Moje články

"Tak za kolik?" Zeptá se podstaditý chlapík a už vytahuje z kapsy peněženku a počítá peníze.
Erwin a Mike na něj jen nechápavě dívají "Co prosím?" Dostane ze sebe Mike, Erwin pomalu roluje koberec.
"Za kolik prodáte tu vaši létající věcičku. Povím vám, cestování ve vznášedle je sice daleko bezpečnější a pohodlnější - podle toho jak jsem vás pozoroval - ale najdou se takoví blázni co docela slušně zaplatí za takové dobrodružství jako let na koberci. Přišli jste sem se toho zbavit, ne?"
Erwin se na něj nepříjemně zamračí a chlápek za chvíli ani neví že nějací Mike a Erwin vůbec existují.

Dlouholetá kamarádka Dušanovy bývalé ženy. Byla to vlastně ona kdo mu o tapiserii pověděl, i když tehdy to brali jen za nějakou báchorku. Dnes je však zcela jasné že o tapiserii ví, že je tu kvůli ní. Je to dobře nebo špatně? Chce mu pomoc, uzavřít oboustranně výhodný obchod, či vzít a odnést? Až dosud byl Dušan na vše víceméně připravený, ale teď se mu náhle zastavil mozek,a přitom jako kdyby mu kolečka rotovala o sto šest.
Náhle ho z přemítání vytrhl zvuk dveří auta. Šoférka vystoupila a vydala se vstříc autu Lakmé.
Na jiném místě někdo naštveně mlask.

"Doprava, doparava! Doleva! Mírně dolů! Sakra řekl jsem mírně, stoupni trošku! Doleva! ÁH!" Křičí Mike
"Jak jsme daleko?!!" Houkne na něj Erwin dozadu.
"Počkej moment! Uf! Jo, musíme se vrátit o kousek zpátky a pak dolů a budeme na místě." Jen co dořekne, Erwin už zase řídí koberec. Tentokrát už ví kudy a Mika už čeká jen chvilka plná nervů než přistanou.
"Teda ty mi dáváš." Otírá rukou čelo.
Erwin ho plácně po zádech "No vidíš, a nakonec jsme to dali docela dobře, co?"
"Prosím příště už ne."
"Ale no tak, vždyť jsme tak dobrej tým! Dorazili jsme bez úhony!"

"Erwin, jseš si vážně jistá, že to bude v pohodě?"
"No jasně!"
"Vážně, vážně jistá?"
"Hele, Miku, snad už jsem ti říkala že s tím zkušenost! Nepodceňuj mě!"
"Říkala. Ale taky jsi říkala že na mojí planetě ani na té kde tě ten tvůj strejda vychovával žádný extra letecký provoz nebyl."
"Prosím tě z čeho máš pořád takovej strach?!"
"Nepřijde mi bezpečné vydat se na cestu na létajícím koberci když je nebe plné létajících vozidel!"
"Miku, ty jseš ale strašnej strašpytel!"
"Co když do nás nějaký narazí!"
"Všichni prosím, toto má být odvážný bojovník..." Ukazuje Erwin rukama směrem k Mikovi.

"Hele, tak představ si asi, bylo to takhle. Napřed jsme se jako sešli před tím, jo? No a ten Martin-"
"Před čím jste se to sešli, prosím?"
"Hele, no jako neskákej mi do řeči jo? A říkám, sme se sešli před tím jo, a teď poslouchej?"
Povzdech
"Takže jako jsme se tam sešli, jo? No Marťa tam přišel v takovým tom kostýmu jo, a jako lidi na náš čuměli, že jo, no a on potom jako udělal takovou tu věc jako, no víš co myslím?"
"Ne, nevím ani před tím, ani potom!"
"Hele neblbni, no vždyť to říkám zcela jasně!"

