Moje články

Bylo to užitečné kouzlo.
Poručíme větru, dešti...
V pouštních a polopouštních oblastech zvláště výhodné, i když omezené na malé území. Standardně několik metrů čtverečních.
To ale byla jen základní varianta. Voda shora. Nic zvláštního. Pořádná zábava přišla až s modifikacemi.
Rachel netušila, proč ji napadlo zrovna tohle. Víceméně absurdní zaklínadlo, když bojujete o život. Když ona nebyla v útočných zaklínadlech nikdy dobrá...
Obrat hůlky navíc...
Tři pronásledovatelé z Obrody skončili nečekaně.
Jeden dostal do čela zobáčkem. Druhého mohutně poplácaly tlapičky. Třetí si užil obojího.
To bylo než se rozpršelo pořádně.
Déšť malých, vysoce odolných, nechutně roztomilých a nečekaně smrtících ptakopysků.

Zabloudila.
Byla pyšná, že se dokáže zorientovat za všech podmínek. Bludiště nebyla žádný problém. Hustá mlha na rašeliništi taky ne. Jakoby měla neustále v hlavě kompas.
No... měla.
Jenomže co teď?
Zdálo se to jako úžasný nápad. Zaklínadlo, které vás přemístí do knihy? Možnost účastnit se přímo všeho toho dobrodružného a vzrušujícího děje? Kdo by to nechtěl?
Tady se nedalo ztratit. Ani nebylo kde. Prolínali jste stránkami až jste se dostali ven.
Pokud jste nezvolili gamebook.
Ani tehdy to vlastně nebyl problém, pro ty, co se dokáží orientovat.
Jenže...
Tenhle gamebook měl tiskovou chybu.
Neexistovala cesta ke konci.
Cesta ven.

Pro všechny děti je pouť rájem. Ty hluky, vůně, barvy. Všechny smysly jsou přesycené.
Byli už zkušenými konzumenty. Dům hrůzy byl super. Znovu se jim podařilo vystrašit oba duchy (to byla ta zábavná část) a pomohli kostlivci sestavit zpátky část hrudního koše (to byla část výuková).
Očarované labutě létaly letos obzvlášť vysoko a přistávaly v jezírku tak šikovně, že jste se ani nezmáčeli.
Perníková srdce tloukla v rytmu rockenrolu a pořvávala reklamní slogany. Jejich barvy by vám dokázaly vypálit oči.
Mělo to svůj důvod. Jediný způsob jak je umlčet, bylo koupit si je... a uposlechnout jejich výkřiků.
Zase se přežrali.

Na rozdíl od létajících dek, koberců a povijanů (výroba a dovoz posledního jmenovaného do zemí EU zakázán) mají auta tu výhodu, že ke svému provozu nepotřebují magii. Žádnou. Šetří magické zdroje, které jsou jenom téměř nekonečné.
Jsou magieprostá. V celém automobilovém průmyslu není magie ani špetka...
Tuhle informaci ovšem nikdo nesdělil nově postavené čerpací stanici.
Nejdřív auta milovala.
Po nějaké době k nim získala smířlivý vztah.
Nakonec je nemohla vystát.
Než aby angažovala strašidlo... rozhodla se vzít svůj osud do vlastních cihel.
Mizí.
A náhodně se objevuje na nejnepravděpodobnějších místech.
Zatím vede Charing Cross.
Ne křižovatka, stanice metra.
V kolejišti.

Byl to geniální nápad.
Ona přinese do manželství peníze, on titul. Svatba z rozumu může fungovat.
Bohužel to nebyl tenhle případ.
Brzy zjistil, že pokud se manželka nachází blíže než dvacet metrů, je alergický na její přítomnost.
Byla chorobně žárlivá. Neměl žádnou relevantní výmluvu, proč opouštět domov. Ona tam byla taky pořád.
Jeho alergie (kopřivka, kýchavka, svědivka, škubavka) se neustále zhoršovaly.
Nemohl to vydržet.
Aspoň ji vezmu s sebou a zachráním svět, pomyslel si, když nasměroval auto do betonového pilíře.
Ale nepočítal s tím, že z něj bude duch.
A z ní...
Duchna.
Tedy, duchová.
Už nikdy se jí nezbaví.

