Moje články

Setiny. Vteřiny. Minuty. Hodiny. Dny. Týdny. Měsíce. Roky. Desetiletí. Staletí. Milénia. Celá kontinuita času. Spoutává a lineárně uspořádává naše životy, společenství a historii. Koncept který jsme si sami vytvořili k tomu, abychom se stali pány času a svých životů, namísto toho se spíš čas stal pánem nás, a my se před ním klaníme, honíme se, abychom to stihli, abychom toho dosáhli včas, dokud je ještě čas. Máme potíže jen tak se zastavit, zahodit ten svírající pocit a tlak času za hlavu. Jen tak se nadechnout a rozhlédnout se kolem, ztratit se v přítomné chvíli, a nehnat se pořád někam dopředu.

Provází mě již od mala, neustále se zjevuje v mých snech, v televizi jen co ji zapnu, ať už tam běží cokoli, náhodně v časopisu i jako potisk na prvním tričku co spatřím při vstupu do obchodu. Pronásleduje mě na každém kroku životem. Bál jsem se a štítil se ho. Malé plíživé zvířátko s osmi nohama, které mě nenechalo na pokoji. Než jsem se zastavil, pořádně se na něj zadíval a zapřemýšlel a zamyslel jsem se nad tím, proč mi vždycky přišlo tak ohavné a proč jsem se ho bál. Teď je tu sice stále, ale už s ním vycházím.

Broučí farma nakonec nezůstala tak tajnou, jak se snažili. Ani jedna z maminek na ni sice nepřišly, ale na jedné z přísně utajených porad mezi šesti očima se náhle otevřely dveře, a vešel Michal, starší bratr kluků.

"Netvařte se tak překvapeně, mamka s tetou mi schovaly tablet, že mám trávit vic času venku jako vy, no a na co nenarazím." Zazubí se.

"No aspoň už vím, co jste tam furt dělali, a proč sem zalézáte. Nic neprozradím, ale chci být u toho."

Na námitky nebere ohledy.

"No co, porada jen mezi šesti očima, dvojčata budeme počítat dohromady a je to!"

Nevím co jsem si myslel, vlastně jsem asi vůbec nemyslel. Nechal se jen vyprovokovat popichovaním kámošů, to že rodina neustále poukazuje na moji štíhlou linii asi taky nepomohlo, a tak se to stalo. Přihlásil jsem se do soutěže jedlíků.

Že to není dobrý nápad jsem si přítomně uvědomil v momentu, kdy jsem seděl na zadku a na stůl přede mnou položili hromadu buchet, tu největší co jsem snad kdy viděl, a já na to byl sám. Sám na všechny ty buchty, a uvědomil jsem si, že jsem fakt v hajzlu. A na druhý straně stolu se usmívají kluci s rodinnou...

To je zmatek,
starších matek,
děti dělají si co chtějí,
vždyť už jsou sami dospělí,
neposlouchají své matky,
mají svoje vlastní chatky,
a také vlastní rodiny,
neposlouchají rady matčiny,
řídí se vlastním rozumem,
matka již není jim bohem,
již nenechají je řídit své životy,
pro matky to zmatek a novoty.

Byly zvyklé na chování jiné,
toto zdá se jim neobvyklé,
jaktože Jiříček, Jarmilka, již neposlouchají,
co chtějí to sami si dělají,
matička nemá již je u sebe v hrsti,
nemyslela by si, že ji kdy takhle opustí,
že začne žít svůj vlastní život,
kde ona již nebude mít hlavní slovo.

Věčně s hlavou v oblacích,
krásu vidí v bodlácích,
nevyzná se v dnešním světě,
do své mysli klidně zve tě.

Sociální vztahy jsou jí cizé,
hodnotu má co je ryzé,
faleš a shon, špatná nálada,
to je vše co ona nerada.

Radši na obláčku houpala by se někdě,
ze světa kolem je celá vedle,
přijde jí, že lidem nerozumí,
těm zase, že ona nic neumí.

Možná měla by se vrátit zpátky na zem,
podívat se na svět jasným zrakem,
možná ostatní mohli by trochu zpomalit,
podívat se na svět skutečných realit.

