Moje články

Pořídíme si slepičky! Bude to príma! Domácí vajíčka! Bude legrace! Jsou nenáročné, sežerou kdeco, vlastně nic nepotřebujou. Kurník se objedná z Číny, tamhle ten plácek je ideální místo. Kámoš má seno na paletě, pěkně jim to vysteleme. Máme rezervovaných šest lohmanek, stačí pro ně zajet do vedlejší vesnice. 

Pipinky už bydlí! Děti jsou nadšené! Omeleta z domácích vajec! 

Kurňa, to je smrad. Jedeš z toho záhonu! Ty blbky si zase vylily vodu. Zavřeli jste dvířka? Kuna, kurva! Čmelíci? To si děláš prdel!

Když po roce a půl zdechla poslední slepice, zamořený kurník jsme rituálně spálili. 

Domečková rada obnovení chovu zamítla. 

Kdysi býval mou ideální představou minimalistický byt v centru Prahy, odkud to nebude daleko do oblíbených klubů a kaváren. A žít sám. Rozhodně sám. Žádné kompromisy, žádné slevování ze standardů, perfektně uklizeno a společnost, jen pokud o ni zrovna stojím.

Dopadlo to tak, že bydlím na malém městě, v domečku sdíleném třemi rodinami, kde se neustále prohání banda dětí, pod nohy se motají zvířata a –

„Do háje, už zas není kafe!“ zařvu zoufale. 

„Dáš si s náma?“ zeptá se Tajiš cestou na zahradu a zdvihne v ruce plný frenchpress. 

Za ním kráčí strigga s čerstvým citrónovým chlebíčkem.  

– vlastně to miluju… 

Rozeznávat jednotlivá písmenka jsem se naučil ještě před třetími narozeninami. 

Velmi záhy jsem je začal spojovat a když mi byly čtyři, už jsem hrdě předčítal kdeco. Názvy obchodů a ulic, hesla na billboardech, jména v telefonním seznamu.

Svou první průkazku do knihovny jsem dostal ještě před nástupem do školy, protože všechny knížky na poličkách v pokojíčku byly desetkrát přečtené. 

Nejradši jsem sahal po encyklopediích, dobrodružné a historické literatuře. O pár let později přibyly detektivky, thrillery a lékařské romány… 

Z povinné četby jsem přečetl žalostně málo. 

Nikdy jsem nepochopil, čím mě má obohatit Babička, když se v ní děje lautr hovno. 

Každý člověk si na začátku svého prvního vážného vztahu představuje, jak tahle idyla nikdy neskončí. Miluje, obdivuje, obětuje, vzdává se. Věří, že to, co cítí, už bude cítit navždy, a doufá, že ten druhý to má stejně. Že jejich společná budoucnost bude slaďárna velkoplošného formátu, ve které by se nestyděla účinkovat ani Julia Roberts. 

Jenomže každé hormonální McFlurry plné maršmelounů a lentilek se jednou vypije, sladkost v ústech zhořkne, opojení vyprchá a v ruce zbyde prázdný kelímek, který hodíte do koše a půjdete to zajíst čtvrtlibrákem se sýrem.

Protože láska není jen jedna.

A v životě nejsou jen romantické komedie.    

Moje zkušenosti s chlapci začaly o poznání rozpačitěji než s dívkami. 

Zatímco s Lucinkou, spolužačkou z první třídy, jsem se nestyděl oddávat příjemným kratochvílím na školních záchodech, první polibek od neznámého kluka na schodišti pražského paneláku byl studu a pochybností plný. 

Bylo mi šestnáct. Mámu právě odvezla sanita do špitálu kvůli odloučené placentě. Na to schodiště jsem chodíval kouřit, když jsem potřeboval být chvíli sám. Tehdy tam ale seděl ten cizí frajer. 

Dali jsme se do řeči, pak do líbání. S jeho rukou mezi nohama jsem mu řekl, ať zpomalí. 

Místo brzdy zařadil zpátečku a odešel. 

Násilnický typ očividně nebyl. 

Víte, jak se u některých teenagerů objevuje takové to „upíří období“? Začnou poslouchat méně populární odnože metalu, žít převážně v noci, vyjadřovat se jen v rámci uzavřené komunity nebo prostřednictvím deníku. Jejich šatník je černobíle jednotvárný, těla zahalená dlouhými kabáty. Do prvního řádného zaměstnání to většinou odezní.

Když mi bylo šestnáct, spousta lidí si myslela, že tímhle stadiem procházím taky. Za všechno mohla moje sluneční alergie, díky které jsem většinu času trávil v úkrytu před UV zářením. 

Dodnes si vzpomínám, jak na dovolené v Chorvatsku sedím na pláži v džínech, tričku s dlouhým rukávem a s bílým obličejem natřeným padesátkou. 

Na tom kříži tenkrát nezemřel jen Kristus, ale všichni, kteří přijali Jeho oběť a uvěřili v Boží milosrdenství. Zemřeli spolu s Ním. Zemřeli svému starému životu a zrodili se pro život nový. Pro život věčný. 

Od chvíle, kdy se rozhodnete vystoupit z temnoty a kráčet za světlem, se tohle umírání každý den opakuje. Pokaždé zas a znovu bojujete proti přízrakům minulosti, vlastním démonům a kletbám v podobě naprogramovaných myšlenkových vzorců.

Je to zatraceně těžký boj – nechat tolikrát znovu umřít svoje ego. 

Ale i kdybychom milionkrát selhali – když se po milionté prvé obrátíme zpátky k Němu, v jeho očích jsme vyhráli.

Když mi bylo deset, vzali mě na církevní shromáždění. 

Boha jsem tam nenašel. 

Namísto toho jsem se setkal s Člověkem v jeho nejtemnější podobě. 

Potřeba ovládat, podrobovat si, manipulovat. 

Až zpětně jsem pochopil, že jsem byl členem sekty. 

Pod záminkou duchovního rozvoje jsme ignorovali svět kolem. Za křehkou naději na vykoupení jsme platili svobodou myšlenek. Za příslib odpuštění vyznávali „hříchy“ – nikoli však před Bohem, nýbrž pěkně nahlas přede všemi.

Nebyli jsme nástrojem Božím. Jen loutkami v rukou psychopatických pastorů. 

Když ze mě chtěli vyhnat démona onanie, nechal jsem se radši vyloučit.

Byl by hřích připravit se o něco tak fantastického.     

Tam budou divnolidi, říkali. Takoví ti, co párují Harryho se Snapem, Hermionu s Bellatrix Lestrangeovou nebo Draca se zeleným jabkem. A taky koukají na divný seriály. A čtou divný knihy. A vůbec, nepřipadá ti jako totální bizár psát o vztahu dvou fiktivních postav, které vymyslel někdo jiný a které se notabene vzájemně nesnáší? Říká se tomu fanfiction, vysvětloval jsem rudý až na prdeli. 

Stejně jsem na ten potterácký slashový sraz tenkrát šel. 

A divnolidi tam fakt potkal. 

A taky tam našel sám sebe, svoji první holku, první opravdové přátele a budoucí ženu. 

A jestli se tomu divím? 

Ani v nejmenším.