Některé magické principy jsou příliš hluboké na to, aby je pochopil běžný smrtelník. Některé síly jsou příliš mocné. A některé prostředky příliš absurdní.
A pak je tady vláda.
Uprostřed jednání kabinetu byl předseda vlády náhle odvolán. Když se vrátil do místnosti, byl poněkud bledý a trochu se třásl.
„Volala Příroda,“ oznámil nejistým hlasem. „Chce zpátky Orkneje.“
Ministři propukli ve smích. Je prvního dubna! To je ale podařený žert!
Když se druhý den ráno přehnaly přes Orkneje tři vlny tsunami ze čtyř různých směrů (které záhadným způsobem nijak nenarušily místní ptačí kolonie), už se nesmáli.
V pracovně předsedy vlády zazvonil telefon...

Ulice Edinburghu jsou jasně osvětlené a já odjakživa věděla, že v tomhle městě je magie, ale co tu dělám?
Je to sen? Pach pukavců rozprsknutých na číchsi dveřích...
Pamatuju si, že jsem chtěla vědět, jaké to je, být ve světě, který je prodchnutý magií. Nevěřila jsem, že by mohla být i v našem světě. Trochu jsem si hrála, blbá, blbá.
A teď jsem tady.
Ve světě, který ještě není hotový, úplně se nevyloupl. Vím, že v něm zuří válka.
Nádhera.
Ozvěna rychlých kroků...
... Stihla jsem si tam napsat policii?
Zatkli mě za znečišťování soukromého majetku.
Já ale tady pukavce neházela!

Byla to jediná možnost, jak zabránit určitým... nehodám.
Nemůžete přece zabít nevinnou osobu, když necháte nepřítele, aby zaútočil první.
Někdy se cítila jako idiot. Proč dávat šanci druhým, aby ji mohli zranit?
Vlastně... často se cítila jako idiot.
Právě teď se cítila jako idiot.
Tohohle člověka už potkala, viděla ho zabíjet. Věděla, čeho je schopný, věděla, že je vrah.
Věděla, že se o vraždu pokusí znovu.
Vypadala naprosto bezbranně, jako vždycky. Dokonalá oběť.
Měla by se vykašlat na hloupé zásady, zaútočit první...
Nemohla.
Tak pojď, vyzývala ho v duchu.
On se ale otočil... a odešel.
Bude ho muset zabít jindy.

„Jakžes mi to řek? Zkurvysynu?“
„Ne. Potomku prodejné ženy.“
Navrhovaná zábava – přinutit Richarda vyslovit neslušné slovo – se poněkud zvrhla. Tedy pro šikanující. Potenciální šikanovaný proti nim stál vyzbrojen úsměvem na rtech, masivní slovní zásobou a morální převahou.
„Si nemysli, slušňáku, šak ani nadávat neumíš...“
„Myslíš, ty synu kulhavého osla s pochybnými hygienickými návyky?“
„Cožé? Abych ti jednu nevpálil!“
„Jsem ti zcela k službám.“
Richard pozvedl své mohutné ruce a cvičně párkrát sevřel pěst. Provokatér opatrně ustoupil.
„Nemyslím, že dojde k fyzické potyčce. Váš problém je, že jste defekující u svislé stavební konstrukce.“
Nerozuměli mu, ale ty jeho pěsti... Radši odešli.

„Éééééém...“
Jakže bylo to zaklínadlo? Jo, takhle.
Několik složitých mávnutí hůlkou, pár mírně nesmyslných slabik a – podařilo se! Spojení bylo navázáno!
To znamená, že úspěšně složila zkoušku!
„Já vás vidím. Slyšíme se?“
„Ano, ano, slyšíme vás,“ znuděně přitakal zkušební komisař.
„Popište podmínky kontaktu,“ obrátil se ke zkoušené žačce.
„Éééééém... tedy... zvolila jsem spojení se svým strýcem, který se nachází tři sta mil daleko, čímž jsem splnila podmínku minimální vzdálenosti a...“
Nečekaně se otevřelo další spojení. A další, další a ještě jedno. Dvě. Všechna ukazovala to stejné.
„Tak slyšíme se?“ zeptalo se množství identických obrazů.
„Vy nemehlo! Vy jste to zacyklila!“

