Moje články

Tradiční máslové...

Zelený čtvrtek

Není to tak těžké...

Kdo co komu spočítá

Jedním vrzem...

Jak to všechno začalo

Na jakou melodii...

Paradox...

Může parašutista...

Jsou obojky policejních psů...

Zatímco čtete tento drabble...

Hodně budeš někde

Není zdravé...

Klečí ateisté...

Carlina acaulis...

Platí ďáblův advokát...

Kam zmizel René Ocelot?

Kolik znáte vtipů o policistech?

Jde pít při policejním výslechu...

Zcela zbytečné...

Na policejní zvůli...

Pistole ČZ 83 ráže 7,65 mm...

Předpisy České advokátní komory...

Místo práce...

Navnadit jedlíka...

Nepokoušejte se o umění...

Jedí Řekové perník?...

Řekům pšenka...

Musí být policejní...

Duchem nepřítomen

Vede spánková apnoe...

Plamenných...

Smí si advokát...

Někdo svědčí...

Svatba nebyla zrovna v řeckém stylu, snad krom ohromného počtu hostů a jakési jižanské divokosti, k níž přispěl i svatební dar Reného Ocelota (jeho stará pistole).

Nevěstě to slušelo náramně, malá Eleni byla půvabná družička. 

Rodiče ženicha mírně kritizovali přítomnost sedmnácti neznámých mnichů z hory Athos v tradičních kamilavkách a exorasonech (hlavně ten poslední nenažraný jim lezl na nervy), ale když jako svatební dar vybalili sadu nádobí, smířili se s nimi. 

René Ocelot byl nesmírně pyšný, že jde Jannisovi za svědka, a toužil pronést svatební řeč.

"Ještě že máme sbaleno a jedeme pryč," pípla Dana, "ty jeho kydy poslouchat nebudu."

Ve výslechové místnosti otřeseně seděli viditelně otřesení advokáti kanceláře Temný, Mráček a Pupava.

Lehce ohořelý kapitán Konopásek páchl kouřem a benzínem do plamenometu. Posupně se na trojici advokátů díval a významně mlčel.

Doktor Pupava nevydržel první: "Nezákonné policejní aktivity v sídle naší kanceláře a smrt našeho klienta, pana Profesora-"

Kapitán Konopásek mu strčil pod nos povolení k prohlídce, které, jak se ukázalo, existovalo nejen ve snu. A rovnou přiložil i dost ožehlé obžaloby ze zločinného spolčení.

"Kolegové, nevypovídejte," radil doktor Mráček. "O klienta jsme přišli, udržme si aspoň svobodu!"

"Nechte si ty své dobré rady druhé kategorie," ucedil doktor Temný.

Kapitán Konopásek, strážmistr Vajzhaupt a oddíl těžkooděnců s plamenomety cítili rozpaky. Přece jen poprvé dostali rozkazy k akci ve snu. Kapitána Konopáska především znepokojovala platnost povolení k domovní prohlídce před snícíma očima.

Advokátní kancelář Temný, Mráček a Pupava připomínala pevnost. Dveře odstřelili dynamitem. 

Ocelotova duše před nimi ukazovala do podzemí.

Šest set šedesát šest schodů, šestý suterén. Satanistická kaple. Na oltáři dvě prastaré ikony, zbytek z triptychu Pokušení mocných.

Ocelotova duše pobídla plamenometčíky. Kapli pohltil žár.

Ocelotova duše mávnutím rukou psala ohnivými písmeny: "Co tu bylo, už není, ani já už nejsem. Kdybych tu nebyla, bylo by to tu stále."

Do dojemných scén v rodině Protopsaltisových (gratulací k zasnoubení, chlapáckého plácání po zádech) chrápal René Ocelot jako lev, až téměř zaniklo vzlykání malé Eleni.

"Copak je, holčičko, ty nejsi ráda?" polekaně se zeptala Martha.

"Mami, než omdlel, řekl mi šach mat a cosi o rošádě. Ale je pryč, už si šachy nezahrajeme."

"Vždyť tu chrápe," tvářila se nechápavě Martha

"Ano, ale jeho duše odešla. S ním jsem nehrála, bez duše je trouba. A duše je teď v nebi," kývla k zapomenuté ikoně dosud ležící na pultu. "Utekla."

"Třeba se vrátí. Třeba duše také dělá nějakou rošádu."

"Zbabělou rošádu, když nehraje."

