Moje články

Na začátku to byly ženy z nejchudší oblasti Čech. Braly každou práci, i když byly velice obírány o výdělek, a na úkor toho, že dřela celá rodina od rána do večera.

Po válce se stavěly továrny, kde se tyto ženy a jejich dcery a vnučky shlukovaly a společně pracovaly, aby vytvářely výrobky, které byly známé a chtěné po celém světě. Přesný zrak a pevná a šikovná ruka byly zapotřebí. Stalo se ale, že továrny zavřeli. Ženy znalé řemesla najednou bez práce.

Několika z nich se podařilo uchytit se, a stále se řemeslu věnují, ale nemládnou, a není pomalu koho učit.

Jeden den hrdinou
druhý den rváčem,
snaž se so snaž,
skončí to pláčem.

Jeden den chválí tě,
vždyť za ně ses rval!
Druhý den haní tě,
že jen by ses pral.

Když dobře sloužíš jim,
patří ti čest a chvála!
Když však nejdeš jim po ruce,
ach, jen samá hana.

Co na tom,
že bojovat jsi nechtěl,
příležitost rodí hrdiny,
a tys jinou možnost neměl.

Teď když po boji je,
rád by sis oddychnul,
oni to nechápou,
velmi jsi je namýchnul.

Zvykli si na pomoc,
teď se jí domáhají.
Když otočíš se zády k nim,
i oni otočí se zády.

"Kterou chceš barvu?" Ptá se Zuzka Kristýny, která leží znuděně na gauči, ve spadlé ruce se jí válí rozečtený časopis pro mladé.

"Hhhrm, je mi to jedno." zabručí Kristýna na Zuzku, která sedí na opěradle a natahuje se nad miskou ležící vedle na stolku.

"Ale přece musíš mít nějakou oblíbenou." Prohodí Zuzka, stale zkoumající obsah misky kritickým okem.

"Jsou to lentilky, všechny chutnaj stejně," kňourá Kristýna, nechce se jí zvedat, nechce se jí přemýšlet, "jsou si podobné jako vejce vejci. Jsou jako ta velikonoční, stejnej vnitřek v jinak barevným obalu."

Zuzka se na ni otočí s šokovaným výrazem. Takové názory!

Anděla zvedá telefon, "Andělo, jak to, že jsi mi to neuložila do systému? Takhle si představuješ práci? Posílala jsem ti to jasně do mailu!". Anděla zmateně projíždí veškeré relevantní zprávy, než se doberou té dva týdny staré, kde je psáno "prosím tisk", a nic více. Pokusy o obhajobu zcela smeteny ze stolu s poznámkou, ať dělá lépe svojí práci a plní úkoly.

...

Již dříve:

"Představ si to, Petře, Anděla mi to zase blbě uložila, já už nevím co s ní." Prohlásí teatrálně v kanceláři nezúčastněného kolegy.

"No, víš ty co, řekla jsi jí, jak to chceš?" ptá se on.

"Ne."

Běžně králíček přesrsťuje tak dvakrát do roka, i když o srst je třeba pečovat pravidelně.

Naše Andulka však byla unikát. Podivný mix klasického králíka a druhu zvaný lví hlava, kterému se měnila srst neustále. Někdy to vypadalo hezky, jindy vtipně, a jindy doslova šíleně.

Začalo to nenápadně, první půl rok byla "normální", pak postupně jí začaly růst dlouhé chlupy u uší, nad stehny, vedle ocasu. Pod krkem zvláštní límec huňatých chlupů a dlouhých chlupů co pravidelně vypadávaly.

Krátce po novém roce jí vypadaly ony delší chlupy u uší, avšak dolů vzadu po hlavě stále spadaly dlouhé chlupy ve formě mulletu.

Stáli uprostřed nekonečna.
Přišlo jim i, že došel čas.
Ale jak může dojít něco, co neexistuje?
A jak se dá stát uprostřed něčeho,
co nemá konce a hranice?

"Co myslíš, budeme tu i zítra spolu? Stejní a stejně, jako jsme tu dnes?"
"Jak to mám vědět?"

Vesmír se neustále rozpíná.
A čas se neustále mění.

