Něco končí, něco začíná...

“Rukavice máš?” 
“Ano, tati.”
“A taky…”
“Všechno mám. Nic jsem nezapomněla.”
“Takže jedeme?”
“Ne. Jedu sama. Vlakem. Nejsem malá.”
“Je ti sotva patnáct!”
“Už mi bylo!”
Lukáš vstal. “Kufr máš jak krávu, musíš přestupovat a vůbec, máme za tebe zodpovědnost. Aspoň poprvé tě odvezeme autem.”
Lehce nasupenou Pepinu vyložili u internátu, dovnitř jim samozřejmě jít nedovolila. Zůstali sedět v autě. 
“Vždyť ještě včera to byla naše malá holčička!”

Dům byl tichý a působil prázdně.
“Teď to takhle bude pořád?” podívala se Bibi na Lukáše.
“Jaké si to uděláme, takové to budeme mít,” objal ji a významně pohlédl směrem k ložnici.