René Ocelot se na všechny blaženě usmál a omdlel. Udeřil hlavou o zem a přestal dýchat.

Dana se k němu vrhla, velice profesionálně mu vytáhla zapadlý jazyk a zahájila masáž srdce. Ocelot otevřel oči a řekl: "Pistáciová." Zase oči zavřel a začal hlasitě chrápat.

"Dano, ty jsi úžasná," řekl obdivně Jannis. "Provdáš se za mě?"

Zvedla se zadýchaně od zachráněného Ocelota, zamyšleně se podívala na Jannise a řekla ano.

"Dano, ty jsi tele," zakroutila hlavou malá Eleni. "Vždyť ani nevěděl, jak se jmenuješ!"

"Jak jste se vůbec seznámili?" vyzvídala Martha.

"V nemocnici, jsem zdravotní sestra. Byla tam jen jedna postel."

Zahleděli se na ikonu položenou na pultu. Přísný pohled vševládného Krista přitahoval oči.

Vzduch kolem Reného Ocelot se rozvlnil. Z jeho těla se odloupla průhledná bílá postava, protáhla si ramena, zamávala malé Eleni, napřáhla ruku k obrazu a propadla se do něj.

René Ocelot vykřikl: "Stát! To je přepadení!" Zapotácel se.

"Jste v pořádku?" zeptala se ustaraně Martha.

"Všechno je pod kontrolou. Jste zatčeni. Policejní pes bude odveden do evidenci pistolí a k očkování proti buldozerům. Šach mat, holčičko, tohle je rošáda!"

"Myslím, že není v pořádku," usoudila Dana.

"Třeba se z toho vypovídá."

"Mám právo nevypovídat," prohlásil spokojeně Ocelot.

Udýchaně vběhli do Ellas Market, ruku v ruce.

Jannis beze slova vybalil na pult z umolousané utěrky starobylý obrázek.

 Aristides, Martha, malá Eleni a René Ocelot jen zírali.

"Zabalil jste to jak tlačenku do papíru," napomenul ho Ocelot, "vždyť je to nesmírně nebezpečná zbraň!"

"Jemináčku," vyjekla Jannisova přítelkyně.

"A vy jste kdo?" udeřil Ocelot tvrdě.

"To je moje přítelkyně," hájil ji Jannis, "eh, jak se vlastně jmenuješ?"

"Dana," odsekla uraženě.

"Brácho, kdyby blbost kvetla, tak ty jsi jak-"

"Jo, já vím. Jako támhle ta kytka. Promiň, Dano," usmál se omluvně.

"To není kytka, ale mořský korál," usadila strýce malá Eleni.

René Ocelot přecházel Ellas Marketem jako tygr v kleci. "Lupiči chtěli ukrást kouzelný obraz Ježíše schovaný v jídle. Někde ho tu musíte mít."

"Jak věděli, kde hledat?" zajímalo Marthu.

"Kouzelné vidění," pokrčil rameny Ocelot.

Na druhé straně města v maličkém panelákovém bytě Jannis Protopsaltis nalil své nové přítelkyni do skleničky od hořčice levné víno a usmál se.

"Nechci ještě pít," odmítla. "Něco nám napřed uvařím."

"Možná mám špagety."

"Zvíře. Nevaříš si?"

"Ani nebylo v čem. Teprve před měsícem jsem štípl hrnec švagrové."

"To je přece prádelní hrnec. A je v něm něco nacpané."

"Prádlo?"

"Jakési dřevo."

"Copak je brácha červotoč?"

Protopsaltisovi seděli u večeře, protože je zrovna nikdo nepřepadl nebo neodvezl k výslechu.

"Tati, proč k nám vlastně ti loupežníci pořád chodili? Přece se nekrade pořád na jednom místě," zeptala se najednou malá Eleni.

Aristides pokrčil rameny.

"Ty jsi moje chytrá hlavička," souhlasila s ní Martha. "Je to záhada."

O pár set metrů dál se k řešení záhady ubíral René Ocelot. Vyslýchaný doktor Mráček se třásl strachy, ale vypovídal.

"...ukrást jim obraz s velkou duchovní mocí. Pro našeho klienta, eh, Profesora, představoval velké pokušení. Je to starodávná řeckokatolická ikona Krista z triptychu Pokušení mocných. Tři ikony tvořící bránu duchovního světa."

Policisté nechali doktora Mráčka vypovídat.

