Moje články

Od té doby, co jí umřela maminka už neměl kdo dělat Aničce vlasy. Tatínek to neuměl a bratři hrozně tahali a dělali blbosti. Rozhodla se tedy, že to vezme do svých vlastních rukou. Maminka přece vždycky říkala, že když žena něco chce, musí si to udělat sama. Popadla kartáč hřeben a gumičky se sponkami a jala se utvářet účes. Sice jí chvilku trvalo, než to doma natrénovala, ale když šla po nějaké době do školy s vlasy opět upravenými, nerozpuštěnými, nepoznali byste, že si je dělala Anička sama. Jen ofinka byla trochu zubatá, jak se jí nepodařilo zastřihnout ji přesně.

"Tak jo, bylo to třicet dní, což znamená třicet normálních témat. Plus nějaké bonusy - těch bylo, když nepočítáme ty víkendové, všeho všudy čtyři. Ták, teď to ještě hezky zapsat do tabulky a spočítat. Takže tady, zváženo, sečteno, podtrženo. Ta mrcha měla celkově třicet čtyři příležitostí napsat o nás drabble, a ona je nevyužila! Napsala jich s námi pouze sedmnáct. Chápeš to, Miku?! Ona měla třicet čtyři možností o nás psát a ona toho využila pouze sedmnáckrát!"
"Uklidni se, Erwin. Vždyť to není až zas tak hrozné. Měli bychom být rádi, že si na nás vůbec vzpoměla..."
A jo, dojde autorce.

Začínala mu pomalu chybět. I když si to nechtěl přiznat, prostě mu začínala chybět. Často si přál odtamtud vypadnout, což se mu v podobě Erwin splnilo, a bylo to naprosto úžasné. Ale prostě to na něj nějak padlo. Dalo by se říct, že to největší dobrodružství už mají za sebou, a znají se natolik dobře, že by se poznali i kdyby jim někdo vymazal na toho druhého veškeré vzpomínky. A na Mika to prostě dolehlo. Najednou se chtěl vrátit. Vrátit se na tu planetu plnou zabedněných lidí, mutantů různých zvířat a rostlin. Koneckonců, Miwa je přece jen Mikova rodná hrouda.

Odešel do světa, aby se naučil nějakému řemeslu a pořádně vydělal. Svou milovanou zanechal doma, se slibem, že se za ní vrátí. Naučil se hrát na housle a stal se slavným. Sice ho učení stálo několik let, ale říkal si, jak moc to vynahradí své milé, až se bohatý vrátí. Pak strávil několik dalších let tím, že vydělával. Sice už měl dost, aby, když budou dělat nějakou menší práci, spokojeně vyžili. Jenže on chtěl mít tolik, aby jí mohl zajistit naprosto pohodlný život.
Jaké bylo jeho utrpení, když se vrátil a našel pouze její zanedbaný hrob na kterém rostly růže.

"Erwin, nemyslím si, že by to byl zrovna dobrý nápad."
"Ale neboj se. Bude to v pohodě uvidíš!"
"Ale já si vážně nemys-"
"No tak Miku!"
"Fajn, dělej si tedy, co chceš."
"Výborně!" Otočí na mě Erwin z podřepu tvář s úsměvem zářivějším než sluníčko. Načež se otočí nazpět, aby se pokračovala v tom, co dělala. Což je odemykání klece s těmi zvláštními tvory připomínajícími králíky.
"Konečně!" Zvolá, když se jí to podaří, a pak jen spokojeně sleduje, jak se rozebíhají do světa.
Ve zprávách ten večer: Letošní úroda byla zcela zničena invazí Růžových Kuliček Králíkatých. Zřejmě čin nějakého vtipálka.

Chvilku se plazí po trávě a pozoruje květiny. Poté se ohlíží za motýli. Pak začne lézt na stromy a snažit se něco domluvit chudáčkům opeřencům. Následně skáče z roští do roští. Musí zkoumat pulce tak zblízka, že si strčí hlavu do vody. Na chvilku oběhne do lesa a přinese si zmítající se lišku, se kterou pak porovnává barvu svých vlasů a jejích chlupů. Počež shledá, že její vlasy jsou hezčí a lišku pouští.
"Tak, co si o ní myslíš teď?" Mávnu rukou k Erwin.
Náš nový společník jen nevěřícně zírá a pak ztěžka pronese: "Zabít málo."
A já pouze přikyvuji.

