Moje články

Když Alice dorazila na planetu, panovala tam zrovna zima. Alice si však nedělala starosti. Oblékla si na sebe bundu, a použila zařízení, které způsobilo, že navenek vypadala stejně jako domorodci (standartní vybavení vesmírných cestovatelů).
Rozhovorem s obyvateli zjistila, že jim chybí zelenina, ale nemají jak doplnit zásoby. Alice se rozhodla, že když jim zeleninu opatří, bude moci navázat přítelské vztahy a poučit je o vesmíru. Nasedla do lodi, pořídila hromadu mrkve a vrátila se.
Domorodci při pohledu na Alici s hromadou mrkve odnikud ovšem necítili vděčnost. Alice měla co dělat, aby odtamtud unikla dříve, než ji mohli upálit jako čarodějnici.

Emily přišla domů celá rozčarovaná. Ten zmetek matykář! Už jim zase tu látku nevysvětlil. Učí se jí už týden, zítra píší test, a stále nechápou některé propočty.
Snaží se to ještě doučit doma, ale pak to zabalí a šla spát.
Nejprve se jí zdá pár krásných snů a pak to přišlo. Všide létaly čísla, příklady, rovnice, v pozadí byl slyšet učitelův šílený, nechutný smích, zvuk jeho hlasu, dokola opakující definice proměnné a základní vzorečky.
"NO TO JE ALE MOC PĚKNÝ, KDYŽ TY NÁM PAK DÁŠ DO TESTU PODOBY PŘÍKLADŮ, KTERÉ JSME NIKDY NEVIDĚLI, TY HAJZLE!" Zvolá Emily naštvaně do noci.

"Erwin!" Mike vběhl dovnitř a spatřil svoji kamarádku vzlykající na zemi. "Bože, Erwin, jsi v pořádku?" Klekl si, aby s ní byl na stejné úrovni, a ohlédl ji. Oblečení nepotrhané, na těle žádné šrámy, fyzicky se jí naštěstí nic nestalo. Ale nějak způsobili to, že jedna z nejsilnější osobností jaké Mike zná byla proměněna v roztřesenou hromádku. Vstal a hodil přes Erwin svůj kabát.
"Počkej tady" Vydal se druhými dveřmi za těmi, co tohle způsobili.
Ačkoliv před pár lety by neměl sílu se jim snad ani ubránit, nechtěl, aby jeho nejlepší kamarádka viděla, jak dopadnou až s nimi teď skoncuje.

Horské pásmo magických nestvůr.
Místo kde mocná monstra vydávají produkují dupot a jiné zvuky, aby dali všem najevo svou nadřazenost, jen proto, aby byli v dalším okamžiku zabiti nestvůrami, které jsou ještě silnější, ale místo, aby o tom dávali všem vědět, svou sílu skrývají.
A to samé zde platí i o lidech, kteří se do horského pásma vydají trénovat, či zbothatnout lovem.
Oba druhy, lidé i monstra si zde musí dávat pozor na všechny na které narazí.
Linley se podívá na skupinu lovců bojujících s nestvůrou kousek od něj, a zavrtí hlavou. Každý sem vstupuje na vlastní nebezpečí. Pokračuje dál.

Sice i pro dubnové drabble píšící šílence platí, že březen - za kamna vlezem, jenže to je asi tak všechno. Duben, ještě tam budem? Ani omylem, tato v zimě hybernující stvoření už v dubnu vylézají, jako klíšťata se přisávají k počítačům a píší jedno drabble za druhým. Jejich o měsíc zkrácený odpočinek zvyšuje jejich už tak vysoký kvocient šílenosti, že nejsou schopni myslet ani dělat něco jiného a jejich hlava produkuje neuvěřitelné nápady. Pořád píší a nestíhají během dubna doshromáždit k normálnímu životu potřebné teplo.
A až bude po dubnu? Pak už znova za kamna hold nevzelem, to už prej netopí...