"Vaši ponožku jsme použili jako návnadu na duši, magickým rituálem ji vylákala z těla. Ale zjistili jsme, že duši  mimo tělo nedokážeme zabít. Museli jsme ji znovu navnadit do těla. A teď-" 

Z náprsní kapsy vyškubl pomuchlanou ponožku. Ocelot znehybněl jako zmražený.

"Tak je vedu," rozrazil dveře strážmistr Vajzhaupt. Lupiči se začali cpát do malé výslechové místnosti, sedmnáctý se navíc cpal baklavou z umaštěné dlaně.

Doktoru Mráčkovi údivem vypadla ponožka z ruky. René Ocelot se po ní vrhl jako gepard a polkl ji. Sedmnáctý lupič obdivem otevřel ústa, až mu z nich vypadlo polorozžvýkané sousto.

"Dobrý den," slušně pozdravil strážmistr Vajzhaupt, když vstoupil do Ellas Marketu. Protopsaltisovi rovnali do regálů zboží a uklízeli, překvapení, že je zatím ještě nikdo nevyloupil.

"Dneska jsem zatknul vaše lupiče," pokračoval strážmistr. "Jednomu mám koupit, hm, balkavu."

"Baklavu," opravila ho malá Eleni a hned ji začala balit.

"Nespěchej, holčičko, odpočiň si, nepracuj pořád," brzdila ji Martha. "Po tom všem..."

Eleni jí skočila do řeči: "Zabalím k tomu i pistol pana detektýva, pane policajte."

"Proč u nás loupili?" vyzvídal Aristides.

"To plukovník zjistí, nebojte se."

"No, to se o ně trochu bojím."

"Až pan detektýv loupežníky zabije, může přijít na šachy?"

"...a potom přišel kolega Pupava s tím, abychom přibrali dalšího partnera, když se nám obchody nedaří."

Doktoru Mráčkovi se třásl hlas, občas vrhl pohled na pistoli na stole před sebou, ale zdálo se, že víc ho znepokojuje vlastní vyprávění.

"Doktor Temný přivedl velmi bonitní klienty, ale vyžadoval, ať si o nich vůbec nic nezjišťujeme. Jeden z nich... Profesor... Mě prostě děsil."

Napil se vody.

"Vy jste naši činnost tehdy vyšetřoval a museli jsme se vás zbavit. Doktor Temný navrhl magický rituál. Přinesl ponožku, s nejpravděpodobnějším vlastníkem vámi. Vyvolali jsme... No... Sílu. Démona."

Otřásl se hrůzou.

Nadechl se, aby pokračoval, a...

Nóbl advokát dr. Mráček si cestou do výslechové místnosti zjevně uspořádal myšlenky a znovu získal sebevědomí. Na explukovníka Reného Ocelota se drze osopil:

"Je mi jedno, jestli zastupujete Inkvizici nebo jste soukromý detektiv. U policejního výslechu nemáte co dělat."

Ocelot se obrátil na kapitána Konopáska: "Vaši služební zbraň!" Konopásek mu s vytřeštěnýma očima podal pistoli.

"Pane doktore, na papíře před vámi bude za hodinu buď protokol o vašem výslechu, nebo váš mozek. Myslím, že advokátní komora nechce členy s děravou hlavou."

"Chcete mi vyhrožovat?"

"Nechci, ale vyhrožuji. Budete vypovídat? Snad jsem nezapomněl, jak se odjišťuje."

"Snad zajišťuje," zakňučel kapitán Konopásek.

Starosta Humpál přešel cikcak jičínské náměstí. Na čele měl mrak, jak uškodit Rumcajsovi. To sám nezmůže! Tumloval na zámek za knížepánem.

"Loupežník Rumcajs vám kazí řáholeckou zvěř a vysmívá se vám."

"Fidonc, vojsko na toho rabijáta! Jenerále, silvuplé, do šatlavy s ten Rumcajs!"

Jenerál mudroval. Táhnout s dragouny od Domousnice nebo s kanonýry od Kopidlna? Zavolal oficíra kanonýrů a velel hapták: "Ládujte ocelí a na Řáholec!"

Humpál se radoval, až dupal starostenskýma nohama. Ten rámus spustil bouřku. Oficír kanonýrů hlásil jenerálovi: "Déšť nám rozmočil střelný prach, fojrverk nebude."

Humpálovi zmehlo. "Já hlava děravá, zapomněl jsem, co starostenské nohy dovedou natropit."

