Právo na štěstí

Všichni říkali, jak září, jak po konci režimu, těch strašlivých hrůz, rozkvetla.
Vztah s Remusem jí svědčil. Mnohem méně plakala a mnohem více se usmívala. Dokonce čas od času propukla ve svůj jedinečný záchvat smíchu.
Užívali si každou minutu života, za nějž ostatní umírali, a věděli, že si zaslouží štěstí, protože oni taky trpěli. Svými osobními ztrátami možná víc než jiní svou smrtí.
„Čekám dítě,“ řekla Dora, pozorujíc jeho profil v paprscích letního slunce.
„A necháš si ho?“
Otočil k ní hlavu. V jeho očích četla pravdu, kterou mu sama nikdy nepřiznala.
„Jo. Teď už není důvod si ho nenechat.“