Už je tady zas kousek nebe, aby nám připomněl, že smlouvy se mají dodržovat. Při shlédnutí biografie jsme se cítili jako v cizí kůži, které se snažíme vysvětlit, aby velení nechala na nás. Po zjištění že má dokonalý tvar už nastal hlavně klid, a my jsme se octli na cestách.
Zjistili jsme, že kudla v zádech nebyla tak vtipná, jak se zpočátku zdálo, a naučili se, že umění by se mělo dělat pro umění, protože obraz punkové nutrie se ukázal být naší spřízněnou duší. Malým a ošklivým jsme ukázali, že dieta není vůbec potřeba a Říše byla za popravu pampelišek nechána ve zpovědnici.
Olověné kruhy se nám při tom všem hemžení a pábení rozplývaly ve vzduchu a my zjistili že o nás ví. To nám ale stejně nezabránilo provést transakci. Dámy se vydaly po cestě pravé ženy a někdo volal "Více strýce!" Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že je to ale přizdisráč - alespoň podle presumpce viny - prý jim ztratil vejce - to se rozběhlo po všech možných světech, nechalo se zlákat voláním přírody.
Bylo lepší býti mrtvý nežli ženatý, a, proč tam vlastně stojí ta pumpa? Nápisem 'Sněz mě' jsme se nedali zlákat a za poslední stránkou čekalo pac a pusa.

Lukáš se právě díval na Olověné kruhy, které se objevovaly a zase se rozplývaly ve vzduchu. Potom co mu o Rogerovi Lenka řekla, musel se o jeho schopnostech přesvědčit sám. A že se bylo na co dívat, Roger dokázal jen tak z ničeho nic vytvořit téměř cokoli. Mnohdy to sice nemělo zrovna ten správný tvar, ale s Lenčinou nově objevenou schopností nejen číst, ale i předávat myšlenky se to prý velice zlepšilo. Taky prý spolu Lenka s Rogerem přišli na to, že Roger dokáže také svoje výtvory nechat zmizet. Lukáš se zamyslel.
"Proč jste ale nenechali zmizet i tu pumpu?"

Nastal čas. Robin se právě díval jak jeho sestra předává poslední z koťat jeho novým majitelům. Konečně si mohl oddechnout, splnil úkol který mu kočky zadaly a taky už nebude koukat na svět přes rýmovou clonu ani nebude děsit lidi zarudlýma očima. Všem koťatům našel dobré majitele, dal si na to dobrý pozor. navíc teď byl nejvyšší čas je dát už pryč - začínala se rozpovídat.
Nový majitelé si s úsměvy převzali nádherné kouřově zbarvené kotě a to se otočilo aby kouklo na Robina. Zamávalo na něj tlapkou. Robin došel k hloučku.
"Tak pac a pusu a zase někdy." Řeklo kotě.

Žádný příběh nekončí poslední stránkou. Že dál už není nic psáno? To je možná pravda, napsáno autorem možná ne, ale to příběhu vůbec nevadí. Každý příběh pokračuje dál i po dočtení knihy a otočení jejích posledních stránek. Pokračuje v srdci a fantazii čtenáře. Často jen co za poslední stránkou knihy zaklapne obálka, zjistíte že ve vaší hlavě už se odehrává velkolepé pokračování příběhu. Nebo třeba ani ne pokračování. Nelíbil se vám konec - tak si ho převymyslíte. Měli jste rádi jednu postavy a bylo tam toho o ní málo - vymyslíte si její příběh. Je tolik možností - jen stačí otočit poslední stránku.

Mike mířil zrovna do kuchyně, když na konci chodby vpravo uviděl se zezadu připlížil za Erwin, která v podřepu seděla u rohy chodby, která sousedila s tou, po které původně šel. Erwin vykukovala za roh a v rukou držela rybářský prut. Mike Erwin poklepal na rameno, ta se překvapeně otočila. "Miku!"
"Erwin, co to tu vyvádíš?"
"Nevidíš? Snažím se lapit toho zlosyna co mi požírá marmeládu!"
Mike opatrně taky vykoukl zpoza rohu na další chodbu, spatřil sklenici marmelády, na té byla nalepená cedulka s nápisem 'Sněz mě', za sklenici byl chycen háček prutu a pod ní byla nakreslena magická past.

Bum. "Ááuů!" Skříp. Bác. O chvíli poději se do domku, kde Lenka bydlí, vpotácí Lukáš a tře si záda, přitom sténá a má celkem nevyzpytatelný pohled. "Leni," "Taky tě zdravím, Luky."
"Proč tam uprostřed tý zahrady stojí pumpa?! Nikdy předtím tam nebyla, proto se tam taky vždycky přenáším!"
"No, víš, můj přítel - Roger je slepý, a on umí vytvořit věci jen tak ze vzduchu, ale jak nevidí, tak nikdy nemají správný tvar. Tak jsme trochu trénovali - já zjistila, že můžu posílat svoje myšlenky ostatním, a to i ty obrazové. Zkoušeli jsme-" Lenka se zarazí pod Lukášovým nasupeným pohledem. "A jaj."