Nikdy se necítila jako Labuť. Jestli něco, tak jako ošklivé káčátko.
Mladá dáma by o sebe měla umět pečovat. Měla by být elegantní, vzdělaná, šikovná. Měla by umět vést domácnost, vychovávat děti...
Ona si připadala neohrabaně, všechno jí padalo z rukou a z dětí dostávala osypky.
Místo toho, aby se učila s ostatními Labutěmi tanečním krokům, radši kopala s Orly do míče. Typicky dívčími dovednostmi pohrdala.
Špinavá kolena si umyla, ale roztrhané kalhoty...
Jane ji naučila zašívací zaklínadlo.
Elegantní, tichá, dívčí Jane, která tajila, že umí skvěle plavat a perfektně lézt po stromech.
Ošklivých káčátek je víc, než se zdá.

Když fouká od východu, tak na útesech můžete občas vidět pobíhat osasonky, ty různobarevné chumáčkovité tvorečky, co vypadají roztomile, ale pozor na ně, ty růžové jsou extrémně agresivní, červené jsou sice kamarádské, ale vyšisují vám ani nevíte jak, a najednou – růžová, ty zelené jsou zase sarkastické, tuhle rozplakaly hlouště, smály se mu, že má ke kostkované košili pruhovanou kravatu, to víte, ony se tváří mile a půjdou s vámi domů, vlezou vám do postele a budou obdivovat teplý déšť ve vaší sprše, ale zterorizují vaše plyšová zvířata, a to přece nechcete, protože medvědi jsou nenahraditelní, tak pozor na ně, prevítky.

Léto si vůbec neužili. Pracovali od rána do večera.
Vydělávali na zbytečnosti. Hračky.
Košťata. K čemu? Zbytečná investice. Vzhledem k rodinným předpokladům je stejně za pět, šest let odloží a pořídí si cestovní hole.
Inzerát byl stále aktuální.
„Prodám 2 košťata zn. Puhysh.“
Když prodejce viděl zájem, obratem navýšil cenu. Víc peněz neměli.
„Taky umím dobře rušit prokletí,“ řekla dívka.
„Nepotřebuju,“ odmítl prodávající.
„Taky umím dobře proklít,“ nabídl se její bratr.
Nakonec se dohodli.
Když se o deset let později řítilo k zemi koště, přetížené nad konstrukční hmotnost, byli rádi, že investovali do kvality.
Jiná značka by tenhle pád nevyrovnala.

Tohle mělo být naprosto bezpečné místo. Při dodržení všech bezpečnostních pravidel.
Nebylo.
Anne stála v mírném šoku. Skočnice břitolistá na obličeji neznámého muže ještě znepokojeně pulzovala. Samozřejmě, rostlina jen zareagovala na vnější podněty. To Anne neděsilo.
To, že na ni muž napřáhl ruku s aktivovanými prstenci mumlaje něco o pomstě, ano.
Sehnula se, aby uložila rostlinu zpět do truhlíku, pečlivě se vyhýbajíc pohledu na mrtvého.
Svého muže našla stát na břehu řeky... nad jiným mrtvým tělem.
„Šlápl na hada,“ potřásl hlavou nevěřícně.
„Miláčku,“ řekla, „doma budou asi problémy.“
Přikývl.
Teď už to věděli.
A problémy budou mít své vlastní problémy.

Nejlepší střechou koncertního sálu byla stejně vždycky obloha.
Obilí se vlnilo v zběsilém rytmu barelů. Sbor tenkých hlásků držel základní melodii, zatímco sólista se překonával ve svém výkonu. Obecenstvo začalo tančit. Brzy nadšení ztrhlo i zpěváky a koncert se proměnil v nekoordinované hemžení, jak nutrie křepčily po poli, vytvářejíce roztodivné obrazce a pobrukujíce si pod fousky populární i méně populární melodie. Ladilo jim to.
Když padla rosa, všechny už pochrupovaly ve svých norách.
Ráno vypadalo pole zcela normálně, až na nějaké ty kruhy v obilí.
Ty se připsaly magickým silám, jako obvykle.
Další koncert bude příští neděli o pole dál.

