Moje články

Fandom: Crossover (masový)
V různých vesmírech pod různými postelemi různých lidí najdeme věci různé.
Někdo se do těch míst snaží cosi před světem ukrýt...
Mirek Dušín poznámku za hlasitý smích při hodině.
Magráta Česneková odvážné pomněnkové šaty s krajkovým lemováním a hluuubokým výstřihem.
Arnold J. Rimmer sebe. A špinavou polévkovou lžíci.
Někdo si tam ukládá srdeční záležitosti, aby mohl kdykoli zkontrolovat, že tam stále jsou...
Sheldon Cooper svoji sbírku sci-fi cosplay kostýmů.
Paris Helenu.
A někdo jen v oněch prostorách prostě už nějaký ten čásek neuklízel...
Severus Snape velkou pavučinu (i s několika chlupatými obyvateli), pár zlámaných brků a černou gumičku do vlasů.

Údolím Kyselé Prdele kráčely tři postavy. Znalec zeměplošských poměrů mohl s jistotou poznat čarodějky.
Někdo tomu říkal stupidní kostým, Bábi tomu říkala magická aura.
„...A posměšně si odfrkl!“
„Jdeme ho potrestat?“
„Ne, už se jdeme jen podívat.“
„Esmé Zlopočasná, co přesně...?“
„Poslala jsem mu takový pěkný vzkaz. Za tvou neuctivost, Květoslave, bla bla, do hodiny horečky, zauzlená střeva, bla bla... však víte...“
Už z dálky však bylo vidět, že je něco špatně.
Květoslav pořádal zahradní párty a právě předváděl akrobatickou jízdu na vepři.
Stařenka Oggová svraštila čelo v předzvěsti něčeho strašlivého.
„Že on si , ťulpas, ten vzkaz nepřečet ...“

Upozornění: Myšlenka si zaslouží víc než 100 slov a hodinu času, jenže jen tolik jsem momentálně měla k dispozici.
Homer Wells nebyl zvědavý, jen rád poznával svět.
Jednoduše mu připadalo, že to je správné vyplnění času.
Kdyby záleželo na něm, díval by se. Ono ale nezáleželo.
Tak se učil medicíně a dělal vše, co mu doktor Larch poručil.
Téměř.
Nikdy neusmrtil zárodek v ženském lůně.
Proč, když to vzhledem k době a situaci žen bylo morálně obhajitelné?
Proč, když se nemusel zpovídat žádnému Bohu?
Odpověď nenašel při poznávání světa. Věděl ji.
Hudba každého srdce je jedinečným klíčem k srdci druhému. Jen jedinému.
Co když se vám klíčová dírka nemá možnost narodit?
Není nic horšího než klíč, co nikam nepasuje.

Knoflík je důmyslné zařízení sloužící ke spojení dvou částí oděvu provlíknutím skrz knoflíkovou dírku.
První vymodlený. Půl unce nefalšované slonoviny. Neochvějný.
Druhý vyřezávaný, vonící dálkami. Ohořelý, přesto bytelný.
Třetí několikrát přišívaný. Pozlátko postupně prýská a odhaluje poctivou, matnou mosaz.
Obecně platí, čím více knoflíků, tím lepší soudržnost materiálu.
Čtvrtý a pátý dokonale identické. Pěkně tvarované. Materiál? Čert ví.
Šestý menší, hliněný, s povedenou glazurou. Příjemně chladivý na omak.
Sedmý jemný, ale výrazný. Snad pravá mořská perla, možná obyčejný štrasový korálek.
Utržení knoflíku obvykle nebývá katastrofou. Stačí ho najít a přišít.
V šití se Molly vyznala. Starosti jí dělalo to hledání.

„Pane, můžete mi prozradit, co vás vedlo k tomu, uspořádat tenhle hloupý konkurz?“
„Však víš, nemůžem se s Kochanskou rozhodnout, kdo nám půjde za svědka. NA-SVAT-BĚ!“
„Ehm, samozřejmě. Ale, ehm, proč jste si rovnou nevybrali toho nejvhodnějšího, ehm, nejserióznějšího, ehm... mě?“
„Ty nás budeš přece oddávat, Kryťáčku. Jasná páka. Ale na ty dva jsem docela zvědavej.“
...
„Ty rakovinovej polype na řiti lidstva, můžeš mi, do kosmu, říct, proč máš na sobě flanelovou košili, na hlavě plesnivej pytel na odpadky a páchneš jako hnusný odporný smradlavý opičí zvratek?“
„No co, Tupohlave, jen jsem chtěl, aby naše šance byly projednou vyrovnaný...“

Ve ztemnělém obývacím pokoji dvougeneračního domku seděl ztepilý třicátník a zaujtě sledoval televizi. Začínal té mudlovské honičce za míčem docela přicházet na chuť, i když hráči většinu času zůstávali přilepeni nohama k zemi. A to pivo, které mu Harry přivezl ze služební cesty v Čechách, to bylo teprve něco.
„Rone, čekám tě v kuchyni. Je konec měsíce...“
Povytáhl obočí. Jak nesnášel to otravné rodinné účtování!
„Dnes ti s tím vážně pomůžu. Ať zase nevyvádíš, že na mě čekáš jak Estragon na Godotta.“
„Víš,“ pravila vyzývavě hnědovláska, „pro dnešek bych ten výrok možná maličko pozměnila...“
Nechápal.
„Dneska čeká estrogen na kokota!“

Mirek Dušín a Jarka Metelka seděli na lavičce a zaznamenávali si, kdy šli po zimě do školy poprve v krátkých kalhotech. O týden dříve než vloni!
I přes tyto radostné poznatky zde vládlo napětí.
„Jarko, mám starosti.“
„Mirku, poradím, budu-li umět.“
„Jak ona se ta děvčata teď podivně chovají a oblékají!“
„Však víš. Jarní vábení...“
„Nějaký obyčej?“
„Dalo by se to tak říci.“
„ V čem spočívá?“
„Řekněme v ulovení nejlepšího... kance...“
„Vskutku? I ty plantážnice! Nejsme ve středověku, měly by se spíše věnovat domácím pracem a studiu!“
Jarka se praštil do hlavy. Tohle už bylo i na něj moc.

Probudil mne zvuk kaménků dopadajících na podlahu pokoje.
Pod oknem stála teď už paní Barbora a rozverně se mne tázala, míním-li prospat celé mládí.
Nu což. Vždyť naši snídani v trávě mohly narušit leda vlivy atmosferické, mimozemské a –
vlivy dědečkovy Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru.
„Pane, toto slovní spojení zasluhuje více naší pozornosti. Spisovatelé jej tak často užívají a nám stále uniká jeho pravý smysl! Měl bych jednu teorii...“
„Ne, milý Saturnine, opravdu si nemyslím, že by Caesarův výrok měl něco společného s koláčky tety Kateřiny a zvracením.“
„Máte pravdu, pane. Neměl totiž to štěstí je ochutnat.“