Kudy kam

„Teď spí,“ řekl Michalec. „Není to přirozený spánek, ale lepší než nic.“
„Ona opravdu věří, že ho zabila,“ vzdychl Pasr.
„Užírá ji to zevnitř,“ dodala léčitelka. „Ale co s tím, rozumné argumenty…“
„Ty nezaberou. Vymazat paměť?“
Michalec se zamračil „Neetické. Léčit tělo?“
„Co dělám jiného?“ naježila se. „Bez výsledku.“
„Moc možností nemáme. Leda nějaký důkaz, který by ji přesvědčil.“
„A kde ho vzít?“
„Po takové době!“
„Nevíme ani, odkud přišla…“

Odmlčeli se. Strnulí, zachmuření.
Naslouchali.

Profesor Pasr potřásl hlavou. „Měl jsem odstínit dveře.“
„Ano,“ přikývl ředitel. „Ale ten nápad není špatný.“
„Není.“
„Mohl by pomoci.“
„Zavolejte je dovnitř,“ požádal Michalec.