Moje články

Sir Ignác musí zemřít, nebo si to alespoň sir Jakob, jeho dědic, myslel.
Jenže Ignác měl nehorázné štěstí. Pohár s jedem převrhl a pak celý večer pil už jen pivo. Šíp mířící na hlavu při lovu odrazil dýkou. Jak? Panebože jak! Z kobry, kterou měl v posteli, si udělal domácího mazlíčka. Vraha, který ho měl strčit z hradeb, potkala nehoda, zahrnující uklouznutí a dlouhý pád.
Dnes to ale musí vyjít. Jakob nechal stavebně upravit balkón Ignácovy ložnice. Prostě tam vejde, nadechne se a... Prásk!
Jakob to musel vidět. Vyšel na svůj balkón, rozhlédl se a.... Prásk!
„Oni si spletli balkón.“

Leguán modravý – kriticky ohrožený druh plaza, který se dožívá skoro sedmdesáti let a může být až jeden a půl metru dlouhý. Obývá pouze jeden z Kajmanských ostrovů. Ve volné přírodě jich v současnosti žije nanejvýš do desítky a pár dalších exemplářů žije porůznu v zoo. Dá se říci, že jejich vymření je neodvratné.
Praha – jediné místo v Evropě, kde je chován leguán modravý. Tedy byl, nyní zoufalý personál hledí do prázdného terária a vyhlašuje pátrání.
Death City – V utajeném sklepě se Doktor Stein pouští do práce. Skalpel se pustí do práce.
„Takže velké srdce. Další na řadě je prozkoumání mozku...“

Ino seděla na posteli a kolem ní se proháněli stíny. Byla doba, kdy se jich bála, jenže pak... Prostě si na jejich neustálou přítomnost zvykla. Jeden z nich jí omotal nohu. Podíval se do tváře muže, který ležel vedle ní. Ještě pořád tomu nemohla uvěřit.
Stín ji zajel pod noční košili. Vzdychla.
Naklonila se nad něj a políbila ho.
„Co se ti asi tak zdá, miláčku?“
Shikamaru snil. Ve snu byla Mirai jeho dcerou a Kurenai. Ach Kurenai, obestřená stíny, pod jeho ochranou. Vzal ji do náručí. Políbil ji.
Vzbudil se a naprosto automaticky opověděl.
„Zdálo se mi o tobě.“

Byli tři hodiny, právě přišly ze školy. Katka je všechny pozvala, na čaj o páté. Laura, jakožto její nejlepší kamarádka, měla čestné místo u zábradlí na pavlači. Monika se usmívala a vyprávěla o příteli. Měla ho jako jediná. Lucka psala úkol, pak určitě nebude čas.
„Dáte si ham?“ zeptala se Katka.
„Cože?“
„Anglickou šunku.“ Oči v sloup.
Monika vyvalila oči: „Fakt z Anglie, jako princ Harry?“ Všechny čtyři psali fantazie o tom jak pojedou do Anglie a nabrnknou si prince, nebo alespoň nějakého supr cool Angličana.
Katka se zamyslela snad jen na vteřinu.
„Ano!“
Hned se stala o něco oblíbenější.

Kateřina šla lesem. Všude něco kvetlo a ptáci zpívali své árie. Z toho všeho ji bylo na zvracení. Právě se rozešla se svým přítelem, zjistila, že nejlepší kamarádka ji pomlouvá, nedařilo se ji zbavit akné, matka ji odmítla koupit bledě modré šaty za čtyři tisíce a ve škole ji to moc nešlo, zvláště ji štvala nová, mladá češtinářka.
Blížila se k hluboké propasti. Otevřené ráně uprostřed lesa. Pohlédla do hlubin. Na okamžik ji napadla myšlenka, že to skončí. Zaplašila ji. To by neudělala.
Postrčení. Řev. Než dopadla dolů, rozbila se o stěny.
On se jen usmál, když si sundával rukavice.