'Je lepší býti mrtvý, nežli ženatý?' Jednou Tarrenovi jeho bratr sdělil, že radši zemře, než aby se oženil. Tarren nad tím občas přemýšlel, nejčastěji tehdy, kdy jeho starší bratr Arrow zase něco vyvedl. To sice nebylo tak často, vzhledem k tomu, že Arrow byl neruda a asociál, ale když se napil, no, Arrow s alkoholem v krvi byl velice zábavný, vášnivý a úžasný společník - ovšem vždy jen do té doby, než vystřízlivěl. Přišli na to tím, že za nima přišla nějaká žena, že čeká díte Arrowa. Tarren mu navrhl, aby si jí vzal - bratr mu odsekl a na dlouho zmizel.

Nikdy jsem neměla vajíčka moc v lásce a bez dobrého maskování chutí a podoby jste je do mě nedostali. Včera večer ale přede mě postavili talíř s míchanými vajíčky a že je sníst musím. Bylo mi pak šíleně blbě a radši šla spát.
Další co si pamatuju - a co se stalo před pár vteřinami - je že mě jsem byla zvednuta ze země a přitisknuta ke zdi, zatímco na mě koukaly dvě rudé oči a byla vystavena varovnému vrčení. Když v tom vejde do místnosti nová postava. "Hey, Derek, where do you - Oh my god!"
Já věděla proč nemám ráda vejce...

Převlíknout své všední šaty za pohodlné oblečení, sbalit pár nejnutnějších věcí do batohu, přivázat spacák, nasadit klobouk, popadnout kytaru a může se jít. Celý týden příroda volá, ale vždy je důvod toto lákavé volání neposlechnout, až pak přijde pátek a po něm následující volný víkend. To už je volání nesnesitelné a musí se uposlechnout.
Nejčastěji člověk prvně míří na vlak a pak někam do lesů, jestli jen kousek za město, nebo třeba na druhý konec republiky už je jedno. Jen v neděli se jeden musí zase vrátit domů a dlouhých pět dní čekat, než bude zase moct uposlechnout volání přírody.

"Erwin, Erwin, Erwin, klídek, jo?" Zarazí Mike Erwin která křičí na nějaké děcko.
"Ne, Miku! Zaslouží si to! Udělal to!"
"To nemůžeš vědět!"
"Ale můžu!"
"A jaké máš důkazy?" Povytáhne iritovaný Mike obočí.
"Erm. Vlastně žádné, ale to nevadí!"
"Vadí!" Mike si povzdechne. "Erwin, slyšela jsi někdy o presumpci neviny? Víš, to je taková vtipná-"
"Hlavně je to něco, co na tvojí planetě neexistuje, takže mlč a nevytahuj na mě znalosti z našich cest! A mimo to, zavádím novou věc - presumpci viny! Je vinný, dokud neprokáže svoji nevinu!"
"Ale nemusíš na něj tak křičet, vždyť ti někdo jen snědl marmeládu..."
"!!!"

'Přizdisráč' No, duh, zcela logický slovo, nechápal, co s tím lidi tak nadělaj. Jasně že záchody jsou stavěný u stěn, vždyť ve stěnách jsou trubky do kterých to pak všechno jde. A kadibudky jsou tak stísněný, že jinak než ke zdi tam postavit záchod není možno. A ani když tam žádný pořádný záchod není, tak je to stejně vždycky zeď, kam lidi choděj, no ne? Ale proč takovouhle přirozenou věcí pokřikovat na ostatní? To je potřeba je chválit za to, že dělaj něco, co je naprosto normální? A proč to teda vždycky vyzní jako nadávka a je používáno při hádkách...?

