20. Duchařina - rekapitulace

Za Vářou jsem se stavoval celkem pravidelně, trávil většinu času v koruně starého kaštanu v areálu stavby garáží a měl dokonalý přehled o tom, co se tam děje. Občas jsme domluvili na sledovačce – Vářovi jsem nechával většinou Macháně (znal víc lidí, se kterejma se Macháň bavil), já jsem špicloval Krízla a taky jsem se snažil mít i přehled o pravidelných pohybech Vávry a jeho ženy (respektive Macháňovy milenky) Simony. Tenhle trojúhelník mě nepřestával fascinovat.

Když se pokusím trochu shrnout, k čemu jsme se dobrali:
Vávrovic se chovali nepřekvapivě, starej Vávra měl vejvar z velké hromady městskejch zakázek, nikdy v tom nejel sám, a ostatní zapojení jedinci se v různých případech proměňovali. Jedna z duchovních výhod je ta, že si klidně můžete během nějakých zajímavých jednání viset na lustru a máte dost velkou šanci, že si vás nikdo nevšimne. Musel jsem uznat, že to Vávra uměl s těma vejvarama poměrně dobře, základní pravidlo bylo, že v každé jednotlivé věci musela figurovat opravdu velká ryba, která bude dělat hodně velký vlny, když by jí na to přišli. Byl jsem dost zděšenej, kolik lidí v tom figurovalo. Vypadalo to, že tahle část Kulhánkova byznysu příliš neutrpěla.

Simona vypadala dost znuděně, Macháň nebyl jedinej milenec. Vávra se tvářil, že mu jsou její úlety ukradený, asi měl dost velkej finanční zájem na trvání jejich manželství (počítám, že o to se tehdy Kulhánek postaral, když si ho nechal přiženit do rodiny). Vářa znal Simonu ze školy, prej chodila do stejný třídy jako Michal Krízl (tomu prej přezdívali Myšák Krysák, to mě fakt pobavilo). Věřil jsem, že to byla hvězda třídy, i to, že byla fakt chytrá. Prostě zařadil jsem si ji do skupiny osob, které není radno podceňovat.

Myšák Krysák byla podle Váři už ve studentském věku velmi trefná přezdívka – všude vleze, všude se kamarádíčkuje, a kohokoliv nabonzuje, když se mu to bude hodit. Prej byl velmi akční svazák a už tehdy mu všichni podlejzali, aby si to s ním náhodou nerozházeli – prej kvůli němu nedali pár lidem doporučení na vejšku.
Tak Myšák Krysák se aktuálně choval velmi obezřetně. Za celou dobu se mi nepodařilo zachytit nějakej přímej kontakt s někým z gangu. Párkrát cosi řešil s Vávrou, jednou při tom společensky potkal i Simonu, ale vždycky měl pro všechny kontakty velmi věrohodou vejmluvu. Na jednu věc si teda bacha nedal – jeho barák zvenku vypadal jak barabizna, auto měl taky šunku, ale až se jednoho krásnýho dne někdo podívá k němu domů, to bude čumět, tolik drahejch věcí na jednom místě jsem snad ještě neviděl.

Jinak bylo zjevné, že naprosté většině běžného porovozu v gangu šéfuje Macháň. Kontinuálně se s někým hádal o prachy za dodávky, nebo nadával někomu z drobných prodejců.
Měli velkou smlouvu s jedním klubem v Zámostí – shodou okolností to bylo zrovna tam, co tenkrát byla ta šťára. Vářa říkal, že se jen sem tam změní provozovatelé, občas i jméno podniku, ale pořád to je napojeno na ten gang. Byla to dost strategická poloha, ne přímo v centru, kde by si to policajti víc hlídali, ale nepříliš daleko od kolejí, takže zákazníků hromada. Štvalo mě, že se nemůžu podívat do katastru, čí to vlastně je (a čí to bylo tehdy před lety jsem si taky ke svému vzteku nepamatoval, Pavel by to věděl). Teď se to jmenovalo „Zámost!“ a mezi studenty se tomu přezdívalo vykřičník.
Vářa tam chodil o víkendech zapařit. Tvrdil, že si myslí, že z účinku na lidech pozná, jestli se tam prodává něco extra nebezpečnýho. Ale řekl bych, že ho to hlavně bavilo. Byl jsem překvapenej, že se ho tam lidi vůbec nebáli. Prostě tam dokázal zapadnout. Prej ho dokonce nějaký jeho studenti poznali. Smál se, když o tom vykládal, prej jim dokonce řekl, že kdyby ho hledali, že je pod betonem v Gayerkách. A že se vsadí, že do týdne budou děcka obcházet, co je tady za hospodu, že tu dělají tak skvělý koktejly. Tak jsem mu řekl, že spíš ne, že určitě vědí, jaký jsou ceny v podnicích v centru.

Chodil jsem za Vářou rád, bylo mi s ním fajn. Jak jsem se já kontinuálně propadal do deprese, že to celé spěje do kapitálního průšvihu a já vůbec nevím, co by se s tím dalo dělat, tak Vářa vypadal většinu doby spokojeně. K mému údivu ho něco tak banálního jako nastupující jaro naprosto okouzlilo. Jednou, když z něj mezi řečí (tj. hromadou volování apod) vypadlo, jak nádherný je ten jeho rozkvétající kaštan a jestli jsem si někdy ten kvítek prohlédl z blízka, mi to nedalo a zeptal jsem se.
Odpověď byla všeříkající: „Ty vole, nedovedeš si představit, jaká to je úleva, vědět, že už si nikdy nedáš.“
Pro některý lidi je fakt smrt vysvobození.