Páni filozofové, žádám vysvětlení. Proč? Proč to děláte? Proč píšete své myšlenky do zdlouhavých, obskurních vět. A když už, proč je aspoň nepřepíšete do normálního jazyka před vydáním?
Páni filozofové, žádám vysvětlení. Proč? Proč nám tohle děláte? Proč necháváte na nás, na studentech abychom vaše zdlouhavé, zamotané texty luštili a normálními slovy překládali našim učitelům. Proč nemůžete své myšlenky vyjádřit jasněji? Proč to musíte celé zamotávat, napřed napsat jednu věc, pak ji otočit, a pak ji otočit ještě jinak, či znovu nazpět?
Páni filozofové, já žádám vysvětlení. Ale vlastně radši ne, pravděpodobně bych mu při vašem stylu psaní stejně nerozuměla.

Stará makovice spala a lehce se kývala ze strany na stranu. Kolébaly ji klidné tóny a nikde nebyl nikdo kdo by ji rušil z jejího spánku kvůli nějakým potížím. Obyvatelé paloučku měli klidný den a Maková panenka s motýlem Emanuelem tančili svůj taneček, aniž by se vyskytl někdo kdo by jim ho chtěl překazit. Ostatní se dívali, hráli hudby či se tu a tam přidali také se tančit.
Tu se mysl staré Makovice dostala na povrch, pomalu a klidně. Otevřela rozespale oči a viděla jak se všichni poklidně baví, nebezpečí nehrozí. Usmála se, zavřela oči a nechala se kolébat dál.

Mojmír byl už na světě dlouhou dobu. Jeden by mohl dokonce říct že on už všechno viděl a všechno zažil.
Bitvy kdy po sobě házeli klacky a kamením. Kdy do sebe bodali ostrými hroty. Kdy po sobě pouštěli nebezpečná zvířata. Poté se změnily doby a nastaly bitvy střelných zbraní a bitvy plné dlouhých slov a nudných sezení, během kterých ostatní kolem bojovali o život.
A pak se doby znovu změnily. Lidé po sobě stále házely kameny a klacky, kupodivu stále do sebe bodali, stříleli po sobě a vedli dlouhé rozpravy o osudu všech.
Ale v moderní době přibyly internetové diskuze.

Před nimi ležel čtverečkový papír vytržený ze sešitu, v rukou připravené propisky. Tuhle jedna přeškrtla náhodně čtverek a druhá obkroužila ten vedle. Jedna udělala dvě čárky a druhá jednu zatočenou. Střídaly se takhle, dokud jedna z nich neměla v pěti políčkách svoje čárky vedle sebe, to pak všechno začmáraly a začly nanovo na jiném místě papíru.
Šlo to takhle dál, jedna škrtala a druhá kroužila a po chvilce vždycky své výtvory začmáraly, aby mohly celou akci opakovat někde jinde. Po asi pěti opakování už to ale jedna z nich nevydržela: "Přestaň už zazdívat moje kroužky, já chci taky jednou vyhrát!"

Když byl malý, smáli se mu, že spoustu věcí nedovede, zocelil tedy svou mysl, a jakkékoli narážky pro něj už nebyly podstatné.
Ve čtrnácti se stal terčem útoků vrstevníků, protože byl slabý, zocelil tedy své tělo, a nikdo mu už nemohl ublížit,
Kolem pěta dvacítky mu zlomila srdce přítelkyně, zeemřel otec, a matka začala vést řeči o zodpovědných synech, kteří se postarají o rodinu a dají rodičům vnoučata. Aby to nebolelo, zocelil své srdce.
Nic se k němu nedostalo, a nic mu nemohlo ublížit. Nic necítil.
Po nějaké době si začal uvědomovat, o kolik horší jeho život teď vlastně je.

Pssst! Come here and let me tell you. Let me tell you about a princess and her hero.
Pssst! Come here and let me tell you about the fake villain who was the princess's sister.
Pssst! Come here and let me tell you about the narrator, who popped out of nowhere. Who guided them all on their quest, and even before it was done, the same as he came, the same he left.
Pssst! Come here and let me tell you, about all the dreams that the group had. And how they all came to nothing, as the group disbanded.