Bianca byla ženská od rány. Tedy spíše od ran, protože obvykle se nezastavila u jedné. Proto, když manžel vyfasoval dvacet let, převzala rodinný podnik a všem, kteří namítali, že ženskou poslouchat nebudou, rychle naznačila, že se pletou.
Teď před ní stali čtyři velice bledí, mladí muži.
„Pánové, který poslal do České republiky banány?“ zeptala se tónem, který mohl řezat ocel. „Jsem přesvědčená, že zaměstnanci Tesca 25 kilo kokainu ocenili.“
Jeden z mladíků se přihlásil.
„Asi jsem spletl...“
Nedokončil. Bianca zamířila nohou do jeho choulostivých míst. Složil se na zem, jako domeček z karet.
„Ještě někdo udělal chybu?“ zeptala se sladce.

Princezna – Podivný živočich humanoidního vzezření, který preferuje hradní prostředí – zvláště vysoké věže. Většinou mají pasivní chování se sklony k hysterii, v praktickém životě jsou naprosto nepoužitelné. Velmi rády mají drahé šaty, malé boty a kohokoliv kdo přijede na bílém koni (byli provedeny pokusy a na černé nereagují), ve stáří pak získávají silnou závislost na zrcadle se kterým i prozatím nezjištěným způsobem komunikují (a občas u nich vzbuzuje záchvaty agresivity).
Bylo zjištěno, že trpí vážnou alergií na jablka a ostré předměty. Obojí u nich vyvolává silné mdloby trvající až desítky let. Partnery lákají na symbiotický vztah s draky a půlku království.

Nesnášel, když musel na svojí krásce převážet ženy. Zastával ten názor, že moře bůh stvořil, aby se muž mohl zbavit ženských. Jenže poslední dobou bylo práce málo a tak musel vzít co se namanulo.
Přepravoval skupinu osadníků do Nového světa. Kdyby tušil, co ho čeká, tak by to odmítl. Lady Dacresová se nechtěla spokojit se svým místem v podpalubí. Chodila po jeho palubě. Mluvila s jeho muži.
„Okamžitě zalezte do podpalubí, nebo vás tam dám dotáhnout!“ obořil se na ni.
Podívala se na něj pohledem, který ho propálil skrz naskrz.
„Jste hulvát, pane!“ řekla a chrstla mu do očí rum.

Když otevřeli těžké dveře trezoru nespatřili nic.
Lady Helena okamžitě upadla do mdlob. Její manžel sir Alfons si ošklivě narazil koleno při pokusu ji zachytit. Z doktora Felicia se rázem stal samaritán.
Slečna Tamara s úpěnlivým vzlykotem zabořila tvář do hrudi mladého sira Frederika, který by si to za jiných okolností užíval.
Lord Radoslav jen sepjal ruce a jal se přímo na místě modlitbou odčinit budoucí nedostatečné příspěvky na činnost církve.
Vévoda Felix se domáhal stráží, které se brzy dozvěděli, že se jim opozdí výplata a tak se stali náležitě laxní.
No a Igor stál na palubě těžce naloženého trojstěžníku.

Karolína Tomáše milovala, nebo si to alespoň myslela. Do třídy k nim přišel v sedmé třídě. Byl to sportovec, trochu tajemný (proč se sem přestěhoval), na všechny milý a vůbec strašlivě cool. Úplně jiný, než ostatní spolužáci.
V polovině osmé třídy jeli na lyžák. Už první večer jsem se s ním líbala. Byl tak okouzlující, když jí říkal, že ji miluje. Tak statečný, když utíkal skrze okno, když je večer kontrolovala učitelka. Poslední večer řekla na jeho návrhy ano.
Za týden se potom odstěhoval do Ostravy. Brečela a ještě mnohem víc brečela, když se jí začalo pravidelně dělat ráno špatně.