René Ocelot se zcela vžil do své bývalé role ředitele policie a řádil jako liška v kurníku.

"Strážmistře, obvolejte půjčovny kostýmů a jeďte tam, kde si někdo půjčil sedmnáct stejných. Až se objeví zas, zatkněte ho."

"Rozkaz."

"Kapitáne, tu výslechovou místnost. A pan doktor Mráček asi bude chtít vidět tohle," vytáhl z kapsy jakousi průkazku.

"Kurník šopa," ulevil si advokát. "Vy jste zvláštní vyšetřovatel vatikánské Kongrece pro nauku víry? Inkvizitor?"

"K výslechu!" nechal ho Ocelot bez odpovědi. Mráček polekaně odkráčel.

"Plukovníku, vy opravdu..." začal kapitán Konopásek.

"Blázníte? To je falešný průkaz. Myslel jsem, že by se mohl hodit."

"Kurník šopa!"

"Milá paní Martho, pane Aristide, omlouvám se jménem policie za vaše neoprávněné zatčení, a tobě, Eleni, samozřejmě také. Vaše lupiče zatkneme za chvilku. Teď můžete odejít," oslnivě se usmál René Ocelot.

"Kapitáne," obrátil se na Konopáska, "výslechovou místnost a doktora Mráčka. Pojďme."

"Já to nechápu," kroutil hlavou kapitán Konopásek.

"Nemusíte chápat všechno," utěšoval ho strážmistr Vajzhaupt.

"Ale když já nechápu nic!"

"To jsou zbytečná slova," okřikl je René Ocelot.

"Chtěl bych vyjádřit výhrady jak ke svému předchozímu zatčení, tak k tomuto výslechu civilní osobou," vychrlil doktor Mráček a osušil si čelo kapesníkem.

"To už nejsou zbytečná slova, ale celé věty!"

Setkání v policejní cele mohlo být dojemné, kdyby detektiv René Ocelot reagoval. Nevšímal si psa na klíně ani Protopsaltisových.

"Pane Ocelote, vy jste se někde serval?" soucitně ho poplácala Martha po rameni.

Tupě zvedl oči. Spatřil průhlednou bílou postavu. Prudce vyskočil, Ťapka uraženě ňafla. 

Ocelot a průhledná bílá postava vykročili k sobě. Dotkli se a splynuli v jedno.

Ocelot se narovnal a v očích mu blýsklo. Najednou vypadal důstojně. "Děkuji vám. Už nejsem bezduchý." Šaramantně se usmál.

"Plukovníku, to jste zase vy," ohromeně řekl kapitán Konopásek.

"Jsem, mládenci. A musím vyslechnout doktora Mráčka, Kafe, prosím."

"Kafe došlo," zahučel strážmistr Vajzhaupt.

V Ellas Market všichni oněměli. Martha ředitelkou policie?

Kapitán Konopásek se rozesmál: "Vtípek! Všichni jste začteni."

To bylo pochopitelnější, zatkl je nesčetněkrát. Novinkou bylo jen to, že teď sebral i malou Eleni a zkusil nasadit pouta průhledné bílé postavě. "Sakra, šachy hrát může a želízka jí nasadit nejde?"

"Ona jen ukazuje, kapitáne," vysvětlila Eleni. Takže průhledná bílá postava směla nastoupit do policejního antonu bez pout.

V cele, kam je zavedli, potlučený a otrhaný René Ocelot předstíral, že čte noviny. Měl je obráceně.

Policejní pes mu skočil na klín a začal noviny zaujatě ožužlávat.

Kapitán psa okřikl: "Ťapko, fuj! Nežer to!"

Ellas Market byl projednou zase úplně vykradený a rodina Protopsaltisových na pokraji sil. Aristides se ještě nevzpamatoval z výslechu a Martha z matu od průhledné bílé postavy v osmnáctém tahu. Jen malá Eleni si brnkala na zapomenuté lupičské violoncello. 

Nenápadný advokát Mráček v nóbl obleku si odkašlal, ale než stihl promluvit, do obchodu vpadl kapitán Konopásek se psem.

"Jste zatčeni a všechno bude použito proti vám," usmál se jako krokodýl. "Vlastně ne, to jsem nechtěl říct a bude to použito proti mně. Paní Protopsaltisová, jsme tu z pověření policejního prezidenta, stala jste se jedinou kandidátkou na policejní ředitelku města Brna."

