30. Na houpačce

„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se konsternovaná Růža.
„Tajný zdroje,“ usmál se Staník. „Je to na delší povídání, to si necháme na zachvíli. Teď bych chtěl hlavně vědět, jak jsi to všechno zvládla ty.“
Růža se chvilku odmlčela a jen tak se zhoupla na houpačce. „Je to zajímavý, ty zatáčky mi děsně vadily, ale ta houpačka mi dělá dobře.“ Znovu se zhoupla a začala povídat. „Měli jsme s Jendou kliku, že jsme tam nebyli sami. Strávili jsme skoro hodinu cestou na okres všichni v jednom autě a Františka se celou cestu polohlasem modlila, ať na ni ty estébáci ječeli, jak chtěli. Nemodlila se za nás, ani za to, aby sama měla sílu to zvládnout, jako že jí opravdu nebylo dobře.“ Růža vzhlédla ke Staníkovi: „Modlila se za ty estébáky.“
„U Františky mě to snad ani nepřekvapuje. Ta to myslela smrtelně vážně.“
„Jo, hrozně mi to pomohlo. Došlo mi, že tady nejde o mne. Že co udělám a neudělám špatně, je vlastně jen úplně nepatrný v celým tom Božím záměru. Nějak mi to nejde správně zformulovat.“
„Já tomu asi rozumím. Že i když Františka ví, že by toho z tebe mohli dostat spoustu, a Jendovi, že jde o celou další kariéru, tak jí ta spása těch zmatených estébáckých duší příjde pořád daleko podstatnější.“
„Jo, přesně.“ Kývla Růža. „Dalo mi to klid. Prostě jsem si zopakovala, že jsme s Jendou šli jen pomoct Františce s domácností, což je naprosto opodstatněný a snadno vysvětlitelný, a toho jsem se pak celou dobu držela.“
„Předpokládám, že Františka tebe i Jendu drží hodně daleko od svých aktivit…“ nadhodil Staník pokračování.
„Jo, jestli něco dělá, tak vůbec nevím co, teda kromě spolča a tam už nechodím.“ Kývla na Staníka, protože to byla jedna z dohod, který udělali, když se připojila k Martě a jejím holkám. Hned navázala: „Takže co se tam děje, nevím. A co se Jenda rozhodl, že by chtěl jít do semináře, tak ho tam Františka přestala brát taky, že to pan farář nevidí rád a že má pravdu, že by z toho mohly bejt jen zbytečný problémy.“
„Ať si Marta říká, co chce. Františka není zbytečně neopatrná, ta se jen chudák těch estébáků prostě nezbaví.“
Růža kývla. „Tohle vůbec nebyl nápad Františky. To byla Jendova spontánní akce. Byl v pátek v Bukovině na mši, Františku tam nepotkal a že lidi říkali, že tam nebyla ani v tejdnu, tak si řekl, že to je divný a šel se k ní podívat. Zjistil, že jí opravdu není dobře a že si skoro netopí, protože tam nemá moc polínek a naštípat by si nezvládla. No trochu jí něco naštípal, ale moc věcí do odjezdu vlaku nestihl. Protože věděl, že v sobotu sloužim v Bukovině, tak mi zavolal, jestli bych nešla taky, že jí doveze nákup a nadělá trochu větší zásobu dříví, jestli bych jí nenachystala nějaký jídlo a třeba nevytřela.“