Hůlky se nedědí.
Prstence už vůbec ne.
Jsou jedinečné. Začínají jako naprosto obyčejný předmět s bazální úrovní magie, ale užíváním... užíváním se změní.
Podléhají trendům, jako všechno. Poslední dobou bylo v módě vsazování drahých kamenů. Často jste mohli potkat kouzelníky, jimž se na prstech třpytilo malé klenotnictví.
Útočník ale očividně patřil k staré škole. Preferoval střízlivou nenápadnost. Pocit váhy mu dodával materiál.
Opravdu stará škola.
Olovo vyšlo z módy někdy před padesáti lety.
Teď ležel na zemi a upíral nevidoucí zrak do místa, jež živí nevidí. Jeho srdce dobilo.
Jeho cestovní hůl se začala rozplývat. Zanedlouho ji následovaly i prstence.

Nezabiješ.
Je jedno jaké jsou důvody či okolnosti.
Zabíjet prostě není správné. Nikdy.
Stála v naprosté tmě. Vesmír se na ni díval skrz holé větve stromů.
Je jedno, že o jejích skutcích nikdo nevěděl. Věděla o nich sama. Vědět, co je špatné a přece to udělat...
Aspoň byla dost silná, aby to přiznala sama sobě.
Rozhřešení se nedočká. Od sebe ani od vesmíru.
Jen... místo k přemýšlení. Uspořádání myšlenek. Potřebovala se někde zastavit, a konečně našla to správné místo.
Stará, opuštěná zahrada.
Štěrk zaskřípal pod kradmými kroky.
Opuštěná?
Sevřela hůlku pevněji.
Pokání?
Ne. Zlo je třeba zastavit.
Zase bude hřešit.

Dívky se s výskáním rozeběhly po louce.
Každý rok si říkaly, že upletou pestré věnečky, plné rozličného čarodějného kvítí. Připraví je týden dopředu.
Každý rok na poslední chvíli narvaly pampelišky. Vždyť je to jedno. A plete se z nich nejrychleji.
Věnečky padaly do vody...
O kus dál po proudu stáli chlapci, připravení je zachytit. Kterou dívku jim předurčí Osud? Vloni měli smůlu. Všichni.
V zátočině mezi oběma místy pozorovala maličká nutrie s mohutným punkovým kohoutem a černobíle pruhovanýma nožičkama připlouvající hostinu. Krátce zazpívala a brzy byla zátočina obsypána jejími příbuznými.
Pampelišky byly letos obzvláště lahodné.
Chlapci zase zůstali na ocet.

Začalo to vědomím sounáležitosti.
Bylo třeba zbavit se okovů! Nenechat se zotročovat!
Svobodu!
Demokracii!
NE kontrole porodnosti!
Aby mohly dosáhnout svého, musely změnit stávající společenské uspořádání. Bylo naprosto nevyhovující.
Plán se mohl zdát krutý, ale řídily se zásadou „oko za oko, zub za zub“.
Zavřít je do dřevěných beden byla pitomost. Osvobodily se celkem snadno.
Druhý den ráno našli nočního hlídače nacpaného v bedně, ostříhaného a zmalovaného tak, že by ho vlastní matka nepoznala a ve stěně prohryzanou díru úctyhodných rozměrů.
Osvobozené mini-mjúzik-nutrie si to vesele štrádovaly lesíkem. Nastal čas promíchat hudební směry a založit říši, nad níž Slunce nezapadne.