Aristides Protopsaltis otevřel dveře Ellas Market.

"Tati," skočila mu do náruče malá Eleni.

Aristides ji objal a vyjeveně hleděl na Marthu, která mu nepřítomně mávla na přivítanou, ale pozornost dělila mezi šachovnici, kde jí průhledná bílá postava, hrající s černými, ohrožovala bílého střelce, a sedmnáct lupičů v černých fracích a sněhobílých košilích. Šestnáct kradlo do hedvábných pytlů, sedmnáctý k tomu tiše hrál na violoncello Rachmaninova a žvýkal žvýkačku.

"Co to-"

"Chtěla jsem uzavřít smlouvu s ďáblem, víš? Tři věci: konec loupeží, aby Ocelot zmoudřel a policajti byli hodnější. Ďábel to vzdal. Takhle to dopadlo."

Nenápadný nóbl pán v koutě zavzlykal.

"Haló, řecké speciality Ellas Market, co pro vás můžeme udělat?" zvedla řinčící telefon Martha Protopsaltisová.

"U telefonu Ludvík Mráček, advokátní kancelář Temný, Mráček a Pupava. Dovoluji si vás, paní Protopsaltisová, kontaktovat v zastoupení jedné mocné síly, kterou jste patrně nevědomky oslovila."

"Prosím?"

"Nesluší se o podstatě této síly přímo-"

"Zastupujete nějakou mafii?"

"To jste mě špatně pochopila, drahá paní. Jde o poněkud mocnější mocnou sílu. Řeknu to tak, že jednu z nejmocnějších. Mám pro vás nabídku-"

"Kterou nemůžu odmítnout?"

"Ne. Která vás bude něco stát. Můžeme všechny vaše potíže vyžehlit."

"Vyžehlete je, ano!"

"Jste si vědoma existence nesmrtelné duše, viďte?"

Martha Protopsaltisová se modlila. Nebyla věřící, byť doma schovávala starobylou ikonu Krista Vševládného, Christa Pantokratora, s mrazivým pohledem zabodávajícím se až do srdce. Tuhle ikonu kdysi "zabavil" její hrdinný partyzánský dědeček a byla to jen památka. V tohoto Krista věřit neuměla a nechtěla.

Modlila se k nějaké univerzální nepojmenované síle, aby všechno dobře dopadlo. 

Aby pustili jejího muže z vazby, aby je přestali pořád vykrádat, aby si malá Eleni našla jiné kamarády než průhlednou bílou postavu, o které netušili, co je zač, aby jejího bratra Stavrose a švagra Jannise nezmlátili lupiči, až jim budou krást kradené zboží.

Amen.

Zazvonil telefon.

Ve výslechové místnosti byly tři židle. Na jedné se rozvaloval kapitán Konopásek, na druhé strážmistr Vajzhaupt. Třetí určili Aristidovi Protopsaltisovi, takže detektiv René Ocelot musel stát. Po třech hodinách výslechu se hrbil a  dostal třas do rukou na berlích.

Aristida trápila rozbitá hlava a prudké světlo do očí.

"Povalování se v nemocnici není žádné alibi, my víme, že sis mezitím vykradl obchod," burácel kapitán. "Všude jsou tam tvoje otisky prstů."

Strážmistr Vajzhaupt zadoufal, že vyslýchaný bude drzý a on ho umravní obuškem.

"Pfí, takové pohádky," zapojil se Ocelot. "O pohádky stojíme. Nestojíme. Nesedíme. Chceme sedět! Chceme pohádky!"

Strážmistr se dočkal.

"Dobrý den," pozdravil zdvořile Aristides Protopsaltis, "doporučili mi vás. Prý byste-"

"Už to nedělám," odsekla babka.

"Ale oni-"

"Nechcu vědět, kdo vám co řekl. Už to nedělám."

"Potřebuju-"

"Všeci říkajou, že potřebujou. Nepotřebujou. Chcou. Nedělám to."

"Ale-"

"Já vím, co chcete říct. Váš kšeft se sejrama, gangstéři, všechno to vidím. Nedělám to. Nic vám neřeknu."

"Zaplatím vám."

"Už to nedělám. Hele, vy jste z Řecka. V Řecku měli věštírnu delfíni. Jeďte se domů zeptat delfínů."

"Jako do Delf?"

"Třeba to ještě dělajou. Já to nedělám."

"Nemám na cestu."