„Že bude líp, když tam budete ve dvou chvilku, než aby tam sám strávil celé odpoledne.“
„Jo,“ kývla Růža hlavou. „Navíc jsem věděla i od Marušky, že byla Františka někdy začátkem týdne v Hradci a že když se vrátila, tak jí nebylo dobře, že už má zase antibiotika.“
„Nevíš, proč byla v kontaktu Maruškou?“
„Vím.“ Nadechla se Růža. „Ale nevím, jestli je rozumné to říkat někomu dalšímu.“
„Koukám, že poučku o nešíření informací, které není nutné vědět, bereš zodpovědně. Tak to vezmu od toho konce, co už vím já. Předpokládám, že Maruška stále nemá žádné zprávy od Petra a že prosila Františku, jestli by v Hradci něco nezjistila.“
„Tak nějak.“
„Ach jo. Už když jsme se potkali poprvé, tak jsem to zkoušel trochu prošťouchnout jinudy, ale asi to nezafungovalo. Ale Marušce to prosím neříkej.“
„Pamatuju se, že mě překvapilo, když ses na Petra cíleně ptal.“
Staník mlčky pokýval hlavou a po chvíli se zeptal: „Nevíš, jestli si s Františkou telefonovaly?“
„Nejspíš jo. Maruška v minulém týdnu určitě v Bukovině nebyla.“
„Takže vzhledem k tomu, že Františka nemá telefon, tj. není odposlouchávanej ten její, tak bude poměrně pravděpodobně odposlouchávanej ten Marušky.“
„Myslíš, že to byl ten důvod, proč tam vlítli zrovna teď? Volala jsem Marušce, že dorazím pozdějš, že jdeme s Jendou k Františce.“
„Nevylučoval bych to. Měli vazbu ze Lhoty, kde se teď dějou věci kolem tý vraždy, na jedinýho místního kriminálníka, tak to asi mohl být důvod. Jestli jo, tak bych čekal, že si v brzké době zavolaj i Marušku.“
„Ach jo.“
„Rozhodně to je další důvod pro to, proč budu v případě nutnosti radši volat k vám na obvod než k Marušce,“ uzavřel to po chvíli Staník. „A jak jste to teda s Jendou zvládli?“
„Když si pro nás dojeli, tak Františku vytáhli z postele a mě od škopku s mydlinkama. O Jendu jsem se bála, aby neřekli, že na ně šel se sekyrkou, ale naštěstí šel zrovna s košíkem dříví z kůlny do baráku. Bylo to hodně nepříjemný, strašně řvali. Zůstaly tam rozsypaný polínka, vycákaná voda, jak do toho škopku jeden z nich kopnul.“
„Chtěli vás vyděsit,“ přerušil Staník Růžino trochu rozklepané vykládání.
„Ale Františka to brala naprosto s klidem, ještě jednoho z nich poprosila, jestli by nesundal polívku z kamen, aby tam ještě něco nechytlo. Jak mě to v tu první chvíli hodně rozhodilo, tak jsem si to pak cestou poskládala, že na nás prostě budou řvát a že se tím nesmíme nechat vyvézt z míry.“
„Pak vás rozdělili?“
„Jo. Na mne vyšel nejdřív takovej vemlouvavej hodnej strejda…“
„Na což jsi mu jistě neskočila.“
„Pak nastoupili dva křiklouni,“ řekla Růža zamyšleně. „Když to potom se mnou probíral ten nadporučík Tichý, co se nastěhoval panu doktorovi do bytu…“ Koukla na Staníka, jestli ví, o kom je řeč.