Martin nikdy nepsal ve škole slohy. České, anglické, či v jakémkoliv jiném jazyce. Učitelky z něho byly zoufalé, spolužáci se mu posmívali.
Říkali a smáli se mu, že je naprosto blbej, a neumí ani napsat stoslovný příběh.
Ze začátku to bylo Martinovi vcelku jedno, po nějaké době mu už to začalo být docela líto, ale přetrpěl dál. K nepsání slohů měl důvod. A tím důvodem byl jeho až příliš typický styl psaní.
Martin, ač středoškolák, byl už vydávaným autorem 'Young Adult' bestsellerů, nejnovějším z nich 'Upíří vlkodlak'.
Prostě nechtěl být prozrazen. A taky se za tu odpornou slátaninu nesmírně styděl.

V hospůdce u stolu se sešla parta kamarádů. Byli to:
Pepa, autor několika pojednání o (jeho pohledu na) feng shuei a o jeho vlivu na naši domácnost.
Martin, autor 'Young Adult' bestselleru 'Upíří vlkodlak'.
Petr, z týmu tvořící texty učebnic.
Honza, který sepsal příručku pro domácí kutily, založenou na vlastních
zkušenostech.
Jana, autorka až nezdravě sladkých románů se jmény jako 'Věčná láska', 'Nekončící žár'.
Milada, pod pseudonymen Jakub Kohák, píšící horrory.
Františka, autorka a spoluautorka spousty encyklopedidií o věcech, kterým nerozuměla, ale po vzdělání wikipedií byla absolutním expertem.
A konečně Jonáš, který nic nenapsal, ale všechny knihy svých kamarádů vydal.

Sedím nad dílem, na kterém jsem pracovala skoro deset hodin. Připadám si strašně, a stejně tak mi připadá obrázek. Strávila jsem tolik času jeho neustálým opravováním a zdokonalováním, až se stalo něčím jiným, než jsem původně zamýšlela, a nelíbí se mi to snad ještě víc, jak to první.
V tom za sebou zaslechnu kamaráda: "No tak Envy, nepřeháněj to s tím snažením, vždyť takhle je to dobré. Neboj se to ukázat, je hromada lidí, co má tenhle styl kresby, a lidem se to líbí."
Uklidňuje mně.
A já zjišťuji, že má pravdu. Stačí na chvíli poodstoupit a zadívat se znovu.

Lord Sanders se dočkal, jeho milovaná, lady Hilda, se konečně vrátila.
"Drahá, chybělas mi!" objímá láskyplně lord Sanders Lady Hildu.
"Povídej, jak jsi se měla?" ptá se jí, té zablýskne v očích.
"Báječně! Jen na konci vzali orci nohy na ramena, nevíš o tom něco náhodou, drahý?" Lord sanders se zadívá jinam.
"Ale víš ty co, jsem ráda, že už to skončilo, docela bych si dala dovolenou." Pokračuje lady.
"Co navštívit mé rodiče, dlouho jsme tam nebyli." Navrhne lord.
"Víš že mně u vás démonů nemají rádi..."
"Všechny kteří před tebou nepokleknou nebo neutečou spálím na popel." Pronese Sanders temně.

"Jo žít, to se musí umět." Začal jednou velký Břeňa, a my všichni jsme se shlukli kolem něj, abychom mohli dobře naslouchat moudru, jaké pro nás ten den měl.
Velkýho Břeňu jsme ostatně my všichni kluci brali jako nějakého mudrce. Trávil hodně času stranou a dospělí o něm říkali, že je to blázen. Ale s náma se vždy bavil, dával ná rady a občas i nějaké dobroty. A věděl vše, učil nás o světě, zrovna jako dneska.
"Žít se musí umět, a musí se to umět pořádně. Ale žádné strachy, života je dost. Jen toho třináctého není. Ten končí blbě."

Po několika životních pádech, které si Tereza v posledních pár měsících prožila, rozhodla se trochu zvolnit tempo. Nastěhovala do domu babičky a dědačka na venkově, prarodiče byli na cestě kolem světa, domek jí tedy s radostí propůjčili. Tereza se dala do různého uklízení, s dovolením babičky i přerovnávání, a když přišlo jaro, také do sázení. Přitom si přividělávala malými pracemi, ilustrace, grafické návrhy, či překlad a kontrola textu. Každý den se řádně starala o zahrádku a aktivně se přátelila se sousedy. Když jí pak vyrostla první úroda, a ona se o ni mohla podělit, připadala si nejlépe za celé měsíce.

