Květina a hlína

Jasně, fotr, založíme nový fandom „Noční rozhovory s druhými identitami“. Jako když k ránu po mejdanu chceš ještě ťuknout s frťanem, ale nemáš s kým, neb všichni už spí. Loni taky tak?

Těžká volba, to znáš. Všechny máš nějak rád, tak chceš vybrat spíše ty zapadlejší. Zároveň by se jeden rád představil v co nejlepším světle, ne že by tedy výběry moc někdo nějak četl, ale kdyby náhodou… Hodně jsem zvažoval Hru doopravdy, takový výcuc z dosud nenapsané povídky, ta představa smrti zpěváka, kterou rozvášněný dav bere jako super součást jeho představení, mě dost lákala. Ale nakonec to padlo, ježto když už jsem založil „něžnou realitu“, bylo by fajn vybrat z ní. Oproti Dvojí smrti, která sdílnější a vlídnější, nakonec zvítězila Květina a hlína. Tam jsem si skoro nejvíc hrál s písmenky.

S omezeními je to složité, čím nesvobodnější je autor, tím svobodnější je svým způsobem text. Najednou totiž on určuje pravidla. Chceš něco vyjádřit, ale on ti říká: musíš na to jen přes ta a ta slova. A někdy se ti to vyjádření pěkně posune, ne jak si přeješ ty, ale tvá jazyková výbava. Měl jsem před sebou – díky tématu žádné květinky – jen obraz květiny a hlíny a teď jsem na ženskou část vyprávění hledal všechny možné kombinace s „k“ a „v“, na mužskou zase s „h“ a „l“. Dopředu to šlo ze slov (takové „akvárium“ mi dalo zabrat), nikoli z mé vůle, ta tvořila jen rámec.

Nepodceňuj čtenáře, já věřím, že zvukomalba (nebo i zvukochrchlání) působí podprahově, esteticky, i když to jsou dost silná slova. Jako tvůrce s tím zase trochu musíš válčit, což mě dost baví.

Jen kvůli kachničkám nemůžeš rezignovat na svůj pohled! I když… Je to těžký, no, já to rozhodně tak nemyslel, ta žena je moudrá, protože ví, kdy a pro co není pro chlapa žádný problém zabrat. Hele, dost už samožerbuchu!

Jestli my nejsme oba trochu egocentrici. Dobrou.