Stále jít dopředu. Nezakopnout, neupadnout.
Byla tma, taková tma. Nejtemnější tma, kterou zažil. A ta bolest. Hrozná bolest uprostřed hlavy, dvě malé pulsující rány.
Slyšet cinkot řetězů a sténání. Možná sténá i on. Neví. Kdysi nadával. Jak je to dlouho? Sám netuší.
Nohy rozedřené do krve.
Někdo za ním upadl. Cítil do na řetězech, kterými měl svázané ruce. Jediné to spojení s realitou.
Šel oslepený svým nepřítelem v dlouhém hadu. Šel domů a doufal, že se to zlepší.
Koně. Slyšel jejich kopyta, jak ryjí zem. Přijeli jim naproti.
„Ne!“ Srdceryvný výkřik. Pád na zem.
Ne, nikdy už to nebude lepší.

„Víte jaká je podstata pohostinství?“ zeptal se Walter Frey několika svých dětí.
„Musíte jim nabídnout sůl a chléb. Pohostit je tím nejlepším, co máte doma. Nabídnout jim své dcery a vojska. Pak je můžete nechat přísahat. Splnit přesně to co vy chcete.“
Jeho hlas řezal. V místnosti bylo cítit víno s železitou příměsí.
„A co udělat, pokud vás podrazí, pokud vám nedají co slíbili? Znovu je pozvěte. Znovu jim nabídněte chléb a sůl, dokonce jim znovu nabídněte i vaše dcery a vojska.“
Z podhradí se stále ozývali výkřiky.
„No a pak, to co musíte udělat, udělejte rychle, rozhodně a pořádně.“

„Můj otec je totálně nemožný!“ kategoricky prohlásila Chouchou mezi dvěma sousty. Jedla sendvič s pečeným bůčkem, který by stačil na oběd celému zbytku jejich třídy.
Sarada si povzdechla.
„A to proč?“
„Třeba dneska...“ začala Chouchou, zatímco vytahovala druhý sendvič, „se celý den cpal. Přísahám, že snědl skoro celé prase! Navíc je tak tlustý!“
Sarada si ji přeměřila pohledem. Šedesát kilo pro jedenáctiletou holku není v pořádku.
„Co je hlavní! On ho jedl na paprice. Jak může jíst někdo vepřové na paprice? Trapas! On prostě nemůže být můj otec.“
Sarada protočila oči v sloup. Některé slabosti vašich přátel prostě musíte překousnout.

Hjóko seděl v pokoji, zadržoval slzy a rukou v křeči čmáral po papíře hnědou pastelkou.
Promiň.
Reki tekli slzy, zatímco ji Nemu objímala. Pak mu napsala dopis, který neodeslala. Červenou tužkou.
Díky, že ses o mě postaral.
Zlostně kopal do plechovek. Ona tam zůstane. Vylil zelenou barvu na stěnu kostela.
Gratuluji.
Seděla zamyšlená a mechanicky nanášela bílou barvu na svá křídla. Barvu, kterou jí dal on. Naposledy.
Děkuji a sbohem.
Seděl opřený o zeď a mlčel. Midori stála opodál. Byla to právě ona, která narušila mlčení.
„To nebude pro mě?“
„Ne!“ odpověděl a zlomil žlutou pastelku v ruce.
Miluju tě!

Ta mise se změnila v katastrofu.
Jako první zmizela Kuraenai, prostě si odskočila a konec.
Druhý odpadl Gai, přecenil sílu nepřítele a bez rozmyslu se na něj vrhl v dvojnásobném tempu.
Ležel na zemi, pěna u pusy.
To jsem si ještě myslel, že máme šanci.
Strachovat jsem se začal, když padla Tsume. Její pes pronikavě vyl.
Moc už nás nezbývalo, a když padla i obrovská Chouzova postava, věděl jsem, že jsme prohráli.
Zbyl jsem poslední. Stěží jsem stál.
Ona se smála.
Plán, spočívající ve vyzvání Tsunade na souboj v pití, nebyl nejlepší nápad.
„Další rundu?“
Zvedl jsem kalíšek a...
Buch!