"Ale řekni mi, co si myslíš?"
"Ráda, pokud se něco nezmění."

Na další den se může změnit tolik věcí.
Tu změní se myšlenka, akce, pocity.
Svět je neustále v pohybu.

"Jsem rád, že jsi dorazila."
"Včera mi bylo tak krásně, chtěla jsem to ještě zopakovat."

A lidé se smáli a tančili, vždyť už ta situace byla tak absurdní, že jim snad ani nic jiného nezbývalo, než začít se upřímně radovat a těšit z každé chvilky, kdy mohou být spolu. A jak se tak radovali, nejprve si pomalu ani nevšimli, že lidé které již dlouho neviděli se najednou vrací. Stromů začalo zase ubývat, až dokud nebyli všichni, i ten nejposlednější z posledních v království upřímně šťastní. Radost vzniklá z krize, skutečná otevřenost srdcí lidi bylo to, co je dokázalo zachránit.
A co to znamenalo pro moudrého panovníka a jeho plány? To se dozvíme třeba za rok.

Vtrhl na trh,
ve zlatém hávu oblečený,
kapsu si natrh,
přesto o své dokonalosti byl přesvědčený.

Kolem se rozhlížel,
o vlastní velikosti přesvědčený,
kdyby více se prohlížel,
nebyl by pak třeba toliko roztrpčený.

Než tam vpad,
zachytil se o hák,
jak šel dál,
háv se mu potrhal.

Jo na trhu,
tam musíte být obezřetní,
chvíli měšec u boku,
pak jen nadávky a klení.

Dejte pozor, obezřetně se chovejte,
nikdy nevíte kdo kolem vás projde,
vše pečlivě schovejte,
i malé dítě vás prokoukne.

Dítě či dospělý,
jestliže má hlad,
na dobrý mrav nebude ohled brát,
když bude co do pusy dát.

Jingyiho svět přestal pracovat. Systém spadl. Lan Jingyi nemohl uvěřit svým očím, a zcela výjimečně se nezmohl na slovo. To přece není možné! Hanguang jun by nikdo nepodvedl seniora Wei! Ale tady, přímo před jeho očima, se sám vinul k tomu neznámému muži. Byl ještě krásnější než tělo, které senior Wei po svém znovuobživení obýval. Je toto snad důvod, aby jejich manželství zkrachovalo? Ale vždyť na něj čekal třináct let!

Lan Jingyi se tak propadal v myšlenkách, že nepostřehl když se k němu připojil Lan Sizhui "Xian gege." pronesl se zatajeným dechem, slzami v očích, avšak s úsměvem na rtech.

Pomoc, či nechat je být? Vysvobodil je a přivedl na místo, které je sice nehostiné, ale dá se na něm přežít. Může je zde opustit a nechat osudu. Ale to by nebyl on. Zůstane, a umožní jim žít ten nejlepší život, jaký dovede. I na úkor vlastního blaha.

"Slyšeli jste to? Wei Wuxian všechny zradil!"

"Ano! Unesl ty zpropadené Weny a kdo ví co teď plánuje! Co když příště bude chtít ovládnout svět!"

"A má stále u sebe ten mocný talisman. Je příliš silný, nikdo jej nedokáže zastavit!"

"Dělá si co se mu zlíbí, vůbec nebere v potaz co ostatní!"

Ztracené dítě, zmizelá žena,
bůh svržen ze skály, bohyně zatracená,
osoby žijící mimo dění světa,
stíny drží je jako klepeta.

Taky jsi měl či měla někoho ráda?
Dej si pozor koho zde považuješ za kamaráda,
příběhy různé jsou, tak jako lidi,
ti dole jsou všichni neklidní.

Čekají, doufají, že někdo zaslechne jejich hlas,
vyslechne jejich příběh, do světla uvede je zas.
že vyslyší jejich tajná přání, prosbu o pomoc,
vzdyt na ně samotné už je to trochu moc.

Každý má příběh, jak dolů se dostal,
málokdo chtěl, ale osud to rozdal,
bůh, člověk, dítě, pták,
neodsuzuj, dokud nebudeš příběh znát.

