Zranitelná

Pomaličku, polehoučku se sbližují. Oba vědí, jak ten druhý pije kafe, poznají, jakou mají náladu, rozumí si ve službě, jako by spolu dělali roky. Je to tím, že jsou oba pozorovatelé.
V pátek přijde Kopecký do práce celý opařený.
"Máma se ohlásila na návštěvu." Řekne, jakmile dosedne.
"Příbuzní jsou jako na drátkách, jak si tady vedu. Babičky, tety, dokonce i sestřenice. Já se střelím. To zase bude víkend."
Jako když strom vystrčí první pupeny, když ho polaská jarní slunce, něco se v ní otevře a zavane nostalgií a dávným štěstím, a tak řekne: "Buďte rád, Kopecký. Já už nemám nikoho."