Všichni kromě starce tou dobou tvrdě spali. Tři dny bez spánku stáli před hradem, říkali si, že ráno poté, co se konečně vyspí se snad něco stane. Že se něco musí stát. A že to bude vést k dobrému.
Ráno, když už byl stařec dávno pryč, začali se první z lidí venku probouzet. Všimli si balvanu, který se nacházel mezi nimi a zámkem, a který tam ještě než šli spát nebyl. Rozběhli se k němu, nadšeně, doufajíc, že to je to, co změní jejich životy k lepšímu.
O moment později probudil skoro všechny ostatní srdceryvný pláč a vzlykot plný beznaděje.

Tři čarodějnice stály u svého obchůdku. Teda, vlastně, stály u místa, kde se jejich obchod ještě včera večel nacházel. Dnes ráno tam ovšem z jejich obchodu jen na pár drobků, které z jejich obchodu zbyly. Rozhořčené se vydaly hledat viníky s úmyslem potrestat je.
Vydaly se po městě a trochu jim zvedlo náladu, že kolem neviděly běhat žádné otravné děti. Pak jim to došlo - kde jsou všechny ty děti? Zjistily to - všechny byly doma, trpěly nesnesitelnými bolestmi bříšek z přejedení se sladkého.
Tři čarodějnice se znovu sešlu u svého sněděného obchodu, a shodly se, že všichni už byli potrestáni dost.

Spousta jich byla před palácem shromážděná už po tři dny. Skoro nespali a většina snad ani nejedla. Volali po svém právu, a byli ochotni po něm volat i dále. Ale byli unaveni, nedostatek spánku byl na vině, všichni šli spát a spali tvrdě, až na jednoho starce.
Jen on viděl, jak z paláce vychází lord mnoucí si ruce. Jen on slyšel jak lord říká "Všichni jste tu stáli tři dny bez spánku, proto jsem se rozhodl, že těm z vás, kteří jsou teď vzhůru vaše právo přidělím! A nechám to pro vás i zapsat."
Stařec se sklíčeně sbalil a odešel.

Byla na stopě.
Nehledala ji, stála na ní.
Stála na ní, a rozhlížela se okolo, očima hledajíc mladíka, kterému stopa patřila. Musel být blízko, stopa byla čerstvá. A to, že je to muž, usoudila podle vzhledu oné stopy (kterou momentálně zakrývala nohama, a tvořila přes ni svoje vlastní stopy), a taky podle vzhledu totožných stop, na které narazila předtím.
Pak ho spatřila. Pravděpodobně. Ale v šeru mezi stíny za stromem to byla jediná člověka připomínající postava, kterou za celou dobu v lese viděla.
Vyběhla a skočila po něm.
Hnědá kůže, černé vlasy, zelené oči.
"Tak ty jsi má spřízněná duše."

"Tomuhle ty říkáš kouzelný zpěv?!" Křičí Kamil na Marka, zatímco se snaží zacpat si uši a zabránit tomu nepříjemnému zvuku dovnitř, neúspěšně.
Marek, který se nachází v totožné situaci protestuje, "Nikdy jsem neříkal, že je to hezkej zpěv! Ale kouzelný je! To musíš uznat, koukni!"
Oba mladíci stočí pohledy k postavě, která k nim stojí zády, čelem k protivníkům. A zpívá. Zpívá o tom, čím se provinili, co přímo udělali teďka, o jejich zákeřných zločinech a o tom, jak budou potrestáni. A k neskutečnému údivu všech (kromě Marka) se přesně to, o čem zpívá děje.
Avšak poslouchat se to nedá.

Po nějaké dobře přestalo lorda Sanderse posedávání (lenošení), popíjení (malinové limonády) a neustálé čtení (červená knihovna navíc došla) bavit, řekl si, že si to čekání na svou drahou choť zkrátí tím, že probere jejich věci a trochu je přerovná.
Začal hezky od vstupní síně, kde nechal vyměnit obrazy, v kuchyni obměnil část nádobí, na chodbách nábytek přesunout podle nejnovější rad magazínů "Hnízdečko lásky" a "Feng Shui u Vás doma". A nakonec se vrhl do jejich pokojů.
Rozhodl se napřed projít skříně. Vesty, košile, legíny. Když se dostal k teplákům lady Hildy, poprvé za dobu od jejího odjezdu se smutkem roplakal.