Lidem se nelíbilo být neustále zavření doma, ani když hrozilo že by se snad mohli proměnit ve stromy. Chybělo jim veselí, radost - a tancovačky. Jeden mladý pár ze zoufalství ze zákazu vycházení za jiným účelem než starost o zvířata vyhnal pár svých prasat na dvůr, a s připravenou záminkou starosti o jejich mentální pohodu, začal mezi prasaty tančit. Smáli se a bavili, z radosti tance, že jsou spolu, i nad tou absurditou aktuální situace. Jejich smích se rozléhal kolem a brzy další rodiny se přidaly a začly tančit jen tak, mezi zvířaty. A nikdo z radujících se ve strom neproměnil.

Člověk je stále v polosnění, teprve pomalu mu opadá a rozpouští se oblak a mlha spánku, když to začne. Prudké vytržení hlasitým hlukem dosahující skze dvě zavřené dveře přes téměř opačné konce pokojů na dvou stranách bytu. Králík usilovně rumpluje s mřížemi klece, aby dal najevo, že je tady, je vzhůru, a dožaduje se pozornosti. Po pár momentech pro doplnění ještě několikrát třískne miskou, aby naznačila že má hlad, přičemž je její snaha ozvučena zrním sypajícím se kolem po kleci. Dohra je tvořena skoky na místa v kleci, o kterých ví, že vydávají rámus, a mlácením papírové trubky kolem sebe.

Každý den naší Andulky je vyplněn bohatou různorodou prací. Její činnost sahá od úpravy pochutin a přeskladňování až k větší redekoraci příbytku a přemisťování zařízení. Součástí je samozřejmě i úprava nábytku a oblečení. Také dohlíží na to co se kde děje, chodí na obhlídky, zkoumá kvalitu použitých materiálů. Svébyťně upozorňuje na to, když někdo dělá něco špatně, jinak, než se jí zda správné, a ostře kritizuje nadměrné používání elektroniky. Dbá velice na osobní hygienu, a občas, když se naskytne příležitost, pomáhá s udržováním vnějšího vzhledu i ostatním. Akorát v knihách či umění se moc nevyzná, většinou to vše končí ohryzané.

Nastoupily jsme do nové práce spolu. Ona byla hned od začátku veselá a se všemi si brzy tykala. Byla přátelská, ptala se jak se máme, zda nechceme něco z obchodu vedle, jak jde naše práce, dávala rady. Člověk by si říkal jaké štěstí. Začli jsme si ale všímat, jak často nás seřve za něco, co skoro ani není chyba (nad vlastními horšími přeslapy mávne rukou), jen aby o deset minut později přišla celá sluníčková a ptala se jaký byl víkend. Jak před námi shazuje kolegy a v další větě nás vyzdvihuje. Lapeni jejími maskami, už bylo pozdě trvat na vykání.

Opatření proti krádeži.
Opatření proti ženě, která láteří.
Opatření pro budoucnost patřící mládeži.
Opatření pro budoucnost co nám náleží.
Opatření pro to, na čem záleží.
Opatření pro hojnost společnosti.
Opatření ať je všeho dosti.
Opatření na podporu porodnosti.
Opatření na dosažení hojnosti.
Opatření na dosáhnutí plnověkosti.
Opatření na zažití spokojenosti.
Opatření pro dobrý život dětí.
Opatření ať v lesích neválí se smetí.
Opatření pro dobrý život všech.
Opatření ať život není jenom spěch.
Opatření ať v lesích roste mech.
Opatření ať není dobře jenom ve snech.
Opatření pro klidný život, a ne jen běh.
Vždyť víme, že život je koloběh.

"Už jseš hotová?" volala na ní mamka.

"Jasný, už jdu!" křikla z pokoje, než vyšla do předsíně.

"Ale to ne. Okamžitě si jdi převlíknout ponožky! Máš vystoupení, nemůžeš jít v proužkách, vem si něco decentního!"

S povzdechem se šla převlíct, brumlajíc si pod fousy celou cestu autem.

Vystoupení bylo propadák, ale aspoň hlavně že vypadala slušně. Prý to vyjde jindy! Jako doposud!

Jenže.

Doposud měla vždycky na sobě své proužkované ponožky! Proč to ta mamka nechápe! I kdyby mělo jít jen o její pocit, byly magické a nosily jí štěstí.

