Moje články

pozn.: Ne všechna moje drabble byla taková, jaká bych chtěla, aby byla. Některá se naopak napsala sama a zkracováním prošla téměř nedotčena. Tohle je jedno z těch druhých, navíc mám pocit, že vyznělo přesně, jak jsem chtěla a snad se i líbilo.
Téma: Danajský dar
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví...“
Rebbe Mojše Schul se opírá o chladnou zeď synagogy a kývá se dopředu, dozadu, dopředu. Býval by se touto dobou modlil ma’ariv, večerní modlitbu, ale dnes ještě dlouho nebude mít klid. Přesto cítí, že se potřebuje modlit víc než kdy jindy. Přes rty mu ale přecházejí jiná slova, svatá slova knihy knih.
„...prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají...“
Okno rudě září, ohně planou po celém ghettu, vysoké, nenasytné ohně.
„Požehnaný jsi ty, Pane, králi světa... ale proč tolik zkoušíš své věrné?“
pozn. 2: Citace pocházejí z 5. knihy Mojžíšovy, poslední řádek je typický začátek židovských modliteb a požehnání.

Doplňuji téma č. 8: Až na konec světa...
Chodili lidé Edenem nazí a odlišní od zvířat jen podobou a hlasem.
Jedli, když pocítili hlad, pili, když pocítili žízeň, spali, když pocítili únavu.
Jen ze stromu poznání nejedli, neboť taková byla vůle Hospodinova.
Jednou však přece pojedli plody z onoho stromu a byli vyvedeni ze zahrady Eden.
A tehdy poprvé lidé pocítili vděk za dary Hospodina, zvláště za dar řeči, který jim přináležel.
Pohleděli s radostí do mladého dne a pravili: „Hle, touto zemí můžeme kráčet dle vůle své, kamkoli nás zavedou naše kroky. A budeme chodit se vzpomínkou na Hospodina v srdci a se svým rozumem v mysli.“

Malá Anežka sbírala s tetou bylinky.
„Pojď, Anežko, zazpíváme si! Jako ptáčkové.“
Anežka se podívala nahoru. Na stromě seděly straky. Když jako ptáčkové...
Proč se teta dívá tak zvláštně? Aha! Ptáčkové sedí na stromě. Anežka zacílila a zvedla hlas o tři metry.
Mladá Anežka chodila hlídat Provazníkovům děti.
„Anežko, budeš zpívat? Prosííím! Ale ne obyčejně, zpívej jako... jako dědeček.“
Když je jednou přistihla paní Provazníková, Anežce přibyla volná odpoledne.
Anežka chodila sbírat dříví ráda. Když poprvé natrefila na vlka, klidně pronesla: „Jestli se o něco pokusíš, budu zpívat.“
Mezi místními se vžil vtip, že od té doby jsou vlci šediví.

Boleslav bratrovy názory nesdílel, přesto vždy uznával jeho nadřazenost. Vláda nad sídlem právem náleží nejstaršímu synovi. Takový je obyčej - a obyčej se nesmí porušit, má-li trvat řád předků. Těžce nesl, že se Václav stále více odklání od rodových zvyklostí, že nedbá na to, co chtějí domácí páni: nepoddávat se cizímu králi, bojovat do posledního muže - a vyznávat víru předků.
Dobrý vládce naslouchá lidu. Pronáší jeho myšlenky, vede jeho paži, jako by byla jeho vlastní. Řídí se jeho zvyky. Václav o tradici nedbal, jednal podle vlastní vůle. Boleslav tradici ctil. Věděl, že vládce, který nedbá o hlas poddaných, je vládce špatný.

Světlo, tma. Ráno jídlo, večer jídlo. Mezitím klid. Většinou. Někdy se objeví oni. Nedá se to odhadnout. Občas se neobjeví několik dnů. Pak jsou tam najednou dlouho, až už se zdá, že nikdy nezmizí. Obrovští. Všudypřítomní. Vyplní celý svět venku. Když jim chceme uniknout, schovat se, začne to bušení. Hluku se nedá uniknout. Bum, bum, bum. S každou ránou se otřese svět. Nárazy jsou někdy slabší, jindy tak silné, že všechny zmateně hledáme cestu do úkrytu, ale nemůžeme ji najít, bušení všechno přehluší. Oni se pak vždycky zvětší, přiblíží. Pozorují nás.
Neonka mávla ocasem a zmizela za řasami olepenou skalkou.