Lenku mrzelo, když ji pár týdnů před začátkem května Roger požádal, aby se ho na nějakou dobu nedotýkala. Dozvěděl se totiž o prvním květnu, a chtěl Lence připravit překvapení, no a Lenčiho schopnost by ho samozřejmě pokazila...
Ačkoliv první týden dávali ještě dobře (Roger líp), už na začátku druhého týdne bylo na obou vidět, že jim dotyk jeden druhého chybí. Všiml si toho i Lukáš, při nejbližší příležitosti Rogera lehce postrčil směrem k Lence.
Dotkli se jen letmo, a zjistili, že to nevadí. I letmé dotyky oběma zlepšily náladu, a Lenku aspoň těšilo vědomí, že může očekávat něco skutečně sladkého.

Když jsme byly starší, a s námi byli starší i i maminka, tatínek, maminka a tatínek Britty a Anny, i ti Olleho, a také Agda a Oskar, přišel Lasse s takovým udělátkem, které by prý mohlo všem usadnit práci.
Mělo pomoc hlavně při sklizni, že dokáže sklidit všechno ovoce a zeleninu.
Všichni v Bullerbynu jsme se shromáždili pod hrušní stojící na našem statku, Mellangårdnu, aby nám Lasse mohl prvně předvést, jak funguje. Zmáčkl nějaká tlačítka na onom stroji, stojícím po hrušní, a už to jelo.
Stroj prudce strhal ze stromu hrušky i listí, a úrodu celou pomačkal.
Lasse pořádně dostal.

>"Sakra kámo, kam to zase ležeš, vždyť ti říkám, že máš jít rovně, a pak vyjít na ten kopec, ne doprava a do díry!"
"A to si jako myslíš, že tě budu poslouchat?"
>"Říkám ti, že je to tak skutečně správně,. Přesně tohle musíš udělat, aby zejtra mohly stát ty události, co nás všechny posunou dál. Musím to vědět, vždyť jsem včerejšek už celej prožil zítra, o tý naší konverzaci v různých časech jsem ti už říkal."
"Jo, potom cos mě o dva dny poslal na smrt a já se musel vrátit zpátky do včerejška, ti fakt hodně věřím."
>"Sakrá..."

"Co...to...?" Oněmním při pohledu na obrazovku. Odešla jsem snad na pět minut, mezitím se mi hra obrátila v totální anarchii, simíci stihli -
dva umřít (požár v kuchyni), nechat ulétnout papouška, dítě odvést sociálkou. Dva mazlíčci, pro které jsem měla, plány jako tvorbu potomstva, rozhádat tak, že jak se viděj tak na sebe útočej. Další simík právě umírá hanbou protože není schopen překročit talíř ležící na zemi (další výtvor nějaké 'geniálního' sima) a dojít si na záchod. Z tamtoho se stala květinová hlava, a tenhle dostal výpověď z dlouho hledané práce. -
To si nezasloužím. Rodinu vymažu, a jdu tvořit odznova.

Jonáš opět naštvaně zavřel další fantasy knížku. Nechápal už málem, proč takovéhle braky čte. Pak si ale vzpomněl na Veroniku, která říkala, že ocění tipy na knihy tohoto žánru. Kvůli ní to dělal.
Ale ačkoliv věděl, že od fantasy knížek nemůže čekat děj vázán zákony fyziky, logiky, prostě země, některé věci prostě nebyl ochoten překousnout. Jako teď.
"Propána krále! Je ten čaroděj snad úplně blbej nebo?! Prej sníst mozek toho největšího génia, aby se sám stal ještě silnějším. Co jsem komu jen udělal?! Vždyť i kanibalové vědí, že mozky se nežerou, jsou sakra jedovatý! Kašlu na to!"
Otevře knížku znova.