Štěstěna dává magii tomu hravému, co přináší do života radost.

A Vesmír došel do svého konce. Dalo by se říct, že už nebylo kam dál se rozpínat, co dalšího tvořit, ale to by samozřejmě byla lež. Vždycky toho bude tolik a moc dalšího co se dá udělat. Ale už to nešlo tak jak to doposud bylo. Něco muselo se změnit. A tak se Vesmír zarazil, chvilinku setrval, aby si uchoval vzpomínku jaké to bylo, než se celý stáhl do toho nejmenšího možného kousku bytí jaký může vůbec existovat, jen aby v zářné explozi znovu expandoval. Jen tentokrát trochu jinak. Nově. Ale přesto s pamětí na staré základy. Rekonstruoval staronové dění.

Už to bylo několik týdnů od nakázání, že nesmějí opustit své domovy. Nikdo nevěděl, co bude dál. Dokud se král o zprávy táhnoucí se z druhé strany království nezajímal, tak vlastně o nic nešlo. Někteří sice byli nervózní a vystrašení, ale většina to přešla jako pouhý výmysl, něco, čeho se není třeba bát. Lidé se bavili, vtipkovali a uzavírali sázky. Vždyť je to bizarní, proměna člověka ve strom, na to nemůžete přece umřít. Vsaďme se, není se čeho bát! Pak ale přišlo nařízení. Někteří se tomu stále smáli, navíc doposud se jim nic nestalo, a král je stejně zachrání, ne?

Bylo pár dnů před Velikonoci a forma na beránka byla stále ukrytá hluboko v útrobách naší komory. Pohřbená pravděpodobně pod hromadou sklenic, konzerv, krabic a dalších věcí na pečení. Mamině se jí fakt nechtělo hledat. O týden dříve však při probírání a vyklízení věcí narazila na formu na kapra. Dcera, které o tom vyprávěla, částečně z legrace, částečně vážně navrhla, aby teda místo beránka udělala Velikonočního kapra. A tak se taky stalo. Beránkův ocas se rozplotil na dvě poloviny, srst přelila na zlatavé šupiny, z nosu byly žábry, a uši splynuly v to, co kapři využívají k orientaci pod vodou.

My se nedáme! A ten virus porazíme! Vyrazíme do boje, v naší roušce bojové! A na rukou RUKAVICE, z igelitu, do pranice! (Co na tom že na plastu se prý drží nejdéle? Nebo snad ne? Už to je zase vše jiné?) Vyzbrojeni dezifekcí, zdraví se nam tím prý zlepší. Ruce budeme si umývati, na nákupy v omezení chodívati. Kdepak, my se nedáme! A až to skončí, pak teprve si ruce podáme (a třeba taky se i zlíbáme). Dobwrej chleba upečeme spolu, usedneme zas u jednoho stolu, s přáteli, rodinou, tím kdo bude chtíti. K oslavě, že spolu můžeme moct býti.

Detektor citů,
ten by se hodil!

Jak poznat faleš od úsměvu?
Jak rozeznat kdo ti lže,
a kdo skutečně v sobě (k tobě) chová něhu?
A kdo to myslí upřímně,
a kdo si jen myslí, že to myslí upřímně?
Srdce zabolí, střeva napoví,
my je nevnímáme, jsme už takoví.
Nad vším mnoho uvažujeme,
mozku všechnu pozornost věnujeme.
Nevnímáme svoje city,
nehodí se nám v tomto city.
V tom velkém městě plném zákoutí,
mozek se nám nad tím zakroutí.
Vše analyzujeme, zvažujeme.
Na svoje srdce a tělo pozapomeneme.
A přitom stačí jen tak málo.
Jen chvíli si sobě dát.
A naslouchat.

Nebylo času zbytí, muselo se jednat. A to rychle. Panovník a jeho komplicové měli pramalé zkušenosti se skutečnou katastrofou, ale lidi bylo třeba zachránit i tak. Získat zpátky aspoň trochu té důvěry, nebo naopak jí v některých ještě posílit. (A svědomí jej možná taky trochu sžíralo - ale pozor, jen málo.)