Honit se není vše, snít pořád však také ne.

Přibližně jednou za sto let, avšak ne přesně za sto, spíše kolem sedmdesáti let, stane se, že kolem Země proletí Halleyova kometa. Pojmenovaná po Edmundu Halleyovi, který v osmnáctém století předpověděl její další návrat. Viděná na obloze však bývala i dřívě, a většinou s sebou nesla nějakou pohromu, či změnu v lidských životech na širší úrovni. Není to jediná kometa létající kolem Země, je ale tou nejznámější, i když si jí při jejím minulém přeletu nad naší oblohou málokdo povšimnul, a nejbližší přelet je stále dobrého půl století před námi.
Halleyova kometa - záhadná kráska, zvěstkyně změn přibližně každých sto let.

Na okraji srázu stojí,
vlasy větrem čechrané,
čekájí zde na zkázu svojí,
na záchranu pozdě je.

Do boje se pustili,
hrůzu války zažili,
před poslední bitvou stojí,
zatímco vlasy jim vítr strojí.

Na okraji srázu, po bocích meč,
pohled do pole, vítr ve vlasech,
před sebou zkázu, budoucí seč,
jak jeden sahají po sedlech.

Za chvíli pustí se dolů,
kolik vrátí se zas nahoru?
Bude o nich vítr zpívat?
Když už jejich tváře teď ovívá...

Na okraji srázu stojí,
meče u boku, v rukou otěže,
připraveni a v plné zbrojí,
čekají jen na povel vpřed,
vítr hladí je po vlasech.

Stojí na náměstí, plném lidí,
co vzájemně se nevidí,
nerozhlížejí se kolem sebe,
co kolem nich se děje.

Každý za svým cílem spěchá,
jejich tempo neutichá,
ašak jejich srdce chřadnou,
chůzi už nemají ladnou.

Vzdálili se od sebe,
od lidí, i ze sebe,
nevnímají svoji duši,
jen zdaleka ji někde tuší.

Ve společnosti mohou býti,
avšak nic pořádně cítit,
pouze strachy a stres,
život jejich je děs.

Lidi kolem nevnímají,
starostmi se užírají,
kdyby zvedli oči, rozhlédli se kolem,
krása světa by přivedla je do kolen.

Krása a stesk nad tím,
kolik toho zanedbali,
ostatních snad,
by si víc všímali.

"Nehlaste se všechny, ale budeme dneska potřebovat vaši pomoc." Prohlásí vedoucí z oddělení řezaných květin, při vstupu do místnosti kde se chystá zboží na prodejnu.

"Dneska příjde více zboží kvůli zítřejšímu svátku," vysvětluje kolegyním z oddělení dekorací, "Nezvládneme to všechno očistit, aby to bylo na zítra dostatečně připravené."

Má svolení od vedoucí vedlejšího oddělení na vypůjčení si rukou navíc, ale ví že je to zase na úkor jejich práce, kterou taky sotva stíhají. List jejich hodin přesčas snad ani nechce vidět. Co se dá dělat, usmlouvají se aspoň dvě na výpomoc. Nikdo další nemůže, všichni mají dost své vlastní práce.

"Kluci, co to tu vyvádíte?" Dřepne si znuděná náctiletá sestřenice do trávy, kde se schovávají její dva sedmiletí bratranci, a něco si spiklenecky špitají. Ti se vyplašeně otočí, ale když vidí že je to jenom jejich sestřenice, v klidu se vrací do původní polohy.

"Stavíme farmu." Hned vyzradí jeden, zatímco druhý souhlasně kývá hlavou. "Broučí."

"Nechcete pomoc?" Náctiletá se nahne dopředu a vidí náhodně naskládané klacíky a mech. Dvojčata se na sebe podívají.

"Tak jo," prohlásí jeden nakonec. "Ale musíš nás poslouchat, stavíme to my. Je to naše farma."

Plácnou si.

"Ale ani slovo mamčinám. Ty by nám ji zakázaly."