"Schovejte se! Ve vedlejší místnosti jsou tajné dveře dolů do místnosti, která se pak napojuje na tunely pod městem. Těmi se pak dostanete ven. Pospěšte si!"
"Dobře, a kde se ty dveře nacházejí?"
"Pod dekou!" Kývnu, že chápu a spěchám je otevřít.¨
"Miku, už to máš?"
"Ne. ještě ne."
"Sakra, jak je možné, že ti to tak dlouho trvá?!" Z vedlejší místnosti uslyším ránu, jak Erwin pravděpodobně nečím něco nebo někoho praští. "Jsou přece pod dekou!"
"No jasně, ale pod kterou?" Zavrčím.
Erwin nakoukne do místnosti, kde jsem já, a zůstane nevěřícně zírat na obří místnost s podlahou pokrytou dekami.

Má Krásná Neznámá,
Píši Vám, abych Vám opětovně mohl vyznat svoji lásku. Od té doby, co jsem Vás potkal v metru na Vás nemohu zapomenout. Musím říct, že jste mě naprosto uchvátila. Vaše ladná chůze, světlá kůže pokrytá pihami a Vaše nádherné, rudé vlasy. Ten nádherný smích a ďolíček v koutku, co se vám vytvoří, když se smějete, a ten líbezný hlas. Musím říct, že jsem se do Vás okamžitě zamiloval. Doufám, že mojí láskou ihned nepohrdnete a necháte mě Vás aspoň obdivovat z zpovzdálí.
S úctou, Váš
Tajný ctitel.
Tak, hotovo. Další dopis, který nikdy neodešlu své Krásné Neznámé.

"Jsem nesmrtelný!" Proběhl kolem malého Puňty jeho bláznivý strýček Rex. Za chvilku Puňta uviděl svojí maminku, a ptal se jí: "Maminko Akélo, je strýček Rex vážně nesmrtelný?"
"Kdepak, maličký. To on si ale zrovna myslí, že je pánem času."
"Jak je to možné?"
"Dneska se tvůj strýček opět díval na Doctora Who, a Doktor se regeneroval. Když pak šel ven, nedával pozor a vešel do silnice, zrovna když jelo auto. Naposledy před nárazem, který ho pouze odhodil, viděl světla a pak se probudil v bahně, špinavý. Když se uviděl, usmyslel si, že se regeneroval a je Pánem času." Povzdechla si.

Už konečně se blížíme ke konci naší cesty. Je na dohled a my jsme skoro tam. Kde na nás čeká Erwin, se kterou se tam máme sejít...
Tak jo, už toho mám dost, třikrát už jsme prošli město kolem dokola a ona nikde. Jak je možné, že tak výraznou osobu jako je ona nemůžem nikde najít?
"Pánové, potřebujete pomoc?" Přistoupí k nám jeden ze zdejších obchodníků. Dřív než ho stihnu odbýt, říká mu můj společník: "Hledáme vyšší rudovlasou a velice hlučnou dámu, neviděl jste ji tu?"
"Aha, to ne. Nejspíš je v tom druhém městě. Třicet kiláků nazpět, odbočka doleva."

Když jsem ji prvně spatřil, nemohl jsem tomu uvěřit. Tak nádherná, tak dokonalá.
Sametový, černý kožíšek temný jako noc, ve kterém se blyští odraz měsíčního světla. Ladné pohyby a tělíčko bohyně. Oči jež září tmou jako hvězdy. Nevídaná krása.
Chci se s ní seznámit, nebo se k ní aspoň nějak přiblížit, ale pokaždé to dopadne tak, že ji sleduji zalezlý někde za rohem. Vlastně ani neznám její jméno, jak se neodvážím k ní přiblížit.
A proto tu teď mňoukám na měsíc svou milostnou píseň pro krásnou neznámou. Třeba doufám, že ji zaslechne a přijde za mnou. Třeba doufám, že ne.