Nejprve bylo třeba zabránit šíření. Nikdo sice neví co a jak to způsobuje (natož kde se to vzalo), ale rozhodně nebude od věci omezit pohyb lidí. I tak se vydalo nařízení, že nikdo nesmí opustit své bydliště, a pokud nemusí, ať radši ani nevychází ven. Král již pracuje na řešení.

"Přestane jíst vše možné a začneme jíst zdravě!" Dohodly se, a tak se stalo.

Přestaly se jíst řízky a začaly se připravovat zeleninové polévky. Hranolky byly nahrazeny výhradně brambory z farmářských trhů. K snídani pouze vločky či chleba a máslo z bio výroby. Rybí prsty či šunka s éčkami jim nesmí přes práh do bytu. Mouka a mléko také v bio kvalitě, vajíčka jen z domácího chovu. Málo soli, bylinky za kuchyňským oknem a sušenky jen výjimečně. I do čajů se nově začlo investovat.

Co si ovšem neřekly bylo, že každá minimálně jednou do týdne zajde do cukrárny na dort.

Sledoval již delší dobu jak jeho panička chřadne. Přichází domů vyčerpaná a sešlá z denních úkolů v práci, kde se snažila zazářit. Mohl jí však ale být jen tichou oporou. I když přicházela domů celá uplakaná.

'Nebuď smutná,' snažil se jí dát najevo, lísal se k ní a olizoval jí tvář, 'Zůstaň tu se mnou doma, můžeme být spolu a všechno bude dobré. Dej si čas na odpočinek.'

Jeho snahy nebyly pochopeny.

"Máš pravdu," otřela si slzy, "Neměla bych to jen tak vzdávat. Pustím se do toho dál." Rezolutně vstala a šla se vrátit zpátky k tomu, co jí ničí.

Kdo má doma králíka, tak ví, že jsou to malé chlupaťoučké koule plné všeho dobrého a bobků. Nemají v sobě kouska zlého. Vždyť by se jim to tam ani nevešlo!

Oni jsou moc hodní (a šikovní!) i když vám rozkoušou nohavice kalhot co máte přehozené přes židli moc nízko - připomínají vám ať si uklízíte.

Také myslí na vaši psychickou pohodu když vám pomáhají redekorovat domácnost tím, že vám rozkousají kraje záclony a tapety na zdi.

A dále myslí na vaše zdraví, když je máte u sebe a saháte po mobilu místo abyste se věnovali terapii dotykem, a rozkoušou vám nabíječku.

Štědrý den jsme slavili pouze v kruhu rodinném, ale i tak se zavolalo známým bydlícím v paneláku naproti přes trávník, aby si naše rodiny vyměnily vánoční přání a popřálo se k svátku jejich nejstaršího syna. Sešli jsme se pak s nima až dva dny po Vánocích za účelem předání dárků a popřání všeho nejlepšího k svátku jejich druhého syna. Domluvilo se, že bychom spolu mohli všichni oslavit Silvestra. Začlo kdo ke komu a co se přinese za jídlo, naštěstí se vše v klidu domluvilo. A na novoroční přípitek se nepřipíjelo jen roku, Adamova přítelkyně otěhotněla, bude svatba. Tak na zdraví!

Má drahá byl bych celý Váš,
bohužel v cestu hradí Váš otec,
přes jeho hradbu cesta těžká je,
a bez Vás já připadám si jako mrtvý.

Ale aspoň v duchu budu Váš,
ať nepřijdu si jak chrámový bratr,
i tak jsem naším odloučením hluboce zasažen,
je to horší než trpět nemocí.

Jste mého srdce královna,
A když říkáte mi princi,
okamžitě bych se oddal Vám,
láska k Vám mě sžírá, už není nic co pomůže.

Vaši kráse a osobě postavil bych trůn,
kdyby to jen šlo nestarat se o to co bude,
chtěl bych být jen Váš.

Váš věrný služebník.

Uvězněná v těle, uvězněná v cele,
je to vsutku takto celé?
Musíme žít s tím co máme,
je to zvláštně poskládané.

Vadneme a chřadneme,
hůl nad sebou lámeme.
Když nedaří se nám co by se chtělo,
viníme z toho naše tělo.