Každé ráno se probouzet už kolem páté, před šestou chytat autobus, v sedm začíná práce, dvanáct hodin, a zítra znova. V objektu sotva patnáct stupňů (i když v létě to zase bude jiný extrém), neustále návštěvy chladícího boxu kde je stupňů většinou jen šest (občas stoupne, ale někdy i ještě klesne). Práce se studenou vodou, penězi, nemocnými zákazníky na druhé straně pultu. Nekonečné fronty že se člověk sotva stíhá napít, než po něm zase někdo něco chce. I když jsou během dne dvě pauzy, v tak hektickém tempu nejsou nijak nápomocné. To se pak jeden nemůže divit, že zaměstnanci nemocní...

Jako ta nejjasnější hvězda na obloze, přitahující naše pohledy a vedoucí naši cestu temnotou, stejně tak i ona mě přitahovala a vedla mě po naší cestě životem.

Osvětlovala můj život celou svojí přítomností, svými názory, nápady a ůsměvy. Dokázala rozzářit celý můj den jen tím, že vešla do místnosti, ať už jsem před tím byl v sebehorší náladě.

Stála při mě, v tom dobrém i v tom zlém. Ve starém mi vždycky dokázala ukázat něco nového, vedla mě po nových cestách našeho světa a neustále mi ukazovala jak je život nádherný.

A i když už pohasíná, je stále mým světlem.

Mladý muž sedící na gauči s dálkovým ovládáním v ruce znuděně přepíná kanály na televizi, než ji vypne a ovladač odhodí někam na stranu.

"To je hrůza." Povzdychne si a stočí hlavu ke stropu. Z kuchyně vykoukne spolubydlící.

"Copak?" Povytáhne obočí.

"Televize plná doktorů, kriminálek, případně rodinných hádek a nevěr. Je to strašný, tohle už by se mělo zakázat. Není už nic na na co by se normální člověk mohl koukat."

"Tak někdo na to koukat musí, jinak by to netočili." Vleze na gauč k prvnímu mládenci.

"Zakázat." Protočí oči v sloup.

"Ale no tak."

"Musí být i jiná témata."

Jsou stále spolu. Spolu se krčí na startovním pol. Spolu čekají na šťastnou ruku osudu, co hodí, a co jim padne. Spolu postupují po hrací desce a míjejí ostatní co jsou jako oni. A když už to na jednoho z nich pade, a je vržen zpátky na začátek, nějak to spolu dobojují, a dostanou se do svého domečku.

A i tehdy když jimi nikdo nehýbe a neurčuje jejich směr pouhým rozmarem a náhodou, i tehdy jsou spolu. Zabalené v krabici společně s dalšími, bezpečně uschované, dokud nenastane čas kdy jsou znovu povolané.

No co už, takový je život hracích figurek.

"Slyšel jsi už o tom? No to bude paráda!"
"Copak?"
"No, ty se o to tak nezajímáš, ale poslyš, nově bude výkony ve sportovních hrách hodnotit pavouk."
"Cože, pavouk?" zhrozí se posluchač.
"Ano, pavouk! Počkej, ne tenhle pavouk, ale P.A.V.O.U.K!"
"A to je teda jako co?"
"No samozřejmě První Atletická Všeobecně Odborná Učenná Komise! Prostě ti nejlepší z nejlepších!"
"Jo aha, tak. To jsou nějací studovaní sportovci, to dává smysl, no to je super."
"Ale kdepak, hlupáku, jsou to mladí vystudovaní vysokoškoláci, znalí veškeré pravé sportovní teorie. No prostě jedničky, co vědí jak na to."

Malovali si, jaké to bude. Překlenovou všechny mosty a starosti, nebudou se muset řídit rady a pravidly svých rodičů ,a budou si žít jako král a královna, přesně tak jak chtějí, volní, a bude jim dobře. Utekli z domova, vidíce své představy na dosah ruky.

Přespávali na gaučích u přátel, kteří s nimi ještě mluvili, dokud jich i oni neměli dost. Cítili se pak ještě více ublíženěji, naštvaněji, opuštěněji, nakonec spali i na ulicích.

Teď se tísní v malé garsonce se dvěma dětma, neustále si myslíc, že to ostatní jsou vini z toho, že jim ty jejich vzdušné zámky nevyšly.