Není to tak, že by neměla ráda bratra svého muže, jen...
Je to cestovatel a podivín. Téměř vždy se ukáže neohlášen, zazvoní na zvonek a nehne se, dokud ho nepozvete dál. Vždy na sobě má nějaký prapodivné nebo alespoň výstřední oblečení, s sebou nese dárky a spoustu bláznivých povídaček z cest. Děti jsou z jeho návštěv vždy nadšené a pokaždé, když jim dopoví nějakou z jeho četných historek, volají "Strýčku! Pověz nám něco dalšího co se ti přihodilo!", s rozzářenýma očima.
Děti by nejradši, kdyby u nich strýček byl napořád, zato ona by ho více jak dvakrát ročně určitě nesnesla.

Odmala jí říkali, že svět se dělí na dívčí a chlapecký. Sice se jako malá mohla věnovat i chlapeckým aktivitám, ale lidi to neviděli rádi.
Když povyrostla, začali jí říkat, že dělat chlapecké věci možná byla sranda, teď by se ale měla chovat jako správné děvče. I kamarádi kluci se s ní nebavili.
Když byla ještě starší, útočily na ní odevšad titulky "Jak být pravou ženou", "Cesta pravé ženy" a podobně. Měla toho dost. Nechtěla být takovouhle 'pravou' ženou, ale ani mužem. Chtěla být sama sebou, provozovat aktivity jak ženské, tak mužské, a jestli je tím ženou nedokonalou, tak ať.

Matěj právě stál u platebního terminálu obchodu s elektronikou, a naťukával do něj pin svojí kreditky.
Už popáté za měsíc si byl koupit nový počítač. Měl totiž smůlu, ehh, tedy magické schopnosti, ale byl to nadšenec elektrotechniky a tak si to neustále odmítal připustit. Přestože skoro každá věc která spadala pod moderní elektrotechniku se v jeho přítomnosti dřív nebo později rozbila.
"No tak, proč se to nechce načíst." Pronesl Matěj po nějaké době, kdy na displayi platebního terminálu běhalo, jak transakce probíhá, ale stále nebyla ukončena. Náhle display zčernal. Ozval se zkrat, vyprskly jiskry a Matěj měl zase zašedivělý obličej.

"Tony," Obrátil se Cris na Anthonyho, "Obávám se, že jsme byli prozrazeni."
"Cože?" Podíval se na něj Tony nechápavě. Jako většinou když Cris pronese zničeho nic něco takového. "Co tím myslíš?"
"Tím myslím," Pronese Cris, "Že to o nás vědí."
"Ano Crisi, ale co o nás ví?!"
"No přece že jsme zabouchnutí jeden do druhého!" Křikne na něj Cris.
"Jo aha..." Tony se zasekne z překvapení, že mu Cris křikl do obličeje. Za okamžik je ale možno slyšet otáčení koleček v Tonyho hlavě. "COŽE?! Co tím jako myslíš?!"
"Pravdu?"
"A kdo o nás vůbec něco takového ví?!"
"No, přece fanynky."

Lenka, tentokrát se svým novým kamarádem Lukášem, se znova vydala do baru za zábavou. Věděla, že tam bývá vždy víc lidí, než by jí bylo příjemné, ale tentokrát byl bar narvaný, lidma se to tam jen hemžilo. Než se pořádně dostala na taneční parket, tak se v tom lidském hemžení s Lukášem nejen ztratili navzájem, ale spousta myšlenek, ji málem přinutila otočit se a odejít. Když se konečně dostala na parket, začali hrát ploužáka. Někdo si ji neohrabaně přitáhl do náruče. A to byl teprve zážitek. Bez řádných tvarů, s rozpitými barvami a pln optimismu.
Tak díky hemžení potkala Rogera.

V dnešní době, kdy už víra v Boha není ani zdaleka tak silná, jako bývala, se tradiční zpovědnice v kostelích moc nevyužívají. To ale neznamená, že by se už zpovídali ze svých činů jen věřící. Všichni se zpovídají, ne že ne, zpovědnice jenom dostaly novou podobu. Jsou daleko větší, hlučnější, většinou je v nich více lidí a také se jich zpovídá více najednou.
Zpovídající se a naslouchač nejsou odděleni žádnou stěnou, zpovědi jsou často nechtěně volány do světa a naslouchač je nechtěně poslouchá. Na konci neprosíme o odpuštění, jsme naštvaní, že někdo poslouchal.
Zpovědnice na sebe nově vzala podobu MHD.