Nevzpomínám si, kdo výlet na olympiádu navrhl, ale zdálo se to jako špatný nápad. Vlk poznamenal, že olympijská vlajka obsahuje červenou. Ježibába vykládala, jak nesnáší sport. Voldemort a Sauron se dohadovali jestli jsou natolik lidmi, aby mohli soutěžit. Santer namítl, že půjde, jen když půjde o střelbu.
Tak jsme vyrazili. Vzduchovka padla, protože jeden soutěžící pocházel z indiánského kmene. Malorážka, protože střelci byli oblečeni v červeném. Další na řadě byl skeet.
První si jich všiml Vlk a ovládl ho lovecký pud. Ježibába roztápěla přenosnou pec a Voldemort si vzpomněl na domácí skřítky.
Dlouhá terapie byla v jednom okamžiku v trapu.

V Podolí nejlevnější mléko. Hodina v tramvaji a pak šup na Černý most pro nejlevnější kuřecí stehna. Záda úpí, když domů táhne tři balení pracího prášku; akce tři za cenu dvou. Pět hodin v dešti čekat na otevření nového krámu, přeci mu to tam ty babky nevykoupí. To napětí, jestli zbudou rohlíky do devíti večer, kdy zlevňují pečivo.
Pan Oswald, už pět let v důchodu. Stůl mu pokrývaly slevové letáky a veškerý čas věnoval ježdění po slevách.
Nebyl šťastný.
V pátek ráno ho přijela navštívit vnučka. Společně došli do nejbližšího obchodu a nakoupili všechno co potřebovali.
Pan Oswald byl šťastný.

Jack Harkness se plahočil po poušti Arábie 5. století. V ruce lahev a v hlavě více alkoholu, než by se slušelo. Doktor ho vyhodil z Tardis dokud nevystřízliví. Nechtěl uklízet a co více, nechtěl celou noc odmítat jeho návrhy.
Nad dunou se vyhoupl jezdec na velbloudu. Jack zaklel, tak trochu sem nezapadal.
Jezdec vytáhl šavli.
„Kdo jsi?“
Jack se podíval na lahev.
„Gin.“
„Odkud si přišel?“
Jack ukázal na lahev.
Muž seskočil s velblouda.
„Co tady chceš?“
Jack ho přejel pohledem. Nebyl zdaleka špatný.
„Chci ti splnit tři přání.“
Nutno dodat, že během následujících hodin mu jich splnil trochu víc.

Docent Skalák měl na starost vykopávky na místě, kde se stavěla dálnice. Šance, že se najde něco zajímavého byla malá, ale přeci.
Proto ho potěšilo, když za ním doběhla s objevem skupinka středoškolaček, které zde byly na brigádě (byly docela šikovné s lopatou, potom co jim vysvětlil, že v botách na podpatku se to dělat nedá).
Za hodinu se našel další. Do večera byl těmito objevy zaplaven. Druhý den se ocitl v obklíčení kolegů z univerzity.
Za tři dny potají skřípal zuby. Za týden byl neskutečně naštvaný.
K čemu je sakra odborníkovi na laténskou kulturu zatracený masový hrob devonských korýšů.

Dvě auta se nadháněla po horské cestě. Gumy kvílí. Pak jedno vzlétne a přistane na blízkém parkovišti. Druhé přistává hned vedle.
Děti sedí v lavicích a poslouchají. Nikdo z nich nevyrušuje a nikdo nezapomněl domácí úkol.
Maminka si lakuje nehty, manžel žehlí, dcera zametá a syn vaří.
Věž už má deset kilometrů a pořád roste. Pokud stavitelé budou opatrní, dosáhnou hranice vesmíru.
Na poli si hrají spolu vlk a ovečka. Ona ho jemně škádlí a on jí z nepochopitelného důvodu odmítá sežrat.
Učitelka na to všechno vidí z výšky a doufá, že kolegyně, která ji má vystřídat, nebude mít zpoždění.

