Návrat do světla

Stromy se proplétají první ranní paprsky. Chýši vládne přítmí, teď už víc konejšivé než zlověstné.
Remus leží schoulený na zemi, něčím mu připomíná křehká křídla přišpendlených motýlů ve vitrínách, příliš zranitelná na neopatrný dotek.
Opatrně se proměnil. Myslí mu povlávají potrhané záblesky noci podmáčené krví. Doplazí k Remusovi, potřebuje slyšet jeho dech.
"Tos mě k čertu jednou v životě nemohl nechat být, Blacku?" ucedí Remus zuřivě.
"Ne," řekne prostě. Pevně ho obejme. Po svých proměnách zůstali nazí, ale není v tom ani hranice ani výzva, jen přijetí.
Remus se roztřeseně rozesměje. Přidá se. V těsném objetí se mísí jejich slzy.