15. Žízeň je veliká

Vzbudilo ho slunce, svítilo mu do očí. Uhnul pohledem. Na zemi ležel malý asi pětiletý otrok, spal stočený v klubíčku. Rouška porobení, bílý závojík se mu svezl z obličeje.
„Vodu,“ zasípěl, v ústech vyprahlo, jak na poušti.
Klučík neslyšel, klimbal dál.
„Vodu! Vodu!“ vztekal se.
Na nočním stolku ležela kniha. Marten u mě seděl, blesklo mu hlavou a mrštil ji po dítěti. To vyskočilo.
Prromiňte, pane,“ drmolilo vyděšeně.
„Vodu!“
Chlapec nalil do poháru tekutinu, ale Murduk mu ho vyrazil z rukou.
„Studenou! Tahle je odstátá!“

Chlapec se po chvíli vrátil s oroseným džbánem, za ním Marten.
„Dej to sem a běž.“
Dítě vyběhlo, jakoby mu hořelo za patami.
„Tak co, jak se cítíš?“ vyptával se a podal Murducovi pohár plný po okraj.
„Díky tobě lépe. Ale mohl jsi zasáhnout dřív. Vždy ti říkám, že bys jí měl zkrotit,“ neodpustil si narážku na švagrovou.
„V manželství se bez kompromisů neobejdeš. Ještě nám neprominula, že jsme jí znehodnotili komornou, počítala s tím, že ji jako pannu zpeněží v Benshâle. To víš, mladá, šikovná, hezká a hlavně panenská otrokyně, v hlavním městě by se o ní kupci poprali.“
Murduk nesouhlasně odfrkl.
„Když navíc otěhotněla,“ pokračoval Marten, „vzteky se neznala. Ona, potomek králů, nemůže mít dítě a poslední služka ano. Takže, když léčitelka přišla s tím, že by ti víno nebo nějaký nevhodný odvar mohl zanítit poškozená střeva, chytla se toho a zakázal ti cokoli dávat. Naštěstí měla naplánovanou cestu k sestře. Když vypadla, zdejší léčitelku jsem vyhodil a kontaktoval vojenského lékaře. Takže o tebe bude postaráno s plnou parádou, jak se na plukovníka královské jízdy sluší.“