21. Duchařina - dodávka

„Ty vole, todle musíš vidět!“ ozvalo se mi v hlavě. Intenzivně a velmi naléhavě. Něco se děje a asi to není dobrý. Okamžitě jsem se přesunul za Vářou na jeho oblíbený kaštan.

Pod námi stála bílá dodávka a Macháň se hádal s jejím řidičem. Viděl jsem divoké emoce, ale na tu dálku jsem nerozuměl. Nechápavě jsem koukl na Vářu.
„Todle je hlavní dodavatel pervitinu osobně. Vidim ho podruhý v životě. Teda, v životě, no viš, co myslim. Poprvé jsem ho viděl, když jsem něco dělal v laborce, a do toho se tam s nim objevil sám starej Kulhánek. Jestli mu chtěl ukázat, že chce pořádný zboží a že si to je schopnej ověřit, nevim. Já jsem z toho, jak se bavili, dost rychle pochopil, že takovýhle velký zvíře bych rozhodně znát neměl. Měl jsem pěkně nahnáno, chlápek se tvářil hodně naštvaně, že ho někdo viděl, ale Kulhánek mávnul rukou a řekl mu, že jsem v pohodě. Tehdy se ten chlápek choval fakt nadřazeně, jako vopravdu hodně velký zvíře a koukej, teď je vyděšenej jako králíček.“
„Nediv se, už se muselo roznýst, že se tu občas někomu něco stane,“ odpověděl jsem suše a šel se kouknout blíž.

Byl to asi tak čtyřicátník. Draze oblíknutej, ale zmačkanej a rozcuchanej. Rozhodně ne typ, kterej bude v půl šestý ráno doručovat něco dodávkou. Držel se dveří od kabiny a byl vyděšenej, pekleně vyděšenej.
„Já, já, já vám říkám, že nevim, jak na nás přišli. Ne, ne, nevím,“ soukal ze sebe.
„Jestli kvůli vaší blbosti přijdou i na nás, tak osobně vyřídím celou tvoji rodinu, debile!“ ječel Macháň.

Za mnou se objevil Vářa a stroze komentoval: „Jestli jde Macháňovi vo krytí, tak by neměl tak ječet, i když je takhle časně ráno, tak by je mohl někdo vidět.“

„O o oni, přišli jen na toho, co co vařil. Jen na toho…“
„A to si myslíš, že vás všechny nepráskne, až bude mít absťák? Co sem lezeš! Co nás do toho taháš?!“
„Já, já, jen my myslel, jestli byste neměl nějaký dodávky…“

Nadskočil jsem, že by někde kolegové zrušili nějakou varnu? Ta troška naděje, že by to celé mohlo prasknout, se ale hned rozplynula. Dodávka měla ostravskou poznávačku. Jestli to rozprášili Ostraváci, tak může bejt Macháň v klidu. Dodávky až sem velmi pravděpodobně nikdo čekat nebude.

Do proudu mých myšlenek Vářa zase tiše komentoval. „Já už to asi chápu. Von si mě asi pamatoval a asi si myslel, že bych mohl vařit i pro ně, že aby nepřišli vo trhy. No, to si pěkně naběhnul.“
„No, to Macháň taky. Protože už vařit nebudeš ani pro jednoho. Řekl bych, že je tak vzteklej i kvůli tomu, že mu to až teprve teď došlo, žes byl vlastně pro Kulhánka poklad.“

Vrátili jsme se na kaštan a koukali, jak chlápek nasedá do dodávky a trhaně se rozjíždí, div, že nenaboří vrata. S pohledem na auto odjíždějící k okruhu to Vářa uzavře: „Ty vole. Todle bude teda průser.“