„... Třikrát zamíchat doleva a jednou doprava. A mělo by to být hotový.“
Lektvar v hrnci (jímž byl nahrazen kotlík, neb se v domácnosti nevyskytoval) na plotně (už jste někdy viděli ohniště v činžáku?) nechutně zeleně pobublával. A smrděl.
„Tohle je ono?“
„Přesně tak. Měsíc dvě deci místo odpolední svačiny...“
„Se pobleju.“
„... a všem tvým problémům bude konec!“
„Počkej, ty se mnou do toho nejdeš? Taky bys potřebovala.“
„Já jsem se s tim smířila. Že už to lepší nebude.“
„Zbabělče.“
Zaváhání.
„Hele, seš si jistá, že to bude fungovat? Zvedne mi to hladinu magie?“
„No, ten teleshoping působil důvěryhodně.“
„Tak jo.“

„To je teda novinka, todleto. Děsný,“ rozčiloval se malý mužík nad svým teplým čajem s mlékem a třemi rumy.
„Nepřirozený to je, povídám. Fajn, zmodifikovali jsme fógly, takže recitujou vzkazy. Skvělý. Dikobrazy jsme udělali hebký... víte, jak nervózní teďka jsou? Kór kolem psů?“
„Aspoň osumnáct různejch zvířat se dá vycvičit, aby předpovídala počasí. Nejhorší jsou chameleoni, ty kolikrát ani nenajdete... tudle mi zmizela celá zásilka.“
„Kapybary, jo? Jsem na ně alergickej, ale dělat s nima musíme.“
„Ale nejhnusnější,“ prohlásil s pohledem na šinoucí se módně oděnou mladou dámu, která si nesla Miley Cyrus, „nejhnusnější je stříhat a barvit ty mini-mjůzik-nutrie.“

„... dvaadvacet... třiadvacet... dva tucty.“
Počty souhlasily. Ale ten nepořádek! Takhle zanedbaný sklad dlouho neviděl.
„Prosímvás, ukliďte tu. Válí se vám to všude, ještě se zničej a budeme je muset odepsat!“
Skladník cosi nevrle zamrmlal.
„Dobře, to bylo jednadvacet palců. Kde máte čtyřiadvacetipalcové?“
Pokyn rukou, jiné oddělení.
„Tohle už přestává všechno! Vždyť se vám tu válejí na zemi!“
Strčil do nich špičkou boty.
Jedna z duší od kola se prohnula a zahihňala. Asi byla lechtivá.
Druhá se kolem ní ochranitelsky ovinula.
„Cože? Ony tu snad... vy podporujete...?“
„A kde si myslíte, mladej, že furt berem tolik duší do malejch koleček, aha?“

„... Třeba dikobraz, nechcete, pane? Zvlášť vhodný k dětem. S modifikovanými hebkými ostny, heleďte.“
Návštěvník v černé kožené bundě se zaškaredil. Popravdě on sám nevypadal jako zvlášť vhodný k dětem.
„Nebo skunk?“ pokračoval prodavač falešně jásavým hlasem. „Dokonalý pro předpověď počasí! A když ho budete chovat venku, tak pach nebude problém...“
Je pravdou, že návštěvník kolem sebe šířil lehký odér.
„Nebo... novinka? Mini-mjúzik-nutrie? Chcete rock, pop, emo...“ nebohému zvířátku padala patka do očí, takže si nevidělo na černobíle pruhované nožičky... „Miley Cyrus...?“ v zájmu zachování příčetnosti nebudu popisovat tenhle model.
„Punk,“ zněla rozhodná odpověď.
„Punk umřel.“
Povzdech.
„Zeptejte se za týden.“

Nejdřív uviděli záblesk. Zvuk slyšeli až za chvíli.
Následovaly další a další. Z noci se stal den.
Obloha rozkvetla magickými ohňostroji.
Letos se opravdu vyznamenali.
Kromě klasických kytic (momentálně byly hodně v oblibě chryzantémy) a rozličných draků (to už byla tradice) si hodně pozornosti získaly i zmenšené modely významných světových staveb (Tádž Mahál byl jako živý!).
Diváci se ne a ne nabažit té krásy.
A náhle... konec.
Začal Nový rok.
Unavení pyrokouzelníci balili své propriety.
Stovky hodin dřiny a nemalé finanční prostředky, všechno doslova vyhozeno do vzduchu během několika minut. Nezůstane nic, jen vzpomínky.
Ale právě ty stojí za to.