Středoškolačka líbající svého spolužáka na tvář. Ona ho miluje, on si ještě týden bude myslet, že ji taky miluje.
Záblesk!
Muž, vyprazdňující svůj žaludek. Těch piv a panáků zítra bude litovat.
Záblesk!
Nadšený kluk s novým autíčkem a maminka, která by tam radši nebyla. Ona si vylepší náladu novým párem bot, autíčko se druhý den rozbije.
Záblesk!
Dva muži s pistolí a paklem bankovek. Za tři dny jim dveře vyrazí zásahovka.
Záblesk!
Dvanáct lidí namačkaných v malém prostoru. Dvanáct obrázků se sentimentální hodnotou
Záblesk!
Smutně se usmívající muž v zaprášených teplácích. Poslední fotka před tím, než odinstalovali starou fotokabinku.
Záblesk!

„Mami, na zahrádce nám vyrostla květinka, pojď se podívat,“ vykřikla malá plavovlasá holčička.
A opravdu se v rohu zahrádky objevila. Dva ostré šlahouny vyrůstající ze země. Nic hezkého, nic roztomilého a přesto to holčičku zaujalo.
„Můžu jí zalévat,“ zeptala se maminky.
„Ano, drahoušku!“ Maminka si povzdechla a doufala, že se ten plevel nerozroste přes celou zahradu.
Holčička se starala, každý den přinesla konévku a zalévala. Přitom vyprávěla květince, co všechno zažila, jak si hrála s kamarády a kolik se toho nového naučila ve škole.
Až jednou, když zalévala, ze země vylezl Zetsu.
„Nejsem žádná květinka,“ řekl a holčičku sežral.
Mlask!

Lidská vděčnost má kratší život než jepice. Že jsem dlouho spravoval athénskou pokladnu. Zapomněli. Pamatují si to, že jsem překonal svou pýchu a nechal vést naše vojsko schopnějšího vojevůdce. Stěží. Poznají mě v písmenech naší ústavy, kterou jsem pomáhal psát? Těžko.
Znají jen mé jméno, které píší na střepy.
„Pane, neumím psát. Napíšete za mě jméno toho Aristeidese na střep?“
„Víte vůbec, kdo to ten Aristeidés je?“ odpovím a dusím v sobě vztek.
Bezduché oči.
„Neznám, jen je mi protivné, jak ho všichni nazývají spravedlivým.“
Vyryji své jméno na střep a odcházím si zabalit věci na deset let dlouhou cestu.

Jako malá jsi snila, ovlivněná vírou a příběhy trubadúrů. Později jsi přihlížela tomu, jak mladíci odcházejí z vesnice a vrhají se za pravděpodobnou smrtí a malinkou šancí, že si vyslouží rytířské ostruhy.
Ostříhala sis své dlouhé vlasy a oblékla otcovu košili. Uteklas a hlas boží sis možná vymyslela. Za odvahu, za chytrost, víru a za to, že ses zřekla ženství, tě oděli do oceli. Za to, že jsi jim vybojovala vítězství a korunu, tě zradili.
Chtěl bych se tě zeptat. Stálo ti to za to? Jenže v této chvíli je tvá odpověď nepodstatná.
Vedou tě na hranici v ženských šatech.

Každý na světě má osudovou lásku, kterou pozná na první pohled. Zní to romanticky.
Problém je, že ji musí najít mezi třemi miliardami ostatních. Prakticky vyloučeno.
Proto byl v roce 2987 spuštěn ambiciózní projekt. Jezdící pás, na kterém proti sobě nepřetržitě jezdili lidé opačného pohlaví. Lidé tam žili a kolem projíždělo patnáct anonymních tváří za minutu.
Jack jel již třetím měsícem. Nudil se.
Přeskočil k náhodné dívce a políbil ji. Zatvářila se hrozně zmateně.
„Už mě to nudilo.“
Kývla. Žila s ním do konce života, ale jen proto, aby ten podvod nemuseli přiznat.
Anita na pásu umřela, Jacka se nedočkala.

Náhody se stávají. Téhle myšlenky se Jakub držel.
Série přepadových testů, které shodou okolností obsahovaly jen to, co se zrovna večer předtím učil, už ho nepřekvapovali.
Holka, která se mu líbila, se s ním začala bavit s takovým zanícením, že ho to nakonec odradilo. Když hledal brigádu, tak se mu hned druhý den, ozvali s jednoduchou prací a nabídli mu 400 korun za hodinu.
Kluk se kterým se porval, se najednou odstěhoval.
Udělal přijímačky na vysněnou školu a to přesto, že měl úděsnou kocovinu a většinu otázek tipoval.
Prostě měl štěstí, stejně jako jeho otec, kterého se štěstím zvolili presidentem.