Po celá léta stála tam na kopci. Majestátní, dalo by se říct svým způsobem magická, snad i přísná, ale jistě s vždycky otevřenou náručí. Celé generace dětí se v ní učilo ty nejzákladnější poznatky o světe, které potřebovaly do života.
Jenže pak si město, kde se nacházela usmyslelo, že škola je moc stará. Nechali postavit novou moderní budovu s moderním vybavením a starou, překrásnou stavbu uzavřeli. A nechali chátrat.
Stařenka naposledy pohladí starou zeď. A znova se usměje, pod tím návalem vzpomínek. "Byly to krásné časy, holka." Poté se otočí a odchází.
O pár hodin později začíná demolice staré školy.

Byl vymodleným potomkem svých rodičů, kterým se dlouho nedařilo počít. Od mala ho zahrnovali jenom tím nejlepším a dělali pro něj vše, co mu na očích viděli. Jakožto jedináček měl veškerou pozornost svých rodičů a vždycky byl pro ně na prvním místě.
Tak to byl po celých deset let. Poté maminka najednou znova otěhotněla. Doma se všichni radovali, i chlapec. Jen že to tehdy netušil, co se stane, až se malé narodí.
S příchodem sourozence se mu začal pomalu rozpadat celý svět a jistoty, na kterých do té doby stavěl. Ano, po narození malé sestřičky, byl odsunut na vedlejší kolej.

"Tak jo, Miku. Musím se přiznat, ale s tímhle si vážně nevím rady."
"Hmm. To je moc hezké, ale tak co s tím uděláme?"
"Asi bude pravděpodobně nejlepší, když na tohle zavoláme PIFKU."
"Pivku? Co to má jako být?"
"Ne pivku, PIFKU! Je to zkratka jedné organizace."
"Dobře, a co je teda zač?"
"Je to Přátelská Intergalaktická Filosofická a Kritikovská Asociace, i když ani sama pořádně nevím, proč si tak říkají."
"Dobře, a jseš si jistá, že nám dokáží pomoci?"
"No, měli by."
"Já jen, víš, to jméno, zní to dosti divně."
"Miku," zavrtí hlavou, "to spousta věcí ve vesmíru."

Skříp. Šoup. Škrund. Těžkopádné buch.
"Prima." Řeknu.
"Super." Řekne ona.
"Naprosto úžasné." Dodám.
"Skutečně nemám co jiného dodat." Pokývá Erwin moudře hlavou.
"Tak, a teď když jsme si tohle vyjasnili, prozradila bys mi, prosím, jak se odsud dostaneme?"
"No, můžeme zkusit do tý zdi mlátit, dokud se nám ji nepodaří probořit."
"A nic jiného bys neměla?"
"Pak je na skladě zkusit se prokopat ven podzemí."
"Něco lepšího?"
"Zavoláme zámečníka?" Podívá se na mě nejistě.
"Dobře, tak takhle - něco užitečného, použitelného, lepšího a rozumnějšího? Hm?"
Erwin blýskne v očích. "No, pak ještě můžeme použít magii."
"No konečně něco použitelného." Usměju se.

Opatrně, Opatrně! Hlavně potichu a nic neuspěchat. Dávat pozor, aby nás nikdo neodhalil. Být co nejtišší, a přitom se pohybovat dostatečně rychle dopředu. Připlížit se co nejvíce k, doufejme, nic netušící oběti, a rychle zaútočit. To je náš úkol, naše poslání. A teď už jenom pár pomalých, opatrných krůčků směrem k oběti a-
Křup!
"Jé, Miku, promiň."
No to si snad děláš srandu!
"Kdo je tam?" Kousek od nás.
"Ha, a máme je!" Poznám hlas Erwin.
"Tak tady se všichni schováváte." Další skupina.
Podívám se na druhého člena mého týmu. "Bylo vážně nutné, abys zrovna teď šlápl na tu větev?"

