Drožkář

Liduprázdná ulice, ticho. Lucerny v šeru září jako majáky, drožka a kůň se pomalu noří z mlhy. Mrholí, zkřehlý drožkář se choulí na kozlíku a pravidelný klapot kopyt jej uspává.
Zelená země v jeho snech zlátne září slunce, zpívá tisícem hlasů, žije a životem tepe. Je to jeho kraj, vládne tu, laskavě a mírně, v klidu všedních dní, nevšedně krásných.
Studená kapka mu steče za krk, probere se, zavrtí hlavou (on a král!) a pozvedne bič: „Hou, Jahodo, poslední zákazník, a pak jedem konečně domů.“
Od kol drožky odstřikuje voda. Ve světle lamp se v každé kapce odráží zlatý lev.