Paní Růžičková věděla, že byla v obchodě, a že tam koupila deset deka salámu, který plánovala využít při tvorbě večeře. Také veděla, že si ho odkládala na pult kuchyně, než jí zazvonil mobil. Proto teď stála v šoku - salám nikde.
'Uklidni se, Aleno.'
Přiměla se ke klidu, začala se rozhlížet, snažila zachytit nějakou stopu, co se mohlo stát.
Na lince bylo pár škrábanců, očividně nových. Když se rozhlídla pořádněji, všimla si malých ťápot táhnoucích se po koberci směrem k obýváku. Vydala se tam.
Stihla přistihnout jak se koťata ládují zbylým kousíčkem salámu. Namísto rodiny zmizel v žaludcích malé kočiččí armády.

Zírám na hromádku kartiček ležící vedle herní desky a zároveň kroutím očkem na kostku v mojí ruce a silně doufám. Když padne správné číslo, můžu jít na políčko, kde si budu moci kartičku vzít, jen aby tam byla ta, kterou potřebuji
Kamarád mně poslal na start už před nějakou dobou, obral mně i o čtyři tisíce, teď silně vede. Je čas mu to oplatit.
Hodím kostkou.
Jo! Teď ještě ta kartička.
"JO!"
"Co?" Zeptá se kamarád.
"Sorry kámo, ale jdeš zpátky na start, a bez více jak čtyř tisíc." Ukážu mu kartičku.
Oběma nám je jasné, že už zase prohraje.

Rogera se odmala ptali, jaké to je žít jako slepý. Pořád poslouchal dotazy jak to 'tam ve tmě' vypadá. Upřímně? Roger neměl ani ponětí. Otázky tohoto typu mu přišly zkrátka nesmyslné. A co to jsou nějaké barvy, čáry a křivky, Roger netušil. Lidi ho začli štvát.
Zjistilo se, že Roger dokáže vytvářet věci jen tak. Divili se, jak 'tam ve tmě' může vůbec vymyslet přesné tvary a podobně. Ukázalo se, že jak něco má možnost ohmatat, může to následně napodobit, tak vznikla galerie. Nenáviděl ji.
Pak poznal Lenku, a ta mu do světa 'tam ve tmě' mohla přenést úžasné věci.

"Tak co tomu říkáš?" Zeptám se kamarádky, ta se na mě pouze zašklebí.
Čichnu si tedy sama. "Hmm, to smrdí jako můj pes, když ji koupu." Pokýveme obě znalecky hlavou.
No ale co teď, ani jedný se už nechce nic měnit... Natož vytvářet vůni novou.
A tak tam stojíme, a nevíme co dál, až si nás všimne učitelka.
"Tak co holky, máte hotovo?"
"Nó..."
"A jak tomu říkáte? No tak, podělte se!" Zasměje se na nás nadšeně.
"..." Prohlásí kamarádka.
Já se rozhlédnu kolem.
A ještě jednou.
"Vůně vyprané kočky." Vyleze ze mně nakonec.
Učitelka valí oči, kamarádka padá pod stůl.

V tmavém pokoji byly dvě rostliny. Nebyly to rostliny jen tak ledajé, byly to rostliny masožravé. Seděly tam s doširoka otevřenými ústy, čekající na nic netušící hmyz, či nějakou větší potravu, která by se do nich vešla, až jim sedne na jazyky. Jenže nic nepřicházelo/nepřilétalo.
Rozhodly se tedy, že evolují, a vydaly se směrem k lednici, kde měly tušení, že vytoužené maso najdou. A taky že našly. Najedly se do syta a ještě víc, masa bylo dost, až samotným přežráním usnuly.
Když se vzbudily, povídá jedna masožravka druhé:
"Hele kámo, mám pocit, že to co jsme hulili, nebyla mařka."

Když jsem na to prvně přišel, nemohl jsem uvěřit svým očím.
"T-tys je zabil..." Dostal jsem ze sebe namáhavě.
"No tak se nedívej, když ti to vadí." Prohlásila láska mého života chladně. Otočil jsem hlavu na stranu.
Napodruhé to bylo, když jsme se vrátil dřív domů ze služební cesty. Ze sklepa se ozývaly různé zvuky, u kterých si ani nechci domýšlet, co je způsobovalo. Mezi nimi bylo možné zaslechnout i lidské sténání. Otočil jsem hlavu na druhou stranu.
Dohodli jsme se - pouze když odjedu na cestu, kdybych se měl vrátit dřív, je třeba zavolat. Nikomu nic neřeknu, tolik ho miluju.