"Tak jo. Jsme v chladný jeskyni, uprostřed hor, při sněhové bouři a nic, čím bychom mohli rozdělat oheň. A nic co bychom mohli udělat, leda tak si třít ruce o sebe a- Tření! Mohli bychom se zkusit zahřát tak, že se budeme třít jeden o druhého!"
Jen to ne! Kouknu prosebně na Erwin.
"Hele!" Ukáže Erwin směrem ke vchodu z jeskyně. Náš společník spěšně vyrazí ke vchodu a ona mezitím druhou rukou vyčaruje oheň.
Cizinec se otočí zpátky dovnitř, venku nic nebylo, a spatří oheň.
"Co to..." Erwin se na mě ušklíbne, 'a teď se předveď'.
Pokrčím rameny. "Ohnivá víla?"

"Co myslíš, že mu je?"
"Zkus do něj šťouchnout klackem." Poradí mi ochotně Erwin, jak se tak skláníme a koukáme na chlapce ležícího před námi.
"Samozřejmě, klacky se totiž v poušti hledaj jedna báseň! Jen se tak rozhlídnu a- Hele, tamhleta potvora má nějaký v tlamě!"
---
"Tak jo, mám ten klacek. Ale ta příšera se ho vůbec nechtěla vzdát." Za to mi Erwin věnuje velice vymlouvavý pohled. Já se přiblížím k ležícímu, připraven do něj šťouchnout, když ten se náhle probere.
"Počkejte! Já nejsem mrtvý!"
"Ale to my víme, jen jsme si do tebe chtěli šťouchnout."
Chlapec jen znejistěle zírá.

"Erwin..."
"Miku."
"Erm, můžeš se prosím přestat ke mě přibližovat s tím širokým úsměvem na tváři?"
"A pročpak, Miku?"
"Protože většinou, když se takhle usmíváš, tak to pro mě znamená problémy nebo velmi nepříjemnou situaci."
"Ale neboj," její už tak obří úsměv se snad ještě víc rozšíří, "tentokrát to bude dobré!"
"... Už ti někdy někdo řekl, že ty tvoje nápady vážně stojí za milion?"
"Copak?"
"Copak?! Rozhlídni se kolem!" rozhodím rukama do stran. "stojíme v bahnovém poli a pomáháme ho 'vyplít'! A proč?! Jen abychom mohli ochutnat nějakou zdejší, pravděpodobně bahní, pochoutku!"
"Já vím, no není to úžasné?" Usměje se.

Slunko začalo o něco víc svítit a hřát, teploty okolo i nad deset stupňů celsia, obleva přichází. A s ní i snad trošku opožděné jaro. To je, co si teď pomyslí snad každý. Ale já kromě sněženek a již zelené trávy moc znaků jara nevidím. Sice slyším ptáky zpívat a čtu o tom, jak lidé už mají petrklíče, ale upřímně, ještě jsem neviděla ani jeden zelený pupenec, či cokoliv, co by mohlo připomínat rašící list na větvích stromů. A pak příští týden má prý zase sněžit, sice už jen na horách, ale i tak. Tak si říkám... Jako vážně, jaro?

"Zvedni hlavu."
"Ne!"
"Ale ano. Zvedni ji!"
Skloní se ke mně Erwin a začne mi násilím zvedat hlavu.
"Sakra nech mě bejt, ty nevíš, jak mi je!" Křičím.
"Jistěže ne! Já totiž nikdy na rozdíl od tebe žádný takovýhle domov neměla!" Křičí zase ona.
"A teď už konečně zvedni tu svou hlavu vzhůru a podívej se na oblohu! Vidíš? Je stále stejná jako ve Městě. Jen možná trochu vzdálenější, protože už nejsme na hoře, ale zase jasnější, jak kolem nesvítí žádné lampy." Usměje se.
"V lese i ve Městě je obloha stejná. Je to stále ten samý svět. Tvůj svět."