Ilisidi obědvala s lordem z východních provincií. Zatímco chválila kuchaře za sezónní maso podávané s pikantní omáčkou, přemýšlela, co tam dělá. Druhá nejmocnější osoba atevského světa tráví čas s lordem, který ovlivní maximálně cenu zeleniny. Navíc se tu shromáždilo osm hostů, což byla nenapravitelná nedbalost a nevychovanost. Pro atevské mozky, byla dvojka bytostně nepříjemná, čtyřka nešťastná a osmička značila katastrofu.
A to nezmiňovala, jak byl nudný.
„Jeden slyšel, že poletíte do vesmíru,nandi.“
„Jeden slyšel dobře.“
„Není na to jedna moc stará, nandi?“
Prokletá osmička. Ilisidi zvedla obočí.
Hned druhý den ohlásila Úmysl a kývla na Tabinho nabídku. Poletí na stanici.

U učitelského stolu začala postarší fyzikářka povzdechem.
„Nejsme na to už moc staří?“
Dnes jí to všichni odkývali. Mě žáci nakecali, že ve ventilaci proběhla krysa (což klidně mohla) a nechtěli si navzájem uvěřit, že si mění učebny, takže jsem lítal škole, jak hadr na holi.
Matikářka vyprávěla, jak se jí třída schovala pod lavice, takže je půl hodiny hledala. Další kolegyně rozbrečela prvňáky, když jim řekla, že mají za úkol dopsat písanku. Deset stránek denně, to zvládnou!
Nejlepší apríl si ovšem zařídil učitel biologie. V hodině chtěl ukázat obrázky, do vyhledávače napsal bobr a našel něco, co rozhodně nechtěl.

Annu Frankovou viděl jen jednou. Byl červenec a ona někam pospíchala se svojí rodinou. Měla na sobě těžký zimní kabát a v ruce svírala červenobílý deník.
Stejně jako ona nosil žlutou hvězdu. Stejně jako ona i jeho rodina se začala schovávat. Sdílel malinkou místnost s dvěma bratranci. Nesnášel je.
Stejně jako její, i jeho úkryt našli. Jeden z bratranců se pokusil odporovat. Zastřelili ho. Plakal.
Stejně jako ona nakonec skončil v koncentračním táboře. Setkal se tam s Josefem Čapkem. Spolu s ním i Annou skončil v masovém hrobě kvůli tyfu a podvýživě.
Jeho jméno však, na rozdíl od jejich, neznám.

Doktor si otřel čelo. Od krve měl celé ruce. Byl unavený, měl hlad a před ním na stole ležel pacient. Musel operaci dokončit, jinak by celá práce přišla vniveč. Zvýšený tep. Jeho pomocník dokumentoval operaci, aby se novátorská metoda zachovala i pro další generace.
Odložil skalpel. Začal sešívat tepny, svaly a poté i kůži. Hotovo. Oddechl si a zadíval se na pobledlou tvář černovlasého chlapce. Poplácal ho po hlavě.
„Uvidíme, co s tebou ta transplantace udělá,“ řekl milým hlasem Mengele, zatímco na vedlejším operačním stole umíralo chlapcovo dvojče bez nohou. Jeho čekalo ještě deset dní muk, kdy mu zahnívala ramena.

Byla nahá. Krásná. Labužnicky zvedla nohu a konečky prstů se dotkla hladiny. Ozkoušela teplotu koupele. Příjemná, zhruba tolik jako lidské tělo.
Vzdychla. Přímo cítila jak se uvolňuje, jak odchází všechno to špatné. Pokožka se stávala vláčnější. Odříkal slova malého tajného rituálu a ponořila hlavu.
Hluk. Skoro jakoby někdo klepal, ale kdo by se ji opovážil rušit. Dokončila koupel, to se nedá uspěchat.
Vylezla z vany a zavolala na služebné.
Nic.
Když šla ke dveřím, nechávala za sebou stopy.
Otevřela je a za nimi zeď. Zaječela stejně jako dívky, které jí dávali krev na koupele.
Ta která měla být třináctá utekla.