"Nemáte. Vidím."

"No a co mám teda-"

"Košinova 10. Dostanu čtyři stovky."

Aristides Protopsaltis otevřel oči a uviděl bílý strop vysoko nad sebou. Pak si uvědomil prudkou bolest v týlu.

Pohnul hlavou. Bolela. Je v nemocnici. Jak se sem dostal?

Obrátil pohled dál, do vyvalených očí Reného Ocelota na vedlejší posteli.

"Jste v pořádku, kliente?"

"Co se mi stalo?" 

"Trochu jsem vás omylem praštil berlemi. A vaše žena mě trochu přiškrtila. A váš bratr mě trochu praštil."

"Jste osel. A ne trochu."

"Musíte být hodný, abyste mohl být zlý."

"Cože?"

"Musíte se ztratit, abyste někoho našel. Naopak. Najít, abyste někoho hledal. Kdo najde, ten hledá. Koho zatknou, ten vám vyfakturuje detektivní pátrání."

K válečné poradě si sedli ve skladu.

"Takhle to dál nejde," řekl Aristides Protopsaltis ostatním. Rovnou všem nalil retsinu. Do velkých skleniček.

Tedy jen Martě a Jannisovi, malá Eleni a průhledná bílá postava nedostaly nic. Stejně moc neposlouchaly a hrály spolu šachy.

Jannis si nepřítomně pohrával s psím obojkem. "Třináct loupeží, třináctkrát jsme zboží přivezli zpátky. Musíme ty chlapce trochu přibrzdit."

V obchodě něco zavrzalo. Průhledná bílá postava zvedla překvapeně hlavu. 

Aristides proběhl obchodem, rozrazil dveře na ulici a vyběhl ven.

A hned se složil k zemi o francouzskou berli Reného Ocelota.

"Mám tě," zajásal detektiv. "Ne tak rychle, chlapečku!"

Aristides a Jannis Protopsaltisovi seděli v koutě skladu svého obchůdku se skleničkami rakije. Aristidovi na tvářích postupně tmavly modřiny z výslechu.

"Brácho, měl by sis na ně stěžovat. Za tohle by měli dostat padáka."

"Za to, že jsou tak pitomí, že mě obviní z vykradení vlastního obchodu? Nebo za to, že neumí dopadnout ty-"

Hlasité zavrzání podlahy z vedlejší místnosti je přerušilo.

Jannis skočil ke dveřím a zíral na prchající skupinu sedmnácti loupežníků s padáky na zádech a pytly ukradeného zboží. Poslední držel v zubech obrovský kus chalvy.

Když odešli, s posledním osamělým zavrzáním podlahy přešla místností průhledná bílá postava.

Lehce potlučený Aristides Protopsaltis se vypotácel z policejní služebny. Vedl si na vodítku velkého německého ovčáka.

Jannis, který na něj čekal, sebou škubl: "Brácho, kde jsi vzal toho psa? To ti dali, aby hlídal obchod?"

"Ne, toho jsem policajtům ukradl," vysvětlil Aristides.

Jannis se zasmál, ale pak se zarazil, když viděl, že Aristides nežertuje.

"Kde jsi zaparkoval ten náklaďák?" zeptal se Aristides.

"Hned za rohem, jak jsi mi řekl."

"Dobře. Dáme do auta toho psa a pak zavoláme policajtům, že je v něm bomba."

"Proč, proboha?"

"Jinak to auto nenajdou."

"Musíme krást a lhát, aby nám věřili? Není to paradox?"

Výslechová místnost vřela.

"Konečně jsme tě dostali, darebáku," vyštěkl kapitán Konopásek do tváře Aristidovi Protopsaltisovi. "Dopaden přímo při loupeži!"

Strážmistr Vajzhaupt uvážlivě přikyvoval a snažil se trefit do kláves psacího stroje.

"Kapitáne, to je přece nesmysl," snažil se vysvětlit Aristides. "Přece jsem nevyloupil vlastní obchod. Naskladňoval  jsem zboží."

"Ahá, a jak vysvětlíš, že jsme našli tvé otisky prstů, ha?" vyštěkl kapitán Konopásek. "Tahle láhev vína, Polibek Slunce, zatlápaná tvými zločineckými prackami."

"To je olivový olej, který jsme nosili do skladu."

Kapitán namířil Aristidovi do obličeje výslechovou lampu: "Nelži, lumpe. Teď uvidíš, čemu říkáme polibek sluníčka my, a hned začneš zpívat."