"Hele, Erwin, a co je tohle?" Ukážu na tu malou příšerku, co připomíná přerostlýho pavouka.
"Miku," koukne se na mě mírně zneklidněně Erwin, "být tebou, tak ten prst stáhnu zpátky a celkově se od toho vzdálím."
"Pročpa- AÚÚ!"
---
"Co to saka bylo?"
"Pavoukokrab."
"Pavoukokrab?"
"Jo, kříženec pavouka a kraba."
"Fajn, mimoto, že nevím, co to je krab, co to sakra má za divný výrůstky na předních nohách?"
"To jsou klepeta, Miku."
"A to je normální, že s nima takhle štípou ostatní tvory okolo?"
"Vlastně... Jo, myslím, že ano."
"Myslíš?"
"No, možná že tě to vážně překvapí, ale já nevím všechno."

"Erm, Erwin."
"Ano, Miku?"
"Zopakuj mi, proč že tu vlastně jsme?"
"Nelíbí se ti tu?"
"Víš, Erwin, většina lidí se necítí zrovna nejlíp když procházejí věznicí, sama jsi to říkala. Mám takový pocit, že procházet se věznicí bez dovolení a ještě v noci je dokonce horší."
"Ale no tak, to nemůžeš vědět, nikdy jsi ve věznici nebyl, dokonce ani žádná v tom městě, odkud pocházíš, nebyla."
"Jo, víš, třeba jsi mě tam v tom mém zabedněném městě mohla nechat."
"O tom později, Miku. Teď mi podej to máslo, uděláme do něj otisk tohohle klíče. A pak se ho naučíš vyčarovat."

"Miku, nekoukej tak zhnuseně a vyděšeně zároveň. Jsou to jen kostky cukru!"
"Ale ty po mně chceš, abych si je dal do čaje!"
"Ano! Protože to je to, co většina lidí dělá!"
"No to je možné, ale proč musím i já?! Proč si tam prostě nemůžu dát sůl?"
"Víš Miku, možná se ti to nebude líbit, ale my se snažíme být co nejméně nápadní. To že si solíš čaj moc nenápadné není."
"Jo, a to že ty jsi hlasitá, máš divné řeči, pořád pobíháš kolem a máš zářivé krvavě rudé vlasy nenápadné je, co?"
"Prostě. Si. Ten. Čaj. Oslaď. Srabe!"

"Přidej Miku! Přidej!"
"Prosím. Tě. Můžeš. Mi. Laskavě. Vysvět-lit. Proč. Se. Takhle. Ženeme. Jak. Nějací. Potre-fení. Blázni?" Kouskuju při běhu slova. Kam sakra Erwin tak spěchá.
"Nestěžuj si a poběž, musíme tam být přesně v čas." Usměje se na mě. Usmívat se, to jí jde, ale aby mi někdy něco vysvětlila, to ne.
Zatočíme kolem dalšího skalního výstupku a k mému překvapení vběhneme do městečka. Chci už zastavit, ale Erwin mě chytne za ruku a táhne mě dál. Rozhlíží se po městě a nakonec mě zatáhne do jedné budovy.
"Uf, tak jsme to přesně stihli."
"Co?"
"Polední slevu na oběd."

"A můj poslední dotaz. Jak často promazáváte panty u dveří do pokojů hostů?" Zeptá se Erwin majitele už sedmého hostince, který jsme v tomhle městě navštívili.
"Zrovna včera jsme je naolejovali, mlad-"
"Děkuji vám, na shledanou. Miku jdeme!" Přikáže mi a já zvednu naše těžká zavazadla, která musím nosit kdykoliv, když dojdeme do civilizace, aby se nezjistilo, že Erwin je kouzelnice. A dáma přece kufry nenosí, jak pokaždé zdůrazní...
"Jen mi, prosím tě, řekni, proč se ti žádnej z hostinců, kde jsme už byli nelíbil."
"Pamatuj si, Miku," přistoupí ke mě, "že nejlépe nezvané hosty odhalí vrzavé panty u dveří!"