Minerva nechtěla nic jiného, než jít spát. Měla pocit že většinu žáků vůbec nezajímá a ta zbylá část se na ní dívá, jen protože je mladá žena. Byla unavená jako nikdy.
Ve dveřích od kabinetu přeměňování stál Brumbál. Pořád zarostlý a jeho pohled stále vyčerpaný, ale alespoň se umyl.
„Vypadáš hůř než já.“
Smutně se na něj podívala.
„Nemůžu být učitelka.“
Rozesmál se.
„Každý je prvně příšerný.“
„Vůbec mě nevnímají. Na nic se neptají. Jen se baví mezi sebou.“
„Tak vymysli, co udělat jinak.“
Pokrčila rameny.
Povzbudivý úsměv.
„Co se ti povedlo?“
Zamyslela se.
„Jeden kluk poprvé proměnil...“ Rozpovídala se.

Minerva nemohla spát. Zítra ráno ji čeká první hodina přeměnování zpoza učitelské katedry. Vymyslela si skvostné cíle. Pečlivě si připravila pomůcky. Časově si rozvrhla hodinu na minuty, snad i na vteřiny, aby stihla všechno, co chtěla. Vymýšlela netradiční metody práce. Představovala si ty desítky očí dychtících po tom, aby se naučili další kouzla. V hlavě si připravovala odpovědi na všechny otázky, které by žáci mohli položit.
Cítila se sebevědomá, připravená na všechno a s nadějemi očekávala první kroky po třídě.
Ráno nervózně vstala, nasnídala se a s vervou vešla do učebny.
Začala hodina a mladí kouzelníci roztříštili její představy napadrť.

Prvního září. Hodina před slavnostním zahájením roku. Mladí kouzelníci už byli v Bradavicich a scházeli se v společenských místnostech. Jen Mrzimorské musela svolat profesorka Parkerová a stejně si jich polovina dělala své věci. Minerva ji pomáhala je vykopat z pokojů.
Proslov Parkerové byl – Mrzimorský.
Do místnosti vtrhnul Jamie.
„Jestli dovolíte, měl bych pár slov. Nebelvír má svoji odvahu, Zmijozel touhu po síle, Havranspár blyštivé vědecké projekty a my své zlepšováky, které si necháváme pro sebe.
Před deseti lety jsme soupeřili o první místo. Víte proč? Protože jsme si je nenechávali pro sebe...“
Parkerová zašeptala: „Etham měl podobný proslov k nebelvírský.“

Věděli jste, že práce na zahrádce je nebezpečná.
Samozřejmě. Můžete si hnout zády, popálit se o kopřivy, pokud jste hodně šikovní, tak se seknout motyčkou.
Jenže není nebezpečná jen pro vás. Kolik žížal, brouků, larev a podobného živočišstva padne za oběť zrytí záhonu. Kolik jich najednou má místo střechy nad hlavou podlahu?
Představte si, že jste užovka. Za pěkného dopoledne si ležíte na sluníčku, trochu krytí drnem trávy. A šup. Rýč vám zlomí páteř. No a co s vámi? Prostě vás tím rýčem ubijí. Zakopou a nerušeně zasadí dýně.
Pak se jen modlí, aby ty dýně na ně nezačali syčet.

Minerva zmeškala oběd. Ne proto, že by její zranění byla nějak vážná, ale protože se madam Loganová a Jamie hádali o nejlepším léku na bolavé ucho. Ani si nevšimli, že se proměnila v kočku a utekla.
Měla hlad. V pokoji nic neměla, ale alespoň si vzala něco důstojnějšího než župan. Vydala se ke kuchyni. Snad něco zbylo.
Ve dveřích kuchyně stál zástup studentů. Hlasitě se dožadovali odpolední svačiny a skřítka jim vysvětlovala, že nic nezbylo.
„Neslyšíte, ona vám nic k jídlu nepřičaruje!“
Rozešli se, skřítka děkovně kývla hlavou a zavřela dveře.
Minerva poprvé v životě přemýšlela, že si chytí myš.

