29. Výhledy

Růža jela se Staníkem z Roudnice. Usilovně se snažila o konverzaci, ale nějak měla pocit, že má problém domyslet větu.
„Promiň, nějak mi dneska ty zatáčky nedělají dobře. Jestli je to tím, že jsem tak nedospalá… Ale spala jsem skoro celou dobu, co jste hráli s Magdou.“
„Nikdy by mě nenapadlo, že se dá spát u oktávovejch etud. To je děsnej rachot, až jsem se bál, že se budou bouřit sousedi.“
Růža trochu nepřítomně kývla. „Ona ta noční na dnešek byla příšerná, po dlouhé době zase se Šulcem.“ Odmlčela se. „Vrchní nás naštěstí moc společně do služeb nepíše, ale někdy to jinak nejde.“
„Pořád sloužíš i pohotovost?“
Růža zase kývla, ačkoliv na ni Staník zpoza volantu nemohl vidět. „Pan doktor se u toho zlobil, zavolal hlavní, že tohle se teda nedomluvilo a že to nepříchází v úvahu. Tak jsem zvědavá, jak dopadnou ty květnový služby.“
„Potřebovala bys pár dní volna.“
Růža se zasmála, toho dne snad poprvé: „Je to asi zázrak na objednávku, ale mám zrovna volnej celej víkend.“
„Náhody neexistujou,“ přitakal Staník. Dojel na křižovatku, přibrzdil a zahnul na odbočku mimo obvyklou trasu: „Hele, je hezky a ještě není moc hodin, uděláme si vejlet.“
„Kam to jedeme?“
„Něco ti ukážu,“ řekl s úsměvem.
Po chvíli zastavil u polní cesty. Staník vystoupil a Růža se taky docela ráda nadechla čerstvého vzduchu. Po pár krocích se Staník vrátil k autu. „Ještě vezmu deku.“
Růža ztuhla.
Staník to postřehl až s drobným zpožděním. „Co se stalo? Něco jsem řekl?“
Růža uviděla zmatený výraz v jeho očích a málem rozplakala. „Promiň, nezlob se, já…“
„Pojď, kousek se projdem. Není divu, že po tom všem z poslední doby máš nervy nadranc.“
Mlčky šli krajem lesa a koukali na mírně zvlněnou krajinu směrem do kraje. Hnědá zoraná pole, zašedlé ještě polospící louky. Jemná zeleň rašících starých vrb v zářezu na dně menšího dolíku. Tam bude jistě potůček! A rámuje to smrkově tmavá zelená hradby lesa na stráni v pozadí. Vše ozářené prvními teplými jarními paprsky.
Růža se zastavila: „To je nádhera.“
Staník spokojeně kývl hlavou. „Jo. Jaro už je tady. Že si letos dalo na čas. Ještě popojdeme tamhle kousek, tam je moje oblíbené místo.“
Šli vlastně po hraně menšího hřbetu, sluníčko v zádech a kochali se výhledem do kraje. Najednou na severní straně les skončil a před nimi otevřela se louka na ohybu hřbetu kopce s velkým jasanem.
„Jé houpačka!“ rozesmála se Růža a popoběhla. Rozhlédla se po okolí, až když si sedla na houpačku.
Tentokrát byl výhled směrem k horám. Ostré odpolední slunce vymalovalo scénu jasnými barvami. Vepředu temný hřbet smrkového lesa, ve stínu nad ním kus louky a strakatě zeleného smíšeného lesa, za ním pak na střídačku další různozelené kopce, lemující centrálně jdoucí údolí. Úplně nahoře bílé panorama hor.
„Dneska jsou ty kopce hrozně blízko, člověk má pocit, že by stačilo jen natahnout ruku a mohl by si na ně člověk sahnout,“ řekl Staník, když došel pod jasan.
„Tamhle je vidět věžička kostelíka,“ hlásila Růža.
„Tak schválně, co si myslíš, že to je za kostel?“ zeptal se Staník a začal se usazovat u kmene jasanu na složenou deku.
„Moc velkej kostel to asi nebude, taková štíhlá věžička, řekla bych, že to nebude baroko, ale na tu dálku se to moc nepozná.“
„Zatím to máš dobře, věžička je z devatenáctýho století, tak vymejšlej dál.“
„Německej?“
„Kdepak, tohle je velmi stará česká vesnice. A má takhle mladej kostel.“
„Tak ve Vrchovině ho mají přestavěnej v týhle době taky. Ta věž bude asi i docela podobná.“
„To máš vlastně asi pravdu.“
„Jednou mi to vykládala Maruška. Vrchovina i Lhota měly dřevěný kostelíky a v rozmezí dvaceti let je v druhý půlce devatenáctýho století přestavěli na novogotický. Ty dvě vesnice se prostě furt musej v něčem předhánět.“
„Tak to jsem nevěděl. Ale že německá Lhota má kostel českýho světce svatýho Jana Nepomuckýho, tak to mi v hlavě štrachá léta. Ale zpátky k tomuhle kostelíku v horách. To není žádná novostavba na místě něčeho z patnáctého století. To je z pohledu dějin vlastně ještě pořád fungl novej kostel.“
Když se Růža ani této nápovědy nechytila, tak dodal: „To je totiž evangelickej kostel.“
„Fakt?“
„A postavili ho naprosto geniálně. Po tolerančním patentu si evangelíci mohli postavit jen modlitebnu bez věže a jen někde za vesnicí. Takže si na to tehdejší filutové vybrali dokonalé místo na malém hřebínku za vesnicí. Když k tomu asi tak po sto letech – tj. v tom devatenáctým století, konečně mohli dostavět tu věž, tak se všichni zdejší katolický páprdové určitě mohli zcvoknout. Jediná věž kostela, která je vidět z dálky, když jen tak koukáš na kopečky, je evangelická. Katolickej bytelnej barokní kostel je utopenej v údolíčku za tím.“
„Tak to museli bejt chytrý lidi,“ usmála se Růža.
„To rozhodně. Jedna z výhod toho, že mě lidi berou jako muzikanta, je ta, že jsem si tam na ty jejich varhany mohl párkrát zahrát a že se se mnou tamní komunita bavila víceméně normálně.“
„Myslíš, že s katolickým knězem by se nebavili?“
„No, asi by mi to nevykládali stylem, jak že se jim podařilo těm katolíkům parádně vypálit rybník.“
„No, to asi ne.“ Růža se rozesmála.
„Ale proč to říkám. Utlačovaná církev zvládne vyšvejkovat mnohé a z toho já si pro sebe beru naději. Když to uměli český protestanti v dobách, kdy jim nebylo přáno; tak se to nějak musí zvládnout i teď, kdy jsme vlastně jako křesťané všichni na stejné lodi.“ Po nepatrné odmlce dodal: „A tys to na tý StB zvládla skvěle. Prej na jedničku s hvězdičkou.“
A Růža překvapením málem spadla z houpačky.