Vánoce u Protopsaltisových byly vždycky zdrojem rodinného napětí. Děda Dimosthenis a babička Eleni měli pevnou ateistickou výchovu řeckých komunistů a Vánoce neschvalovali. Rozhodně ne katolické.

Aristida vychovali jako Čecha, i když řecky mluvil (k pohoršení otce hůř než Martha). Takže mladí žili jako Češi a jejich Vánoce byly české. S ozdobeným stromkem, svíčkami. A jedli kapra.

Malé Eleni večeře nechutnala a už se těšila na dárky. Najednou se ozvala rána.

"Ježíšek," vyjekla Eleni.

"Ne, to je z obchodu," zařval Aristides.

Vyhlédl z okna a nevěřícně hleděl na sedmnáct Santa Clausů, jak vlečou veliké pytle z jeho obchodu.

Poslední ohryzával chrisopsomo.

Ani pro pravnučku hrdinných řeckých partyzánů není snadné hlídat rodinný obchod, když je sama, kdykoli se mohou vrátit bandité a je jí teprve devět. 

I když drží v ruce nabitou pistoli Glock 20. Obrovskou a těžkou. 

Trochu ji ve skutečnosti děsí i ta pistole.

Najednou se ozvalo zavrzání. A další. Někdo tu je!

Eleni neváhala. Namáčkla spoušť, jak jí to matka ukázala, a po sluchu vystřelila.

Dveře od skladu se rozlétly. "Nestřílej, Eleni!"

"Strejdo Jannisi, tati, to jste vy?" 

"Nosíme ukradené věci zpátky do obchodu. Pojď nám pomoct."

Když odešli, s posledním osamělým zavrzáním podlahy přešla místností průhledná bílá postava.

Rodina Protopsaltisových měla napilno.

Malá Eleni, ukrytá pod pultem, ztracenou pistoli detektiva Ocelota v ruce, hlídala obchod.

V nemocničním pokoji Martha položila na noční stolek květiny a misku koulourakií. 

"Nebojte, paní Martho," blábolil René Ocelot, "řekl jsem policii, že to bylo v sebeobraně." Martha vzdychla.

Aristides se vplížil na dvůr, kde šestnáct mužů v kostýmech toreadorů nakládalo kradené zboží do náklaďáku. Jeho zboží! Šlo jim to od ruky.

"Nastupujte," zavelel jeden. Zarazil se. "Spočítejte se!"

"První."

"Druhý!"

"Šestnáctý!"

Do dvora vešel poslední, s tatrankami v ruce. "Pardon, sedmnáctý!"

"Hele, ty..." začali křičet ostatní.

Aristides sedl do náklaďáku, nastartoval a odjel.

Ellas Market nabízí řecké speciality nejvyšší kvality. Martha Protopsaltisová se na zákazníky usmívá.

Na většinu zákazníků.

Na sedmnáct mužů v potápěčských skafandrech, kteří vběhli do obchodu rabovat, místo úsměvu zaječela: "Táhněte, banditi, tohle je už pojedenácté!"

"Podvanácté," opravil ji unisono Aristides Protopsaltis a jeden z banditů, který se usilovně snažil pod šnorchl vecpat melomakaronu z ošatky na pultu, zatímco sledoval přesun zboží z regálů do pytlů svých společníků.  

"Ruce vzhůru," ozvalo se ze dveří skladu. "Jsem detektiv René Ocelot. Budu střílet!"

Výstřel všechny ohlušil. Detektiv si omylem prostřelil nohu.

Bandité prchali. Ten s melomakaronou zahuhňal k detektivovi: "Nezapomeň zemřít dnes."

"Nahoru dej víc těch zelených oliv," instruoval manželku Aristides Protopsaltis. Vyloupené regály se zaplňovaly jen pomalu.

"Tatí, ty jsi koupil loutkové divadlo?" udiveně vyjekla malá Eleni, která rozbalovala další bednu se zbožím.

"To není na hraní," vysvětloval Aristides. 

Loutky byly jedna jako druhá, samí vousatí muži v černých oblecích. 

"Tatí, to jsou ti loupežníci, viď?" 

"Těchto sedmnáct, ano. Ale tyhle dva upravíme. Martho, máme ještě ten zelený sprej?"

"Pod pokladnou."

Devatenáct loutek stálo na prázdné polici, na dvou zasychala zelená.