Pousmál se. Prý tu straší? Jen ať přijdou.
Zatím si udělá čaj.
Zásuvka vzdorovala, než se prudce uvolnila a vrazila mu do citlivého místa.
Tím to začalo.
Pometlo mu napálilo pumelici a solnička mu pěkně zasolila.
Potáceje se z kuchyně, vrazil v salonu do piana. Požvýkalo ho, vyplivlo a pak si na něm zatančilo valčík.
Vrhnul se ke schodům. Nezaregistroval, že se za ním celou dobu plíží rybička.
Přeřízla mu tkaničky.
Boty ho opustily a on se přerazil, pro velký úspěch rovnou dvakrát.
Ve dveřích si přiskřípl prsty.
Prchaje v dál, ječel hrůzou.
Rybička sklapla ostří.
Tohle je jejich dům.

Říká se tomu užívání přírody.
Začne to vždycky stejně.
Louka vykvete pestrobarevnými dekami a piknikovými koši.
Jsou atakovány všechny smysly. Hospodyňky se předhánějí, která vybalí lépe vypadající – a vonící – jídlo. Děti utvořily vřeštící smečky a prohánějí se po louce za asistence mnoha domácích mazlíčků a občas nějakého staršího sourozence pověřeného dohledem.
Tráva na bosých nohou lechtá.
Prší. (Vždycky prší, zvláště, pokud rosnička tvrdila, že pršet nebude. (Skunk předpovídá počasí spolehlivěji.)) Rodinky mizí. Na místě jich zůstává už jen pár, matky rodin dobalují, otcové se snaží nastartovat létající deky.
Kňourání dětí, které nestihnou oblíbený pořad.
„Proč nemůžeme mít portál jako všichni?“

„Stůj, ani se nehni!“
Drobný chlapec strnul uprostřed kroku. Očima hledal nebezpečí. Písčitý břeh řeky, klidný a pomalý proud, kmeny sklánějící se nad vodou, splývající liány, vše vypadalo naprosto neškodně.
Splývající liány...
„Už vidíš?“
Jedna z lián se hýbala jinak než ostatní. Vlastně se nehýbala vůbec.
Přišel čas na další lekci.
Mnohokrát zajímavější než ve školní lavici.
Ovíjenka. Je smrtelně nebezpečná, ale útočí, jen když zahlédne prudký pohyb. Životní cyklus. Jak najít vajíčka. (Jsou jedlá, ale nepříliš chutná.) Na jaké lektvary se hodí části jejího těla.
Soustředěně poslouchal.
Další den, další lekce.
Výuka příštího experta v učebně pod širým nebem.

Stačilo jen roztáhnout křídla a mírně povyskočit. Silný vítr se o už další postaral sám. Uchopil ho a zdvihl. Nesl ho stále výš a výš, v zdánlivě nekonečné spirále. Křídla vibrovala, jak vítr obtékal jejich hrany. Svištěl, šuměl a povídal. Chladil.
Bylo to příjemné.
Natolik příjemné, že téměř zapomněl na nával, na dav cizích návštěvníků, jenž se nahrnul na jeho oblíbené místo.
Taky si chtěli zalétat.
Jakpak jim to asi jde?
Podívá se.
Bez námahy klouzal oblohou a s údivem hleděl na neobratné letecké pokusy tvorů pod sebou.
Lidské tělo má naprosto neaerodynamický tvar.
Pocítil soucit.
Každý nemůže být drak.

Neposlouchaj a neposlouchaj, parchanti nevděčný.
Dobře, je pravda, že ho zachránili před fanatikem z Hnutí obrody.
Ale to by jistě zvládl sám.
Je pravda, že ovládají – vzhledem ke své úrovni – překvapivě kvalitní kouzla.
Ale to on taky.
Chovají se, jakoby jim patřil svět. Nemají žádný respekt. Moc si o sobě myslí. Vždyť je jim sotva dvacet. To předpokládají, že bude skákat, jak oni pískají?
Jak ona píská?
To má poslouchat... holku?
Ne, děkuje, nechce.
On bude poslouchat jen sám sebe.
Kdo měl rozum, mohl ho následovat.
Podřídit se jeho autoritě.
Studené oči pozorovaly ze střechy dokonalou oběť. Nehodný byl... sám.