Málokdo by řekl, že tenhle otrhaný mladík, patřící mezi spodinu společnosti, byl kdysi, ještě malý, označován za nadějnou klavírní hvězdu. Jenže poté mu zabili rodiče, a jeho duch klesl, hluboko.
Teď zapadl do budovy starého divadla, aby se ochránil před mrazem venku. Původně tam chtěl pouze přespat, ale pak ho napadlo, jestli by dál nenašel něco k zahnání hladu. A místo toho našel jej - klavír. Zdál se jak prastarý tak nádherný, stojící na jevišti. Přišlo to na něj jako kopnutí, rozeběhl se ke klavíru a začal hrát. Co na tom, že neladí. Mladík znovu našel lásku k hudbě a životu.

"Tak teď mě dobře poslouchej, sestřičko." Říká starší sestra, skloněná nad tou mladší, jež na ní zírá s vytřeštěnýma očima.
"Nastal čas si popovídat o mužích, protože každá z nás nějakého potřebuje či chce. Pokud teda není lesba..." začne pochodovat po místnosti.
"Já ti teď povím, jakého bych potřebovala já." Zamává ukazováčkem na mladší sestřičku, která začne přikyvovat.
"Správný muž by podle mě měl být šarmantní, milý, mít blond vlasy a modré oči, měl by být na úrovni, vtipný a mít mě rád, ale to vše padá před tím nejdůležitějším - musí to být pořádný alfasamec!"
"Alafasavec! Já chci taky alfasavce!

"Do větru!" zvolá dívka. "Kéž by ses tak rozplynul do větru! A s tebou i všechny moje city k tobě!"
Chlapec se jen smutně usměje a špitne: "Víš, že musím jít."
"Tak ať se rozplynu já! Stejně tu už není nikdo a nic, co by mě poté postrádalo!" Padne děvče v slzách na zem. Chlapec k ní vykročí a pokusí se jí dotknout, když jí jeho ruka projde. Chlapec sebou vyděšeně trhne a pouze sleduje, jak se jeho milovaná rozplývá ve vzduchu. Padne na kolena a začne spílat nad svou hloupostí. Do konce života neopustí místo, kde o ni přišel.

"Kolikátý už to byl, statistiku?"
"Pane králi, devadesátý osmý."
"Výborně, takže to v království máme už jenom dvě princezny."
"Ano pane, je to velice politování hodná skutečnost. Co my víme, tak je na světě sto tři draků a my už nemáme jídla pro více než dva z nich. Poté začnou útočit přímo na království."
"K čertu se statistikami! Musíme nějak ochránit mé dvě zbývající dcery a království. ... Už to mám! Zavoláme si Honzu. Honzy! Dva, každý si vezme jednu princeznu a bude klid!"
"Pane?"
"No Honza dokáže ochránit princeznu i království od draka, jako v té písničce - Statistika nuda je..."

„Potřebuje to tu zkrášlit!“
„Zlato, ne… “
„Ale ano, jen se koukni kolem sebe!“ Zatočí se Patrik, s rukama rozpřáhlýma do stran, po našem malém bytečku.
„Páťo, ne, hele, pojď si sem ke mně sednout, já ti dám i upít z mého kafe.“ Zkouším ho zastavit.
„Kdepak, ty lenoško. Je po zimě a vypadá to tu mrzutě. Něco s tím musíme udělat.“ Řekne a odejde do ložnice, vrátí se po chvilce s mým zeleným šálem a tvrdí, že to bude úžasná jarní výzdoba. Po chvilce jeho zkoumání, co by tím mohl zkrášlit, už se nevydržím dívat, a jdu mu radši pomoct.

Po roce čekání je opět tady. Co? No přece Duben Měsíc Drabble! Ještě než začneme, je třeba naposledy pocvičit své prsty, zkontrolovat, zda na klávesnici nechybí žádná písmenka, připravit se popustit uzdu fantazii. Pořídit dostatečnou zásobu kafe a čaje, sušenek a cukru. Případně vzít si slovník se spisovnou češtinou k ruce. A můžeme začít. Už, už nedočkavě čekáme, až přijde ten správný povel. A on přišel.
„Ke strojům!“ Zazní slova pořadatelek a všichni poslechnou. Usednou a začnou psát. A psát nepřestanou, dokud nebude konec. A ten bude až za dlouho, doufejme. Aby se stihlo napsat co nejvíc příběhů. Dubne, vítej!