Ten den se na pláni odehrála bitva. Někteří by řekli, že byla krvavá, jiní zase že ne, záleží jak se na to kdo dívá.
Ten den se setkaly dvě armády, jedna malá, jedna velká. Protrhla se mračna s obrovským množstvím vody, doprovázená zuřivou bouřkou.
Bylo popraveno spoustu pampelišek, které rostly na pláni kde se bitva odehrála. Spolu s nimi toho dne zemřela i spousta válečníků.
Bitvu nakonec vyhrála menší armáda. Porazila armádu Říše, pak odklidila mrtvé a se zajatci odešla pryč.
Příroda byla ráda. Pampeliškám jež byly ten den popraveny se tím sice život nijak nevrátí, ale můžou vyrůst nové.

"Za Říši!"
"Za Říši!" Ozve se sborově z dáli. Následované hlasitým duněním pochodujících nohou.
Mike sebou zavrtí. Stojí v čele malé armády, kterou Erwin převzala do svého velení. Proti nim pochoduje obrovská armáda Říše. Erwin věří, že on, a malá armáda za jeho zády ji dokážou porazit.
Mike se rozhlédne kolem. Stojí na zelené pláni, jež je pokryta žlutými květinami, slunce svítí ale část oblohy je temně modrá. Nádherný pohled. Zvířata mlčí, na důkaz blížící se bouře, avšak slunce se stále odráží od odlehlé skály.
Zatřese hlavou. Teď se musí soustředit, je tu Říše a armáda, která musí být poražena.

'Jdi, a najdi svoji spřízněnou duši.'
No jo, jenže jak někdo tu svoji spřízněnou duši má najít? Má se za ní vydat do měst či do lesů? Nebo jít až na samý konec světa? Čekat na ni doma nemůže, když se ji má vydat hledat, že...
A jak ji pak vůbec pozná? Podívá se na ni a bude vědět? Nebo až po pár setkání postupně zjistí, že je to ona? A co když to nepozná dokud někdo jen tak mimochodem nezmíní, že "Vy dva jste pro sebe byli udělaní!"
Je jeho spřízněná duše láskou na celý život? Nebo nejlepší přítel?

"Miku," Strčila Mikovi před obličej Erwin ten svůj. "myslíš si, že potřebuji dietu?"
"Cože?"
"Říkám." Procedila Erwin skrz zuby. "Jestli si náhodou nemyslíš, že bych měla zhubnout!"
"Erwin co tě to popad-"
"Nevyhýbej se otázce!"
"Ne..."
"Vážně ne?"
"Vážně ne, co že tě to tak náhle popadlo?"
"Všechny ty ženy tady. Vypadají jako vosy, neustále se baví, jak by všechny žena, co nejsou tak hubené jako ony měli jít na dietu. Je to velice depresivní!" Zaúpí Erwin. Mike se na ni skepticky podívá.
"Erwin, jako kamarád ti říkám, že vypadáš úžasně. A mimoto, nikdo nemá rád vosy, jsou moc jedovaté."

Robin nechápe proč zrovna on. Nejdřív umí se zvířaty mluvit, pak se musí ještě starat o jejich mláďata.
Ta koťata jsou malá, ošklivá - dobrá, ne vzhledově, ale Robin má kvůli nim pořád červené, uslzené oči a neustálé nutkání kýchat. Rodina ho momentálně navíc považuje za blázna. Nejenže přinesl domů krabici plnou zvířat, na která je alergický, ale ještě trvá na tom, že se o ně musí starat, dokud nebudou dostatečně stará, aby je někomu dali. Robin jim totiž neřekl o své dohodě s kočkami.
Přejde ke košíku a podívá se na ty chlupaté malé spící kuličky. Možná kdyby nebyl alergický...

Jak se měnič dál prochází galerií, zaujme jej další věc. Vypadá to jako nějaký hlodavec, co má na hlavě 'pankáče'.
"Co tomu říkáte," Ozve se náhle za shapeshifterem.
"Čemu?"
"No, tomu, všemu tady." Mávne neurčitě ona osoba. Slepá, jak si měnič všimne.
"Ehh, je to tu vše velice zajímavý."
"Jsem Roger, vytvořil jsem všechny ty prapodivný věci tady."
"Jak jste-" "Jsi." "-je vytvořil?"
"Takhle." Mávne Roger znova rukou a ze vzduchu vyčaruje další punkovou nutrii.
Proč ty jsi tady?"
"Cestuji. A proč ty trávíš čas vytvářením těchhle věcí?"
"Nemám moc na výběr, nic jiného neznám."
"Co takhle cestovat se mnou?"