„Ostatní už jsou dávno doma, vsaď se. Sebrali trasu po Starým městě a obešli svejch deset během chvilky. Jenom my se za každým šutrem táhnem přes půl Prahy.“
„Tohle je poslední. Další šedesátičlenná várka zase za rok.“
„Vyčistit ty písmena je děsivý! Kolik lidí myslíš, že po nich šlape každej den? Kolikrát na ně někdo flusnul?“
„A proto je čistíme.“
„Lejt chemikálie na vyhřátej chodník je zdraví škodlivý. A navíc-“
„Mlč a pucuj. Hele, třicet jedna a kolik je čtyřicet tři?“
„Dvanáct... Počkej, jí bylo dvanáct?“
Do zlata vyleštěný Stolperstein oslňuje oči. Zde žila Miriam Grünbergová, narozena 1931, deportována 1943.
pozn.: více o projektu Stolpersteine zde

Prosím, ať se mi netřese hlas. Vždyť totéž říkám už třetí týden, naučila jsem se, jak mám mluvit a stát, abych vypadala důstojně, tak to teď prostě jen nepokazit, ne před dětmi. Ne před dětmi. Později, až budu sama – sama – ležet v posteli, můžu brečet, vyčítat, litovat se, ale teď musím být silná.
„Pojďte, pomodlíme se. Děkujeme ti, Bože, že jsi nás shromáždil k tomuto stolu. Děkujeme za dary, které nám dáváš.“ A dál? Musí být něco dál... „Modlíme se za ty, kteří tu nejsou, že jsme se s nimi mohli setkat. Nezapomeneme.“
Ráno tu krabici z nemocnice musím otevřít.

Královna se modlila o děťátko. Nechala sloužit desítky mší, volala na hrad báby kořenářky, které umí uvařit lektvar, po němž žena otěhotní... Nic nepomáhalo.
Když při vyšívání uviděla svou krev na bílém plátně, zvolala: „Zaplatila bych čímkoli, kdyby se mi narodilo dítě bílé jako sníh, rudé jako krev a černé jako eben!“
Do roka vykrvácela při porodu. Král zemřel v bolestech o pár měsíců později, když se napil posilňujícího odvaru své nové ženy. Poddaní umírali hladem, když je biřici obrali o poslední zásoby. Princezna s bílou pletí a havraními vlasy si rozedřela ruce do krve při nabírání vody ze studně.

Vždycky se cítil povolán. Bral to jako dar. Na svou první farnost odjížděl pln optimismu. Do kostela nechodil skoro nikdo, ale nevzdával se. Chodil hodně mezi lidi, aby se s nimi sžil, pořád měl ale pocit, že se na něj místní dívají přes prsty. Neměl ty myšlenky rád a psal pak dlouhá kázání apelující na lásku k bližnímu.
Jednou našel před oltářem malou holčičku s rozcuchanými vlasy, které pár sponek nemohl udržet. Když ho uviděla, snad aby ospravedlnila svoji přítomnost, řekla: „Já jsem přišla poděkovat panu Bohu, že pan doktor vyléčil mýmu štěňátku nožičku.“
Ucítil nával něhy. Velký jsi, Pane.

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví...“
Rebbe Mojše Schul se opírá o chladnou zeď synagogy a kývá se dopředu, dozadu, dopředu. Býval by se touto dobou modlil ma’ariv, večerní modlitbu, ale dnes ještě dlouho nebude mít klid. Přesto cítí, že se potřebuje modlit víc než kdy jindy. Přes rty mu ale přecházejí jiná slova, svatá slova knihy knih.
„...prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají...“
Okno rudě září, ohně planou po celém ghettu, vysoké, nenasytné ohně.
„Požehnaný jsi ty, Pane, králi světa... ale proč tolik zkoušíš své věrné?“
pozn.: citace pocházejí z 5. knihy Mojžíšovy, poslední řádek je typický začátek židovských modliteb a požehnání