Ten kývl: „Volal mi pak kvůli doktorovu alibi na pondělní večer.“
„No, tak ten nadporučík říkal, že si sháněli informace u našich. Myslím, že asi potom, co jim otčím řekl, co si o mně myslí, tak se ten jejich přístup změnil.“ Zase se chvilku odmlčela. „Jeden z nich mi furt kopal do židle. Snažila jsem se reagovat jsem furt stejně. Šli jsme Františce pomoct, Jenda mě o to požádal, je mi jedno, jestli je Františka podvratnej živel, jsem zdravotní sestra, takhle prostě jednám vždycky, ať se jedná o kohokoliv… A Františka, že má rodinu daleko, ty se o ni starat nemohou. Pořád dokola.“ Zase se tiše prohoupla na houpačce. „Vlastně to nejhorší bylo, až když nás pustili. Františka měla horečku, sotva dejchala a za nic na světě nechtěla jít do okresního špitálu. Dolezli jsme na nádraží, kde jsme se pokoušeli ukecat řidiče autobusu, že nemáme peníze, ale že mu to vrátíme. Ale řekl, že ať se nezlobíme, že posledně nějakej jeho kolega Františku vzal a musel to pak jít na StB vysvětlovat. Tak Františka řekla, že pojedem domů stopem, že on nás někdo určitě vezme. No, ani jsme nevylezli na kraj města a potkali jsme pana doktora. A mě došlo, jak strašně jsme museli všechny vyděsit. Jendovy rodiče, Marušku. I pan doktor nevypadal v klidu a jeho hned tak něco nerozhodí. Viděl, jak špatně Františka vypadá, a jel do toho špitálu strašně rychle.“
„To bude to, co tě straší na těch zatáčkách,“ řekl Staník klidně. „Vezmu to domů pěkně pomalu.“
„Pak jsme vyložili Františku na interně a já jsem šla do služby na pohotovost, kde to za mne od rána zatáhla Maruška.“ Růže se chvěl hlas. „Rozplakala se, když mě uviděla. Objala mě a pořád se ptala, jestli jsem v pořádku.“ Odmlčela se. „Asi tohle mě zasáhlo nejvíc, že jsem jí nadělala tolik starostí.“
„Nejsi zvyklá, že na tobě lidem záleží, protože jsi jich v životě mnoho nepotkala.“
„A Marta teď před chvílí měla reakci hrozně podobnou.“ Růže zase nešla moc dlouhá věta. „Já čekala, že mně vyhubuje…“
„Zní to divně, ale Marta na tobě dost visí. Cítí se dost sama, byla zvyklá žít ve společenství. Vidí v tobě další sestru, daleko víc než v holkách. Jsi starší a rozumnější.“
„Sestru,“ hlesla Růža a chvíli se jen tak v mlčky pohupovala na houpačce. Staník nějak věděl, že ji má nechat přemýšlet.
Ozvala se až po hodné chvíli hodně vážně: „Pořád nevím, jestli to je cesta pro mne. Teď když jsem viděla, jak moc jsem vyděsila Marušku…“ Hlas se jí zase ztratil.
„Tak máš pocit, že konečně někam trochu patříš a nechtěla bys, aby kvůli tobě musela Maruška znova zažít to, co s Petrem, když odešel na studia do Itálie,“ nadhodil Staník.
Růža pokývala hlavou: „Taky. A pan doktor, kterej se tak snaží, abych mohla u něj na obvodě zůstat, teď se kvůli těm mejm službám zhádal s hlavní sestrou. Ještě si kvůli mně nadělá problémy...“
„Není kam spěchat, rozhodně by nebylo dobře pálit za sebou mosty, ale ono to nebude tak moc dlouho trvat a on taky půjde do důchodu, má na to věk. Myslím, že to zatím funguje dobře, tak jak to je, nech tomu čas,“ řekl Staník klidně.
Na Růžu se tentokrát klid nepřelil. Vypadalo to, že se konečně rozhodla říct to, co ji už dlouho straší v hlavě: „Já nějak nevím, mám trochu strach, aby tohle moje rozhodnutí nebyl jen únik od toho, že se mi nedaří vycházet s chlapama.“
Staník chvíli mlčel, pak řekl opatrně: „Ty přece víš, že to je o lásce k Ježíši, nikoliv o tom, co si myslíš a nemyslíš o mužském pokolení.“
„Jo. Třeba Lída má v tomhle úplně jasno, ale já sama za sebe nějak nevím. Dneska jsem zase sloužila se Šulcem. Celou noční hučel do naší nový sestřičky, je jí sotva osmnáct, že už osychaj meze, že vezme deku a že po službě můžou vyrazit, že si užijou.“
„Tak to už chápu, odkud vítr fouká,“ řekl Staník, vybavila se mu ta scéna, jak se Růža zarazila, když se vracel do auta pro deku, aby si měl pod jasanem na co sednout. „Jistě to ten hejsek ještě komentuje tak, že jinak skončí jako stará panna jako ty.“
Růža se překvapeně nadechla.