Ozvou se klíče v zámku a do bytu kráčí žena ověšená plnými taškami. Dojde do kuchyně kde opatrně začne tašky odkládat.

"Michale, kde jsou kluci?" Zeptá se nejstaršího syna sedící u stolu.

"V pokoji. Hrají si na námořníky."

Mamka kývne a skloní se k jedné z tašek. "Tak těm mořskejm vlkům jdi říct, že už jsem doma. Nesu buchty od babičky, a ocenila bych i pomoc s vybalováním!"

Michal odloží tablet, a za chvilku se vrací i s malými řvoucími bestiemi.

"No co to?"

"My jsme mořští vlci, mami!" A za chvíli se jako ti vlci pouští i do buchet.

"Začíná se to vyplácet!" Prohlásí mladší sestra při vstupu do společného pokoje, kde starší zrovna čte knihu.

"Ještě nejsou úplně vyrýsované, ale po tom cvičení už se mi začínají formovat svaly!" Raduje se ze svých pokroků a ukazuje na části těla, které se zdají být pevnějšími než předtím.

"No vidíš! Ještě pár týdnů, a je to." Přitakává ta starší, ačkoli nemá na posilování zdaleka stejný zájem. Zvedá oči od knihy a dívá se na sestru, než opět stáčí pohled ke knize.
"Víš ty co, když tě vidím periferně, tak nějaký bicáček už tam máš."

Sestřičce se na obličeji rozlije úsměv.

Byl mistrem žalářníkem ve věznici hluboko pod hradem.

Mít naprostý přehled o tom, kde jaký lump je držen, vyznat se ve všech zákoutích, slepých uličkách a možných únikových cestách sklepa, to byl jeho úkol. Když už někdo náhodou utekl, bylo jeho úkolem jej najít, aniž by muselo dojít k burcování stráží a dodání odvahy ostatním vězňům.

Jaké to bylo, když se krutý král dozvěděl, že sklepmistr pomáhá skrze sklepy povstalecké armádě, a umožňuje úniky rodinnám vzpouřencům. Ihned jej nechal veřejně popravit. Neuvědomil si ale jedno.

Sklepmistr je sice mrtvý, ale jeho žaláře již nemá kdo hlídat, a povstalci znají cestu...

"A ven!" Čílí se babička. "Mazejte pryč z kuchyně! Běžte mi radši pomoc vytrhat plevel na zahrádce!" Rozdá mezi děti rukavice a ty už běží se smíchem z domku. Babička si oddychne a začne se nyní v klidu věnovat připravovaným buchtám. V hlavě propočítává co bude ještě muset nachystat než dorazí mezigenerace.

Džbán vody s citronem a mátou. Rozmarýn k masu. Pelyňkový čaj pro Matěje...

Z přemýšlění ji vytrhne až když oknem spatří vnoučatu u části zahrady s bylinkami. Ihned vyběhne, a žene jejich: "Ale vždyť to nejsou žádné pěkné kytičky!" Zrovna ten pelyněk se jí ale už zachránit nepodaří.

Vykouknu z okna. Bylo by to docela vtipné, kdyby to nebylo tak šílené. Kouknu znova na hodinky na ruce, na mobilu, a ujistím se i časem na počítači. Skutečně. Je je po desáté dopoledne, ale ta lampa venku, dole před barákem, pořád svítí. Což o to, kdyby svítily i ty ostatní, člověk by se nijak něčílil, klasický problém v technice. Týká se to všech, můžeme být v klidu.

Ale je to jenom jedna tahle lampa. Vlastně ani nesvítí, je jasný den, ale je vidět že je zapnutá. Ani by mě to tak nedralo, kdyby aspoň včera v noci svítila! Potvora!

Dlouho se připravovala a konečně to bylo tady. Měla podporu od rodiny a přátel, od kolegů herců i ze zákulisí jeviště divadla. Generálku zvládli na jedničku, i když herec hlavní postavy málem nedorazil, vše dopadlo vpořádku.