„Že tě chytím!“
Náměstím prchala rozesmátá černooká holčička a za ní muž. Divoký běh mu strhl z hlavy klobouk; zastavil a s dvornou úklonou směrem k nejpohoršeněji se tvářící dámě si jej elegantně nasadil.
„Dívají se...“ Mladé ženě cukaly koutky.
„Však! Ať každý vidí, že je Ivo Karadžič nejšťastnější člověk pod sluncem!“
Když v noci přišel zkontrolovat malou, plakala ze sna. Často plakala ze sna, a od doby, kdy ho jeho matka přiměla, aby ji nebudil, nedokázala povědět proč. Vymínil si alespoň, že k ní bude vstávat on – jednak to Haničku vyčerpává, jednak je ráno nacházel v objetí, uplakané obě.

Varování: násilí
Kapitán Elánius vstal ze špinavé podlahy: muž měl rozraženou lebku. Kolem ležely kusy těžkého kameninového džbánu.
To chce velkou sílu.
Přejel pohledem polorozpadlý nábytek, papírem vyplněná okna.
V rohu se krčila hubená žena, hlavu zabořenou v dlaních. Když si odhrnovala z očí slepený pramen vlasů, všiml si Elánius, že má modřinu na tváři a oteklé rty. Za ní se choulily dvě děti, neplakaly, jen zíraly na ležícího otce. Starší chlapec olizoval krev, která mu tekla ze rtu.
Nebo velké zoufalství.
„Jestli tomu dobře rozumím, tak váš manžel přišel domů opilý, upadl a nešťastně se uhodil hlavou o roh stolu, ano?“

Rychlé šípy neměly náladu dávat se do řeči s chlapci a děvčaty okolo. Mířily do Stínadel.
„Máš špendlíky?“
„Mám,“ pohladil si Mirek kapsu, „ale je tu nějak moc lidu. Rozdělíme se a přejdeme každý sám. Za Rozdělovací třídou se sejdeme.“
Mirkovi se podařilo najít liduprázdný přechod, jen starý prodavač zde sklízel bedny se zeleninou. Mirek zastavil.
„Chcete pomoci?“
Čtveřice hochů postávala v průjezdu.
„Už čekáme půl hodiny, nemohlo se mu něco stát?“ staral se Červenáček.
Než stačil někdo odpovědět, vešel do průjezdu chlapec. „Co jste zač?“ spustil. Upřel oči na klopy jejich kabátů a překvapeně se nadechl. „Sojko, Myšáku! Cizinci!“

„No tak, malá, puťa, puťa.“
Slepice se nepohnula ani o krok, jen natáčela hlavu a blýskala očima.
„Pojď ke mně, budeme si hrát, puťa.“
Slepice zaváhala... a zacouvala do škvíry ve vydrolené zdi domu za sebou.
„Jsme tu jen ty a já – a mně kručí v břiše, tak přestaň dělat fóry.“
Slepice si čechrala peří.
„Nedáváš mi jinou možnost.“
Slepice zareagovala nečekaně rychle. Proměnila se v načepýřenou hromádku zuřivosti a zaútočila, padni kam padni. Když těsně minula oko, zavyl a vzal nohy na ramena.
Při obíhání rohu skoro vrazil do člověka. Zpomalil a vztyčil uši.
„Kní, kní, vrti a vrti.“

Šém se proplétal mezi velbloudy, odstrkoval ovce, zakopával o králíky a snažil se vyhýbat se slepičincům.
„Hospodářská zvířata kompletní,“ kývl s uspokojením. „Ještě čtvrté podpalubí a bude to všechno.“
Pak mu pohled sklouzl na vysoké zplihlé zvíře, které ze sebe opodál znechuceně střásalo vodu, a zamračil se.
„Ten pštros měl být sice jinde, ale poslední jsme nakládali už za deště...“
Po prohlídce všech prostor se Šém zeptal otce: „Kde je diplodocus a ostatní dinosauři? On říkal, že máme vzít pár od každého druhu.“
Noe sklopil oči a zavrčel: „Ale On taky říkal, že mám archu udělat jen 300 loktů dlouhou.“