Moje články

"... netušil jsem, že lidé dostoupili takového potenciálu. Její píseň mě upoutala, přesto bych neztratil kontrolu, kdyby nebyla daleko silnější, než se zdá."
Julii se vracelo vědomí. Všechno bylo jako ve snu. Věděla, že mluví o ní.
"Souhlasím. Překonat hranici spojení, kterou nezná, byl obrovský skok. Nicméně úspěšný. Vítej Julie."
"Hranice? Kde jsem? Kdo jste? Co se stalo? Jak..." myšlenky jí proudily příliš rychle a roztěkaně.
"Klid, děvče," promluvil druhý hlas konejšivě, "jsi v pořádku. Vše ti vysvětlím. Říkej mi Liaros," před ní se zvolna objevila postava připomínající něco mezi člověkem a velkým rejnokem mantou.
"Vaše válka žel nabrala další rozměr..."

Perimetrem prošli, ale to nikoho nezajímalo. Byly udýchaní a zpomalili. Domy byly napůl zbořené a relativně bránitelné, ale proti čemu.
"Viděli jste něco takovýho?"
"Kurva, na tohle budu potřebovat cvokaře."
"Pšššt," zavrčel seržant. Pak to uslyšeli taky.
Tichý hrubý hukot, který se vyjímal z vylidněného ticha budov. Připomínal vrčení a blížil se.
Všichni hledali způsob, jak bojovat proti něčemu, co ani nechápali.
Julie náhle vyskočila a vrhla se na obrys, který se objevil vedle Mika: "SARAN KU SETIO SOL-NIRVARAI!!!"
- -
Křik...
Obrazy...
Věčnost plná svobody, naděje, zoufalství a bolesti. Pustina smrti zalévající ostrovy života. Bouře živlů a souboje titánů.
Ticho...
Bezvědomí...

Prostě utíkali, nedalo se to říct jinak. Viděli cosi, co nedokázali popsat. Věděli, že to teď jde po nich. Co to bylo se nikdo nestaral. Dan prorazil dveře v plném trysku. Panty povolily a dveře proletěly místností, kde už ale někdo byl.
Dveře samotné zasáhly velitele hlídky do hlavy. Ostatní vojáci si nevedli lépe. Dan téměř bez zpomalení zasáhl druhého vojáka loktem. Julie těsně minula Mika a oba téměř současně zpacifikovali další dva.
Seržant skoro nebyl ani v místnosti, když vypálil ránu z tlumené pistole. Mlátička z akčních filmů se nekonala, a než poslední voják dopadl, byly z místnosti pryč.

"Jejich zvykem je válka a zničení," hlas pronesl znechuceně, "takové barbarství."
"Zbytečně silná slova, bratře," jiný hlas konejšil, "nesuď, pokud neznáš souzeného."
"Ale my je známe," oponoval první, "slyšeli jsme jejich píseň. Roztříštění, nedůvěra a násilí. Můžeme najít něco jiného a nechat je, ať se sami zničí."
"Uznávám, duch jejich jazyka a ozvěna jejich písně je trpká a smutná vahou smrti a obětí. To neznamená, že jsou bez naděje." Vstoupil do rozhovoru třetí hlas, "budoucnost nám moc jiných písní nenabídne."
"Ano," souhlasil druhý hlas, "navíc jsou zvědaví, motivovaní a mají potenciál. Poslechněte píseň a ozvěnu tohoto jedince, jmenuje se Julie...

"Mělas pravdu, je to perimetr," seržant si odfrkl, "musíme zpátky na základnu, děje se tu víc, než víme."
"Seržo, tohle musíte vidět," Mikův se šklebil opačným směrem, "tahle hlídka je k smíchu. Jsou nenápadný jak mrkev v zimě."
Julie se podívala stejným směrem, pak se prudce rozhlédla po okolních budovách: "Kurva, to není hlídka, ale volavka. Musíme zmizet."
"Ne," sykl seržant, "pokud o nás ještě nevědí, můžeme toho využít. "
"Pane, to je šílený riziko," Julie byla očividně nervózní, měla šestý smysl na nebezpečí a ten ječel, "musíme zpátky na..."
"Seržo, pohyb přímo za hlídkou," Dan skoro vyjekl, "Co to sakra..."

"Musíme jinudy, seržo," Julie kroutila hlavou, "mají tam další opevněný tábor a spoustu hlídek. Tudy se na základnu nedostaneme."
Dan zavrčel, "to je třetí směrem k našim."
"Ale taky třetí skoro ve stejný vzdálenosti od zničenýho konvoje, může to být perimetr," Julie nadhodila.
"Na takovej odhad je tady trochu moc proměnnejch. To neznamená, že nemáš pravdu. Jsme průzkum, takže zkusíme pár z nich eliminovat," prohlásil seržant, "stejně ty tábory musíme obejít. Půjdem tudy," ukázal na mapě, "Jestli máš pravdu a držej perimetr, další tábor bude tady," poklepal, "Protáhneme se kolem nich a zpátky na základnu jak nejrychlejc to půjde. Jdeme."

Julie zastavila četu a seržantovi ukázala na vzdálené trosky zhruba desítky vozdel. Seržant se podíval a kývl. Opatrnost a tichý pohyb byla její specialita.
"Hele to je ten konvoj, co nás málem zmerčil," zašeptal Dan, "nevěděl jsem, že jsou naši takhle voprsklý, aby dostali celej konvoj."
"To nebyli naši," řekla Julie s kamenou tváří, "to bylo... uh..."
"Co je," Seržant se zadrhl, "Kurva, tohle jsem vidět nemusel."
"Teď se nedívej..." začal Mike zpívat oblíbenou písničku s typickým sklebem. Vzápětí zblednul.
"Ježíši, co se tady dělo?"
"Nevím," promluvil seržant rázně, "Ale musíme rychle na základnu. Miku foťák, jinak nám to neuvěří."

"Ve městech má sakra někdo žít. Kam se všichni propadli?"
"Dávej bacha, aby ses nepropadl taky," zubil se Mike a zadupal na zem, jakoby kontroloval pevnost chodníku.
"Žít ve vojenský zóně jako civil na vlastní nebezpečí? Ani náhodou. To radši tohle," Dan pohladil svou pušku.
"Seržo, Dan má pravdu," promluvila tiše Julie, "v některejch domech, bylo i nedojedený jídlo. Je tu moc ticho."
"Proto jsme tady..." Seržant nedořekl, když uslyšel blížící se vozidla.
"Náklaďák. Dveře." Ukázal a než to dořekl, Mike je otevřel a vběhl dovnitř. Julie, seržant i Dan ho následovali. Na poslední chvíli zmizeli z dohledu obrněného konvoje.

"Sakra, je to to, co si myslím?"
"Do hajzlu, rentgenový vizor," seržant zaklel, "železo. Miku, sporák. Julie, lednice. Ještě, že jsou místní tak pošahaný a topěj uhlím. My lezem za kamna."
- -
"Bože to jsou idioti, to si rovnou mohli na sebe nalepit obrovskou ceduli, že nikoho nejsou schopný najít. Nevěřil bych, že rentgenový vizory dokáže zmást pár trubek," Mike se uchechtl.
"Moc kecáš, jdeme než dorazí další hlídka, která bude míň neschopná. Na průzkum týhle oblasti nemáme věčnost, takže pohyb. Dane, budeš ve předu, hodinový střídání."
"Jasan, seržo," Dan se zavrtěl a setřel zbytek mouru, který se na něj usadil.