Náš shapeshifter se na svých cestách stavil na hodně místech, spousta byla krásná, spousta špinavá, spousta obyčejná a spousta taková zvláštní.
Jako třeba to, ve kterém se právě nacházel. 'Galerie nepovedených výtvorů' Prazvláštní jméno, myslel si, proto taky toto místo navštívil.
Předměty, alias 'výtvory', jak byly nazvány zdejší exponáty, byly pravda docela zvláštní. Vypadaly, jako kdyby je vyráběl někdo, kdo má jakousi představu, jak by měl předmět vypadat, ale sám nikdy předmět ve skutečnosti neviděl.
Měnič nad vším v galerii jen kroutil hlavou. Zastavil se u obzvláště zvláštně vypadajícího exponátu, muž vedle něj prohlásil: "Jo umění, to se musí umět."

V místnosti dva stoly stály,
každý s šuplíky, jež bez dna se zdály,
mezi nimi tři lidé stáli,
hru hloupou dva z nich hráli,
kdo vytáhne ten nejzajímavější,
předmět nejdokonalejší, nejvzácnější.
První tahá ze šuplíku věci,
"Lepenka! Kamínek! Šneci!"
Druhý tahá také,
"Dráťenka! Jehlice! Saké!"
Třetí jen stojí opodál, hlavou kroutí,
ta spousta vzduchem létajících věcí ho rmoutí.
První dál volá:
"Kelímek, udice, houbařský nůž!"
Z druhé strany nic se neozývá.
"Kleště,
klipsa,
otvírák-"
"Erm, Erwin."
"Co?"
"Erwin!
"Co je Miku!? Guma! -"
"Ten chlap má kudlu v zádech!"
"No a koho to zajímá! Pojď se kouknout co všechno tu je!"

Na cestách se vám přihodí spoustu věcí. Jste svědku zrodu života, i jeho smrti. Zažijete spoustu kuriózních a zábavných situací, ale i takových, na které byste nejradši do smrti zapomněli.
Na cestách se setkáváte se spousty - lidmi, kulturami, novými věcmi a zvířaty, o kterých byste si nemysleli, že vůbec existují.
Občas jste na cestách sami - když si chcete odpočinout, občas ve dvou - to abyste nebyli sami, a někdy i ve velké skupině - protože to jsou příhody.
Ale co má náš shapeshifter na cestách nejraději, je spousta těch úžasných, nádherných a roztomilých lidí, jejichž podobu může vzít později občas na sebe.

Lenka věděla, že do toho klubu nemá chodit. Bez ohledu na to, jak moc má ráda a lidi a kontakt s nimi. Večer si zprvu moc neužije, myšlenky většiny lidí, kterých se dotkne, jsou jak by se mohli dostat do kalhot někoho jiného. Potěší ji, když konečně najde někoho, kdo se chce pouze pobavit, jako ona.
Tancují spolu a když dostanou žízeň, rozhodnou se vydat k baru pro pití. On ji chytne za ruku, aby se jeden druhému neztratili, a... najednou jsou někde úplně jinde!
"Ooo, sakra! Počkej, já ti to nějak vysvětlím..." V jeho myšlenkách může číst čirou paniku.

Roger má schopnost, kterou by mu spousta lidí mohla závidět. Umí vytvářet neživé věci jen tak ze vzduchu, většinu během několika sekund!
Celé to má jen jednu potíž, a tou je to, že Roger je od narození slepý. Jemu samotnému by to nijak nevadilo. Jenže se objevili lidé, které napadlo, že Rogerova schopnost by se dala docela dobře zpeněžit.
Jenže Roger měl při své tvorbě ku pomoci pouze hmat, a ten nedostačoval. Lidé si mnohdy stěžovali že věci, které jen tak vyčaroval ze vzduchu, nemají ten správný tvar. Nejsou dokonalé.
Roger nikdy věci neviděl, netuší, jak takový dokonalý tvar vypadá.