Aristides znovu sáhl pod pokladnu a vytáhl palici. 

"Strážmistra Vajzhaupta a kapitána Konopáska prvního," navrhla Martha.

Loutkohra měla ovace vestoje.

"Zavolám tam, Martho. Ne, půjdu tam!"

Ctihodný obchodník Aristides Protopsaltis rozčilením až nadskakoval, ale žena ho zpražila: 

"Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv. Dopadne to jako minule!" 

Smutně hleděli na popleněné regály vykradeného obchůdku.

"A zrovna jdu," urazil se Aristides.

Policejní služebna nebyla dost daleko, aby vychladl.

"Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" přátelsky se usmál strážmist Vajzhaupt.

"Nic," odsekl Aristides. "Zase nás vykradli a vy zase nic nevyšetříte."

"Zase ti gangsteři? Už pojedenácté?"

"Zase. Ale jeden místo kradení sežral kourabiedes z košíku na pultě."

"Promiňte, ale to je neřešitelný případ."

"Zase? Najmu si soukromé očko!"

Hana, Dana a Jana vyšly s rozzářenýma očima z Vladislavského sálu.
"Paní Vránová si tu medaili zaslouží," uznale řekla Hana.
"Stejně pořád nevím, co je to boj za demokracii a svobodu," přiznala Jana.
"Nový prezident je vážně milý. A udělat z tajného vládního krytu poštovní muzeum!"
"Víte, pan prezident je mi odněkud povědomý."
"Teda Dano, ty jsi ale tele. Vždyť je to ten americký špión!"
"Ale není. Vždyť špión byla taková šedá myš. A prezident je živel, protisocialistický živel."
"Náhodou, od toho, co přišel špión, se všechno zlepšilo."
"Dal nám naději."
"Hehe, to je legrační, byl šedá myš dobré naděje."

"Optimalizace sítě poboček státního podniku Česká pošta v okresech Litoměřice, Česká Lípa, Ústí nad Labem, Děčín a Liberec neprobíhá, protože tam nikdo nežije a pobočky nemá kdo likvidovat," informoval předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
"Moje maminka byla listonoška. Pracovala v tajném vládním krytu," zasmušile podotkl tiskový mluvčí ČSÚ Jiří Klokoň.
"Myslela jsem, že jsi sirotek," podivila se místopředsedkyně ČSÚ Háta Ospalá.
"Porodila mě a odešla do kláštera."
Arcišaman Vít Otylý procítěně okomentoval: "Hustý."
"Byla představena jednomu studentskému vůdci, téhož dne otěhotněla. Poznal jsem ji až dospělý, to už byla matka představená Anna."
Háta Ospalá dodala: "Na tu dobu vážně speed dating."

Hana, Dana a Jana se se svými kufříky s osobními věcmi zařadily do dlouhého proudu vyhnanců z tajného vládního krytu. Vykračovaly si zvesela do neznáma a švitořily o zážitcích posledních hodin.
"Těšila jsem se na slunce," posteskla si Hana.
"Je noc, ale noc zázraků! To se přece děje věcí! A jsme venku!" utěšovala ji Dana.
"Myslíte, že ten hrabě je nějak spojený s těmi americkými špióny?" změnila Jana téma.
"Ten první špión říkal, že jim ukradli poštu. A poštu založili Thurn-Taxisové, učili jsme se to na poštovním učilišti."
"Ty myslíš, že jsou nepřátelé?"
"Kdepak, holky, to je jen nějaká chiméra."

"Kam se hrnete vy, co?" zabouřil u vchodu do tajného vládního krytu soudruh vedoucí ostrahy tajného vládního krytu.
"Dovolte? Jsem hrabě Thurn-Taxis a podle připravovaného zákona o zmírnění majetkových křivd jdu prohlédnout svůj majetek. Vy seberte své lidi a pakujte se odtud."
"Pane hrabě!" chodbou se přihnal soudruh Kopal, vedoucí údržby.
"Á, tady vás mám, barone. Pojďme."
O tři hodiny později hleděl pobledlý soudruh vedoucí ostrahy na visací zámek a tlustý řetěz uzavírající vchod do krytu. Bývalý vedoucí údržby soudruh baron Kopal z Kostelní Břízy přitloukal ceduli Nevstupovat.
Soudruh vedoucí ostrahy zaskřípal zuby: "Nechal jsem se nachytat jako úplný zelenáč."