„Nediv se, Ruda to dával v kvartetu k dobru. Když jsme ulovili na druhý housle doktora, tak nějak přišla řeč na tebe a Ruda říkal, že bukovinskej primář je jeho kamarád a že na Šulce hrozně nadává, že nejen že nic neumí, ale ještě vykládá o jeho nejschopnější porodní bábě rodičkám, že když je sama stará panna, tak jak může něco vědět o rození dětí. Já vím, že ti to nepřijde směšný, obzvlášť naše violistka tohle povídání taky za zvlášť zábavný nepovažovala. Ale Ruda se bavil náramně, asi na to ty gynekologové maj nějakou profesionální deformaci. Že prej mu poradil, že má maminám říct, že jako chlap taky osobně žádný dítě neporodil, ale že mu to při pomáhání miminkům na svět nijak zvlášť nevadí.“
Zardělá Růža povzdechla: „Tohle byl ten důvod, proč jsem tehdy z porodnice odešla. Že se mi smály holky z ubytovny, to mi bylo fuk, ale když to pak Šulc musel vykřikovat po celým oddělení… To se nedá pracovat, když ty vystrašený maminky nemají pocit, že jsou v dobrých rukou.“
„To musí bejt fakt debil,“ ulevil si Staník, ač normálně vulgarismy nepoužíval. „Podle tohohle exempláře nemůžeš posuzovat celý mužský pokolení.“
„Já vím,“ pokrčila Růža rameny.
„Ale stejně ti to v tý hlavě nesedí, já vím,“ řekl starostlivě. „Ono to je těžký, když žádnýho normálního kluka kolem sebe nemáš. Jeden kamarád kněz, další skoro bohoslovec a když bych připočítal i doktora, tak k tomu přibude jeden stále ještě po těch letech truchlící vdovec,“ přikývl Staník zamyšleně. „Tohle by bylo lepší, kdybys mohla probrat s nějakou sestrou. A Marta na to není asi ta nejlepší osoba. Chtělo by to nějak ti zaranžovat nějaký nenápadný setkání.“
Staník se zamyslel a Růža se jen chvilku mlčky pohupovala na houpajdě.
Nakonec se ozval zase Staník: „Když to vezmu úplně prakticky. Tak jak to je s Martou a holkama teď, tak myslím, že je to k dobru všech. Máš tam nezastupitelný místo. Lída je živel, Magda má ohromnej talent, ale vlastně není moc samostatná, je ve vleku toho Lídinýho živlu. A trochu osamělá Marta má pořád trochu podvědomě strach, jestli ten Lídin živel zvládne ukočírovat.“
„Lída nedělá naschvály, vždycky to myslí dobře, jen to někdy nedomyslí…“ snažila se Růža holky bránit.
„To je ono. Chápeš Martu i holky. A dovedeš přispět k tomu, aby si vzájemně rozuměly. A řekl bych, že tohle zvládáš daleko líp než já. Prostě dovedeš vyhmátnout podstatu věci a když se hovor nezacyklí na nesouvisejících drobnostech, tak se pak všechno dohaduje daleko snáz. Viz déšť tenkrát na Táboře, o tom jsme spolu mluvili už dávno.“ Staník při vzpomnínce na upršené první setkání usmál a s nepatrným odstupem pokračoval: „Ať se nakonec rozhodneš jakkoliv, tak si myslím, že teď a tady jsi se svou pragmatičností a zodpovědností na správným místě.“
Růža pokrčila rameny a zase se zhoupla: „No, nevim s tou zodpovědností. Když jde fakt o průšvih, tak do něj stejně spadnu já a ne Lída…“
„Tak to jsem opravdu Martě vysvětlovat nemusel, že to nebyla žádná nezodpovědná neopatrnost. To jí bylo jasný hned. Krom toho Otík říkal, žes to zvládla skvěle.“
„Kdo je Otík?“