"Erwin, já si myslím, že tohle není zrovna dobrý nápad."
"Ale Miku, neboj se, nech to všechno na mně."
"No právě o tom mluvím!"
"V tom případě nechápu, co ti na tom přijde špatného!"
"'Ale vůbec nic! Co by taky mělo! Vždyť jenom máme na povel jednu celou armádu kterou máme vést do války!"
"Jo, no není to super!"
"Erwin! Ty dokážeš obrátit v naprostou katastrofu daleko lehčí věci. Jak, prosím tě, chceš zvládnout tohle?!"
"Miku, přestaň vyšilovat. Obleč si svou zbroj, postav se do čela vojska a hlavně, velení nech na mě."
"Ale já-"
"Dopadne to dobře. Věř mi."

"Takže, ty jsi shapeshifter."
"Jo."
"Ty tedy zabíjíš lidi jejichž podobu pak bereš na sebe, jo?"
"Cože?! Ne!"
"A jak to, prosím tě, asi děláš?"
"Ne každý měnič musí zabíjet ty jejich podobu na sebe chce vzít, ono většinou stačí podívat se jim do očí, víte?"
"Fajn, takže teda berete na sebe podobu cizích, abyste mohli zabít někoho, ke komu mají oni přístup?"
"Erm, ani to ne. Proč by to někdo vůbec dělal?"
"Dobře, můžete nám tedy pane Shapeshiftere říct, proč na sebe berete podobu jiných?!"
Měnič se začne lehce červenat. "Víte, já chci taký být roztomilý a líbit se."

Jako malý si Mike Lathan nehrál a nesportoval s ostatními dětmi. Místo toho se procházel po Městě se svým dědečkem, dokud Mike neznal nazpaměť snad každý jeho kus. A když měl chvilku, zalezl si někam do kouta a četl knížky.
Když jednou dědeček záhadně zmizel, mysleli si jeho rodiče, že se už bude chovat jako normální dítě. Mike se naopak ponořil do světa knih ještě víc.
Na škole neměl kamarády, jen pár lidí kteří s ním občas prohodili pár slov. No, a pak přišla Erwin, převrátila mu celý život naruby, a teď Mike tráví čas na různých, životu nebezpečných, dobrodružstvích.

Robin konečně zase dokýchal a upřel na nás rudě orámované oči.
"Erm... Díky moc za pomoc, bez vás bychom se nedokázali zbavit přemnožených radioaktivních myší tak rychle. Takže díky... No a teď abych šel!" Začne se to děcko otáčet k odchodu.
"Počkej!"
S trhnutím se zarazí.
"Pacta sunt servanda."
Vyvalí oči. "Cože?!"
"'Smlouvy se mají dodržovat.' Platí to i slovních dohodách."
"Ale-"
"My řekli, že ti pomůžeme, když ty pro nás uděláš něco na oplátku, a ty jsi souhlasil."
"Dobrá, co tedy chcete?"
"Postarej se o naše koťata, a až budou dost stará, sežeň jim dobré majitele."
"Ne!"
"Ale ano."

Už odmala jsem měl strach z výšek. Jednou se objevil a rozhodl se, že se u mě zabydlí. Nijak mi to nevadilo, kromě tělocviku nebo výšlapů, ale i to se dalo zvládat. Až do nedávna.
Nevím proč, ale zrovna JÁ jsem musel dostat schopnost létat. Nejlepší je, když se to děje naprosto neočekávaně. Jako teď. V jednu chvíli se dívám z okna na kousek nebe a najednou jsem někde bůh ví kde, vysoko ve vzduchu a před sebou pořádný kus oblohy. Neriskuji pohled dolů, čekám až mě to vrátí zpátky, a pak bych asi měl začít tu schopnost nějak trénovat.

To děcko, co přísahalo že je všechny nenávidí, už je tady zas. Má docela kuráž, jen tak si nakráčet do jejich regionu poté, co něco takového prohlásil. Nevadí, protentokrát to můžeme nechat plavat. Však my mu to připomeneme později. teď je důležité zjistit, co dítě chce. Je to vlastně docela ironické, osoba alergická na zvířata a dostane zrovna schopnost s nimi mluvit.
Ještě chvíli ho nechme chodit kolem. Aspoň nějakou malou lekcičku, i když si ji asi ani neuvědomí.
Vylezeme ven, tiše se postavíme za něj.
"Co chceš?"
Vyděšeně se otočí, podívá se na nás, a pak jen řekne: "Pomoc."