Že nás svírá,
že je neschopné.
Ale to co nás skutečně svírá,
je náš vlastní pohled na sebe.

Přijmout sebe sama,
a to že tady jsme,
může být někdy těžké,
přímo nadlidské.

Člověk jež se smíří se svou celou,
a miluje jí svou duší celou,
netrápí se více.
Hýbe se a zpívá celou duší,
a tělem, jak se sluší.

Nahoře v oblacích bylo mi hej,
nemyslet na to jak umí být život zlej,
všeho brát si, žít beze strachu,
s vidinou že všeho bude vždy dostatku.

Dbát na okolí bylo mi proti srsti,
dělal jsem jen co mi bylo po milosti,
čeho se bát, nač myslet na ostatní,
vždyť to co chci já, to je to hlavní.

Když jen bereš a pomocnou ruku odmítneš podati,
neboj se, ono se to hromadí,
sám nevěřil jsem a jak jsem dopad,
cesta zpátky na zem, to je držkopád.

A silnej, oči otevře ti.
Rozmyslíš si chovat se ke všemu jak k smetí.

Byla mladá, byla krásná a celý život a svět měla před sebou. Když ji poprvé oslovili s tím, aby propagovala malý výrobek, chvilku o tom přemýšlela a kývla. Pár fotek s pěkným náramkem, pití od sponzora a několik kaček jako přivýdělek. No neberte to. Bylo to fajn. Tak vždycky jednou za čas když se jí ozvali s další žádostí o pózování či zkoušku modelu přikývla. A pak to bylo čím dál častěji. Začala se do těch parád halit více a více. Fotila, psala, propagovala. Peníze to byly krásné. Ani se nepozastavila nad tím, že se z ní stal chodící billboard.

Dívenka vběhne do chalupy a volá "Mami, mami! Uděláš zase tu dobrou omáčku? Prosím?"

Maminka se k ní otočí. "A jakou myslíš?"

"Tu dobrou! Jak ji můžeme jíst jenom s bramborama!" Upřesňuje holčicka.

"Aha," povídá maminka, "Ty myslíš koprovku. Dobře." Přitaká. "Ale teďka tu nemáme kopr. Budeš muset počkat, na nákup jedeme až za tři dny."

"Ale mami! Vždyť nám tady kopr roste na zahradě!" Ukáže dcerka rukou k místu na zahradě.

"Zdeni, to ale není kopr. Jen ho to připomíná."

"Ale!"

"Tak zase běž. Slibuju že ti ji pak udělám."

'Vždyť to voní stejně!' myslí si, ale vyběhne ven.

Hlavně levně.
Hlavně letmě.
Dejte mi jen trošičku.
Dotyk jen kouskem nehtíčku.
Na co by nám bylo více.
Nechceme si tížit plíce.
Nechceme toho moc.
Jen málo.
Ale tak aby to zůstávalo.
Ale ono nezůstane.
My víme že se to znova stane.
A bude toho třeba víc.
Až nezbyde nám vůbec nic.
Možná kdybychom to chtěli kvalitnější.
Kdybychom to chtěli úplnější.
Pak třeba by to bylo jiné.
Stačilo by to pojediné.
Ale ono nestačí.
Stali se z nás lamači.
Vlastních srdcí.
Životů, těl.
Není co by nám kdo záviděl.
Svoboda je prázdné slovo.
Je hotovo?
A stálo to za to?

Když dorazila první zpráva, brali to jako nějaký bláznivý výmysl vesnice ze vzdáleného koutu království. Dopisu nebyla přiložena velká váha, i když se do vesnice nechal poslat nějaký peníz a látky, na uspokojení obyvatel.

U jedné zprávy to nezůstalo, přicházely další směrem od té zapadlé vísky ke královskému městu. Nejprve z hradu posílali na přilepšenou, brzy ale přestali, nehodlajíc dále přiživovat tuto bláznivou historku.

Nevšimli si, že z postižených oblastí již nové zprávy nechodí. Až když se kousek od sídla začali lidi během mrknutí oka měnit v lesní porost, museli začít jednat. Dříve než se sami všichni promění ve smrky.