„Kousek Nebelvíru. Mrzimor!“ řekl kouzelný klobouk.
Mrzimor pro něj byl jako stvořený, nikdo se nikam nehnal, nic po něm nechtěl a Jamie se klidně vrtal v hlíně. Snažil se zjistit, jak lépe pomocí magie pěstovat obilí a v koutku duše mu vadilo, že jsou pořád poslední a nesnášel narážky ostatních.
Ve čtvrťáku byl na stopě převratnému objevu. Vzorky rostly přímo před očima. Pak na něj Ethan shodil skleník. Neudělal to naschvál, ale omluva Jamiemu nestačila.
Ten večer měl proslov ve společenské místnosti.
Ten rok Mrzimor vyhrál.
Za rok oba vyklouzli z hradu a v Zakázaném lese se pokusili navzájem zabít.

„Co se mělo znamenat?“ Minervin hlas zněl ostřeji než jindy. To znamená, že mohl řezat diamanty.
Jamie pokrčil rameny.
„To je na dlouho a mandragory jsou podrážděné.“
„To já taky!“
Povzdechl si.
„Krátká verze. Ve škole jsme se několikrát pokusili zabít. Máme se rádi jako chobotnice s arašídovým máslem.“
Zmateně zatřásla hlavou.
„Cože?“
„Zkusila jsi ochutnat chobotnici s arašídovým máslem. Já...“
Řev mandragory. Minervě pukala hlava.
Jamie mávnul hůlkou. Ticho.
„Jsi v pořádku?“
Kývnutí.
„Říkal jsem, že začnou zpívat. Dovedu tě na ošetřovnu.“
„Díky.“
„Víš, že jsi pořád v županu?“ zeptal se s širokým úsměvem.
Zcela nevědomky ji začal tykat.

Ve dveřích narazila do Ethana. Přejel ji pohledem. Svlékl ji pohledem. Pobavený úsměv.
Odezněl. Hůlka v ruce.
„Jamie?“
Mandragory zaúpěly.
„Pan Nebelvír se přišel podívat!“
Měli hůlky v rukou. Minerva vytáhla svoji.
„Co to děláte?“
Nevěnovali jí pozornost.
„Troufneš si na mě uprostřed skleníku?“
Ethanova hůlka začala žhnout.
„Proč ne?“
Jamie se ušklíbl.
„Protože jsi vůl jak lev.“
„Cože?“
„Volům něco chybí a Nebelvírům taky, v tvém případě mozek.“
Ethan zrudnul.
„Jednou tě potkám mimo skleník.“
„Těším se, napeču cukroví.“
„Víš, co. Jdi do prdele!“ Ethan prásknul dveřmi, nechal za sebou smějícího se Jamieho a konsternovanou Minervu.
1:0 pro Mrzimor.

Černé zplihlé vlasy, kruhy pod očima, brýle. Malinko při těle.
Prototyp teoretického kouzelníka.
Nesnažila se předstírat. Proměnila se zpátky a ukázala se v županu. Odskočil, zasedl do hlíny.
„M-minerva McGonagallová!“ vykoktal překvapeně. Zrudnul.
Bylo vidět víc nahé kůže, než by chtěla. Upravila se.
„Jsem poněkud v nevýhodě.“
Vstal.
„Jmenuji se Jamie Braiden, jsem nový učitel. Expert na rostliny.“
Věnovala mu úsměv.
„Doufám, že se nám bude dobře spolupracovat. Musím už jít!“ Srdce až v krku. Nedávala to znát. Cestou ke dveřím se snažila působit tak důstojně, jak jen žena v županu může.
„Nebolí vás pravé rameno?“
Polil ji studený pot.