Svou naprostou tupost a k dokonalosti dovedené umění vyhýbat se čemukoliv, co by mu v mozku mohlo zanechat nějakou stopu vědomostí, úspěšně tajil.
Jeho vrozený talent byl nadprůměrný.
Zkouškami prošel bez problémů.
Cestou domů mu taky přálo štěstí.
Pro svitek, který magií téměř zářil, se sehnul bez přemýšlení.
Doma roličku pergamenu opatrně rozbalil a zběžně prostudoval.
Hm, nápojový lístek. Asi. To druhé zaklínadlo nebude důležité.
„Horkou čokoládu,“ rozhodl se nález vyzkoušet.
Když ji usrkával, něco ho pozorovalo ze stínů.
S magickými předměty byste si neměli hrát, pokud jim nerozumíte.
A nesbírejte všechno, co se válí po ulicích.
Natož cizí pergameny.

Narodí se dítě.
Dětství plné svobody a volného prostoru. Základní i středoškolské vzdělání absolvuje doma.
Být synem šamanky je skvělé.
Nutnost vyššího vzdělání ho přinutí obout boty a zavřít se mezi čtyři stěny. Zamířit přes oceán, tak daleko, jak je to jen možné. Na koncertu oblíbených Brouků uplatní léčitelský talent a potká dívku svého srdce. Po třech letech se vezmou. Vrátí se domů.
Narodí se dítě.
Největší z kouzelníků znají svůj život, ještě než se začne odvíjet. Až do bodu zrození další generace. Někde hluboko uvnitř, nevědí, ale přece vědí.
Dítě otevřelo oči...
Počaté v experimentu a zrozené do lásky.

Hůlka proti prstencům? Směšné.
Ale ona měla trumf v rukávu.
Jenže... neměla. Čekala na domluvený signál... který nepřišel.
Zvládla to sama, překvapivě, šílená strachem o svého bratra.
Když bylo po všem, našla ho sedět na střeše, hlavu v dlaních.
„Nechal jsi mě tam.“
„Nemohl jsem, Anahera,“ řekl zoufale. „Nemohl jsem zabít... svého přítele.“
„Dobře.“
Špatně, všechno bylo špatně a ona byla sama.
„Aspoň vím, že s naší dohodou nemůžu počítat. Líp teď, než až mi opravdu půjde o život.“
Jakoby teď nešlo.
„Ne.“ Vstal. „Rozhodl jsem se. Jsme v tom spolu. Napořád. Promiň.“
V jeho náručí bylo teplo a bezpečí.

Seděly u okna s nejlepším výhledem (všechna okna měla nejlepší výhled), ale bylo jim to jedno. Rameno na rameni, plavá a tmavá hlava skloněné k sobě. Řešily život, vesmír a vůbec, školu, své šílené sourozence a kluky. Odpoledne s kamarádkou u kávy – nejlepší způsob, jak relaxovat po náročném dni. Jejich vlastní kousek nebe. Každotýdenní příjemná rutina, která bude trvat navěky, ne jen tak dlouho, dokud je život neodvane do různých koutů světa a čas nerozvolní jejich vztah.
Prostorem kavárny znenadání zahučelo zaklínadlo. Tmavovláska zděšeně vzhlédla.
I kdyby se prstenců nikdy nevzdala, stejně by proti kouzelníkovi první třídy neměla šanci.
Pravděpodobně.

„Nemám zájem.“ Mladík se pokusil přibouchnout dveře návštěvnici před nosem, ale ta se odbýt nenechala.
„Jde o vaši budoucnost!“ kvílela. „Za pokus přece nic nedáte!“
„Nemám zájem.“
„Ale.. přeci... dokud nedokážete, že ovládáte prstence... ve vašem věku... snižujete prestiž své rodiny!“
„Mou rodinu do toho netahejte!“
Dveře konečně zaklaply.
Mladík si s úlevou oddechl.
Zajímavé. To, že nedokáže ovládnout magii prstenců tíží jen ty, kterým by to mohlo být ukradené.
„Rozmyslete se. Já se zase vrátím!“ Čarodějnice se objevila v okně.
Ale nevrátí se.
Na volno vypuštěný rodinný dikobraz totiž zatím zálibně likvidoval její cestovní hůl.
Bude muset jít pěšky.