Mamka je ta co se vždy postarala o to, aby všichni měli co jíst, aby měli co na sebe, aby se doma cítili spokojení a šťastní. Četla dětem na noc pohádky, zajišťovala co kdo potřebuje, a byla hlavní mediátor rodinných vztahů.

Starší dcera raději pekla než vařila, a radši než trávit doma čas prací byla venku, i když s sebou musela tahat svojí mladší sestru.

Mladší dcera hltala informace světa kolem sebe, učila se od matky i sestry, naslouchala pohádkám a příběhům lidí. Nechala se rozmazlovat, ale i naučit o realitě. Pokoušela se rozveselit rodinu, když cítila že je třeba.

Blurgh, buuuuur, brrrrgh.
A má ji!
"Ale no tak!" Čílí se starší sestra.
"Kdo to má poslouchat!" Založí ruce v bok poté, co vyčinila a vlepila pohlavek té mladší.
"To se dělá? Pij normálně! Nebo ti to brčko seberu! A ty další schovám!" Letí vzduchem výhrůžky. Uvnitř chaty je chladněji jak venku, ale i tak jí ze všeho třeští hlava.

To už ta mladší bohužel nevydrží, se slzami v očích upouští trubičku do sklenice a s brekem vybíhá z chalupy na zahradu, schovat se mezi květinami. Rozmazaným zrakem pozoruje motýly létající kolem, jak si lhostejně nabírají sladký nektar z květů.

V království vládl moudrý a spravedlivý král. Pod jeho vládou se dařilo a země vzkvétala, a to i přes různé katastrofy, které ji vždycky jednou za čas postihly. Lidé byli nadšeni a svému králi vděční, že se o ně tak stará. Vždyť nikdy netušili, kdy další pohroma přijde, a že přišla pokaždé, když se jim dařilo nejlépe.

Na zámku král pozoroval a poslouchal zprávy, jak se věci mají. A když byli lidé někde až moc spokojení, až moc šťastní, seslala se na tu část země pohroma. Vždyť nejlepší poddaní jsou ti, kteří v sobě mají trochu strachu, jsou králi zavázaní.

"Jak jsi mohl!" Vypadne z prvního z malých kluků, kteří vběhnou do místnosti, kde jejich starší bratr sedí s tabletem u stolu a krmí se oříšky z misky na zmíněném stole. Michal překvapeně zvedne hlavu a nechápavě se dívá na mladší bratry.

"Ty jsi zničil naší farmu!" Nařkne ho první z dvojčat.
"Jo, to ti nikdy neodpustím." Přikývne ten druhý, než oba zase vyběhnou ven a nechají zmateného bratra, jak ho našli, jen s přišpendleným hříchem navíc.

Skutečný hříšník, nemotorný čau čau co utekl od sousedů? Ten dostal pohlazení a pamlsek se slovy "Vždyť se nic nestalo!" od mamky bratrů.

Vypadají jako dva odlišné druhy. Liší se uvnitř i na ven, nejen tělem, ale i myšlením. Když jeden říká A, druhý slyší B, a nedorozumí se. I přístupy k životu mají každý jiný, není se čemu divit, vždyť jeden pochází z Venuše a druhý z Marsu.

A přitom, někdy se zase zcela záhadně stane, že když jeden říká A, a druhý říká B, tak si zcela rozumí. Někdy mezi nimi nastane nějaké souznění a jsou dokonce schopni se dohodnout, i přesto že každý se na věc kouká zcela jinak. A jak se toto děje, to je právě ta záhada vesmíru.

Dámy sedící u stolků posetých sklenicemi a hrnky s kávou, čajem či jinými nápoji, tu a tam prostřídané talířky se zákusky, s povzdychy zírají z balkónové terasy dolů do patra, v očích zamilované pohledy. Něco si štebetají, štouchají do sebe lokty a neustále ukazují dolů. Tu a tam jsou slyšet kousky konverzací.

"No podívej se, nění roztomilej?"

"Doslova k zulíbání."

"Jé, no co to dělá?"

Na terase vypukne smích.

Pár pánům sedícím kousek dál od zábradlí to nedá. Co je to tam dole za týpka, že je všechny tak okouzlil? Dole se jak malý idiot nemotorně motá huňaté štěně majitelů.