co Otík říkal a podařilo se mi, si je pak vybavit, když jsem položil sluchátko - tak z toho mi vyplynulo i to, že jsi to s těma estébákama zvládla dobře. A že Lojzu mrzí, že tě rozhodil, když se na to vyptával.“
„Rozhodil mě pěkně. Protože mi řekl něco v tom smyslu, že když mu některý věci nechci říct, tak že to teda akceptuje, ale že kdybych přišla na to, že to má nějakou souvislost s tou vraždou, tak že mu to říct musím.“ Růža se odmlčela: „Já nevím, říkal to tak, jako že asi ví, o čem je řeč, a zjistí si to jinde. Což mi vůbec neudělalo dobře.“
„Tak zjevně jsi z toho ten pocit měla správnej. Úplně večer mi volal ještě spolužák, o kterým vím, že se s Otíkem dobře zná, jen pro ověření, že se můžu spolehnout, že to nebyl žádnej podfuk.“
„Stejně nechápu, jak na to ten nadporučík přišel, jestli jsem se fakt nikde neprokecla,“ řekla Růža zamyšleně.
„Asi zná ten systém odpovědí. Mít pro všechno jednoznačnej ověřitelnej důvod, nedávat do pléna jiný informace než ty, který už dotyčnej musí znát, nebo by je bez námahy stejně zjistil. Asi viděl, že odpovídám stejně jako ty. A když se ptal, odkud beru noty, tak jsem musel dát do placu jméno jednoho spolužáka, kterej dělá v hudebním oddělení v knihovně.“
„A ten ti pak volal, že to je v pohodě?“
„Jo. Takže se mi velmi výrazně ulevilo, že se to takhle všechno vylouplo.“
„Myslíš, že někdo dal vědět i Martě, a proto že se nezlobila?“
„No, tak to mě nenapadlo, ale možný to je.“
Chvíli jeli oba v zamyšlení až se ozvala Růža: „A kdy pojedeš pro ty noty?“
„No, to je jediná chybka. Vůbec nevím, kdy teď v dohledné době utrhnu den volna, abych tam dojel. A přitom by se mi ty noty fakt hodily, máme rozepsaný party jen na první větu a kdy budem opisovat ten zbytek, opravdu nevím.“
„No,“ začala po chvilce Růža zamyšleně, „vrchní teď vykládala, že byla v Praze na nějaký výstavě historie mediciny. Prej to bylo moc zajímavý – že všechno se hrozně posunulo dopředu, ale to porodnictví je skoro stejný jak za císaře pána.“
Staník vzhlédl od řízení, nějak si nebyl jistý, co má Růža za lubem.
Ta zatím vykládala dál: „Prej to tenhle měsíc končí. To bych docela ráda viděla a tenhle víkend bych to ještě stihla.“
„To jako myslíš, že bys do tý Prahy jela ty?“
„No, asi by to šlo. Zítra bych zavolala vrchní, ve kterém muzeu to přesně bylo.“
„Ty to myslíš vážně?“ a přibrzil.
„Jo, náhodou mám volnej víkend,“ usmála se. „A náhody přece neexistujou.“
„Bylas někdy vůbec v Praze?“
„No, nebyla,“ připustila Růža.
Staník zastavil u krajnice, aby se na Růžu mohl podívat. „A já jsem měl dojem, že jsem v souvislosti s tebou před chvílí něco vykládal o zodpovědnosti…“
„To není nezodpovědnost. To je dobrodružství!“