Teď ale nastala ta skutečná zkouška. Jede se naostro. Je to její první vystoupení na prknech větších než školní tělocvična, navíc před takovým množstvým diváků. Co na tom, že ona není v hlavní roli?

Jede se na plný plyn, scéna za scénou, malé škobrtnutím způsobené náhlým výpadkem textu, ale to už diváci tleskají v ovace a volají herce zpět na pódium. Premiéra dopadla dobře.

Byla ženou mnoha tváří. Pečlivě si je pěstovala, jednu měla pro rodinu, další pro přátele, do práce jich měla hned několik. Také měla tvář pro partnery, pro večírky. Speciální výraz nasadila když chtěla rychleji projít frontou či získat u okénka nějakou slevu.

Tvářila se vesele i když byla smutná.

Tvářila se mile, i když uvnitř kypěla zlostí.

Nenávist skrývaná za lichotkami, zklamání a bolest potlačované za bezstarostnými úsměvy. Pocity malé holčičky a strachu skryty za koketním výrazem, a výraz spokojesti i při naprostém nechutenství, jen aby dosáhla nějakého cíle.

Nakonec už si ani nebyla jista, kdo ona sama vlastně je.

Kráčí po ulicích,
svěšené hlavy,
svět kolem míjejíc,
jsou jich davy.

Násilí, zranění,
ztracené děti,
míjejí nevnímajíc,
jako by to bylo smetí.

Lhostejní ke skutečnosti,
k situaci ostatních,
oči radši klopí k zemi,
možná je to strach, kdo ví.

A když už si světa všimnou,
jak opaření zůstávají stát,
zamíří na něj kamerou,
čekajíc co bude dál.

Pomocnou ruku nevztáhnou,
radši za display se schovají,
když vzácně procitnou,
záchranku volají.

Málokdo pomůže přímo,
většinou jsou stejně mimo,
první pomoc neznají,
za hlavu se chytají.

Je zbytečné ptát se,
kdo má zde vinu,
není to vina jednotlivce,
je to vina kolektivu.

Všichni to známe. Když jsme malí a mladí, látají nám rodiče, že to jednou poznáme, až budeme mít své vlastní děti, že dostaneme za vyučenou, jak strašně se chováme.

Když jsme starší, nebo se jedná o širší okolí, už nám nemůžou vyhrožovat jako naši rodiče, ale nezapomínají nás kárat pohledy, mluvit o nás jako o pokrytcích, co si neuvědomují své vlastní chování.

A vlastně mají všichni pravdu. Je úžasné, jak se nám naše vlastní chování zrcadlí v chování ostatních lidí. Nejčasti nelogičnost svého chování pochopíme tehdy, kdy je uvidíme v zrcadle od svých přátel. A teprve tehdy se začneme měnit.

Na jaře dny slunečné, všude pučí pupeny, rozkvétají květiny a vzduch se začíná plnit jemnou vůní a mírným deštíkem.

V létě jsou to dny kdy slunce praží a prohřívá až do morku kostí, dny kdy vane mírný vánek, kdy hřmý až praští, skoro až bez konce.

Na podzim kdy se začně vše barvit do oranžova a hněda, vítr už začíná zebat, a začíná chytat taková lehce melancholická nálada.

V zimě jsou to dny mrazivé, až zebavé, dny kdy jsou všude kopy sněhy, dny kdy je možno sledovat jakousi mrtvolnou, spící krásu světa.

Celý rok je plný pro mě příjemných dnů.

V pokoji na zemi sedí malý klouček. Na koberečku, mezi křeslem a práznou stěnou, sleduje barvy táhnoucí se vzdudem, kolem tančí a smějí se různé nelidské bytosti. Malému dítěti vypráví příběhy a ukazují kdesi cosi, hrají si s ním. Domkem se line vůně, kterou babička používá pouze když je u ní klouček sám.

Dětsví je to tam a vzpomínky na události se dnes zdají již dětskou fantazií. Avšak když dvacetiletý mladík pomáhá vyklízet pozůstalosti po staré paní, v jedné krabici najde i vůně ze svého dětsví. Z nostalgie se rozhodne si večer doma jednu zapálit.

A najednou doma není sám.