Lord Sanserds seděl doma, pokuřoval si svůj doutníček (tedy, pokuřoval by si ho, kdyby kouřil), vedle něj na stolku stála sklenička s alkoholem, ze které upíjel (tedy, upíjel by, kdyby pil alkohol), a četl jednu ze svých oblíbených knížek (červená knihovna - jak jinak).
Takto lord Sanders trávil většinu svých dní během posledních sedmi měsíců při čekání na svou drahou choť, lady Hildu. Ta se totiž zrovna účastnila války proti orkům, kteří chtěli získat království, ve kterém manželé žili.
Lady Hilda byla jedním z generálů, bylo její povinností se zúčastnit, a lord Sanders, jako správný manžel, na ni hrdě čekal doma.

"No tak pojďte! Na co tam čekáte?"
"No ale pane..."
"Co je?"
"Neměly by někde tady končit hranice Rosenheinského království?"
"Jo? No a co."
"Vy víte, co se za nimi nachází, pane?"
"Ne, vedu tímhle směrem hochy poprvé."
"Na mapách nění nijak zakreslene, co se za hranicemi nachází..."
"No, to asi proto že tudy ještě nikdy před náma nešel. Mezi vojáky v kasárnách se koluje, že je to nebezpečné, a vidíš ještě se nám nic nestalo! Nedělej si starosti s neznámýma hranicema, aspoň můžeme objevit, co je za nima!" A než mohl položit druhému muži ruku na rameno, padl mrtev.

Chodí vaše dítě chodí často ven? Tráví moc času s kamarády? Čte?!
Máte o svou ratolest strach, co dělá, a přijde Vám, že nad ní nemáte dostatečný dozor?
Je tu naše nová čumbedna!
Čumbedna zachytí pozornost Vašich dětí
a Vy už si s nimi nikdy více nebudete muset dělat starosti!

Pssst! Come here and let me tell you. Let me tell you about a princess and her hero.
Pssst! Come here and let me tell you about the fake villain who was the princess's sister.
Pssst! Come here and let me tell you about the narrator, who popped out of nowhere. Who guided them all on their quest, and even before it was done, the same as he came, the same he left.
Pssst! Come here and let me tell you, about all the dreams that the group had. And how they all came to nothing, as the group disbanded.

"Miku, pojď! Už jsme skoro tam!"
"No jo, no jo, uf, taková dálka, proč mě sem táhneš přes celé pole." Mike vystoupí za Erwin.
"Koukni!" A Mike se koukne. A kouká dál, zarařeně.
"Erwin, co to...?" Před ním se nachází obrovský kus šrotu připomínající vůz, alei Mike pozná, že to není žádný válečný stroj.
"To je mlátička, Miku!"
"Cože to?" Nebo žeby byl?
"Mlátička, koupila jsem ji, slouží ve farmářství k oddělení zrna od stonků při sklizni."
"Dobrá. A my teď tedy budeme farmařit?"
"Ne."
"A proč jsi ji teda kupovala?"
"No, protože má tak krásné jméno, Mlátička. Řekne zasněně.

Byl uprostřed bitvy, tehdy mu to došlo. Nikdy by si nepomyslel, že proto, aby pochopil význam slov své nové manželky, bude se muset zapojit do takto krvavé bitvy, a sáhnout si až na dno.
Ačkoliv se jeho manželka už docela sžívala s novým jazykem, než odjel bojovat, vzala si ho kousek stranou, a vážným tónem, se stejně vážným výrazem v očích, mu řekla pár vět ve své rodné řeči. Tehdy tomu nepřikládal nijakou hodnotu.
Teď už ale věděl, co mu říkala, jen neznala ty správné výrazy v jeho jazyce.
Duch jazyka však nezná bariéry, ve správné chvíli nám vše prozradí.