60. kapitola – Noční drama

60. kapitola – Noční drama

Když Šárka procitla tentokrát, sebeúpornější mhouření jí nebylo k ničemu. Halil ji podivný opar, který je zhoršoval pocit, že nemá nejmenší tušení, kde je. Doma, v žádném případě. V knihovně? Sotva. Na dně jezera? Hm, ještě to zváží.
Čím víc se ten matný povlak snažila zahnat, tím víc houstl. Zastudil ji do nosu a nohou.
Au. Probudil ji dost na to, aby si její chodidla vzpomněla, že cestu sem zvládla naboso.
„Che, che, che,“ ozvalo se kousek od jejího pravého ucha.
„Sklapni,“ zahudrala výhružně.
„Chi, chi, chi?“ zkusil to hlas znovu, tentokrát někde za ní a v podstatně vyšší poloze.
Dva hlasy. Ostřejší než plytce zlomyslné pochechtávání bludných kořenů.
Její páteř se vzpamatovala jako první a přeskočila z polohy vyplavené žížaly do ukázkového pravítka. Podivná mlha zavířila, když se kolem Šárky prohnaly stíny a před oknem se proměnily v postavy. Jedna měla rozcuchané vlasy a druhá, vyšší rozeklané rohy a planoucí oči.
Mlha se kolem nich svíjela a teď už Šárku zastudila v nosních dírkách tak, že kýchla.
Působivé vzdušné víry to trochu narušilo.
„Ubohá smrtelnice, je s tebou konec!“ pronesl paroháč hlasem hlubokým jako studna na dně propasti.
Takže si vůbec nevšimli Kláry? Jen to Šárka domyslela, zděsila se. Nebo tu není.
Zaklela a nebrala si servítky. V řeči Blančiných vojáků, v řeči tátových služek a panošů, když si mysleli, že je nikdo neslyší.
Světélkující oči zamrkaly. Mátohy se na sebe podívaly a v chabém svitu měsíce bylo vidět, jak paroháč kývl na chlupatce.
„Ehm, tak… správně. Nebo špatně. Přímo zle. Zle s tebou bude…“ spustil vlasaté stvoření vysokým hlasem. Jistě by to bylo děsivé, kdyby si uprostřed své repliky nevzpomnělo, že by mělo hrůzostrašně syčet.
„Měchu krve,“ napovídal paroháč.
Šárka se snažila odlepit jazyk od patra a přimět ho k pohybu. Jenže stejně tak by se mohla snažit donutit k řeči starou scvrklou mrkev, která se krčí vzadu ve sklepě v bedně a kuchařka Marie po ní sáhne až v době nejkrutějšího předjaří.
„Zaplatíš životem za svou smělost,“ pokračoval paroháč, který také změnil tón hlasu. Skřípal jako dveře dávno zapečetěné krypty. Nebo sklepa s posledními zbytky zeleniny.
„Boj se, boj, bude boj,“ deklamovala vlasatice.
Šárka se vážně bála, ale o Kláru, která v místnosti nebyla, jinak by na ni přišli. Nebo spíš ona na ně. Při té představě se Šárka navzdory situaci musela usmát.
Planoucí oči se přiblížily. Mátoha se k ní sklonila a na okamžik to vypadalo, jako by se na ni valil obří balvan.
Kdyby jí zbývaly síly, snad by se pohnula. Ale takhle jen kousek od obličeje cítila pach netvorova dechu.
„Kláro?“ ucedila. Musela přitom jazyk odlepit, jako když člověk zvedá slimáka.
„Ne. Krvemile,“ zaskřípal paroháč a opřel se o stůl. Drápy zacvakaly o desku.
Jenže Šárka v tu chvíli měla před očima Vševlada. Ten jí taky vyhrožoval za stolem. Aspoň malou kletbu kdyby na něj mohla seslat…
Sice by se možná už neprobrala, ale…
Drápy rozčísly vzduch a zabodly se před ni do dřeva.
„Ani se nehne,“ špitla vlasatice za paroháčovými zády.
„Takových poutníčků –“ skříp
„A poutnic“ – bubly
„– jsme tu měli a všichni se nakonec plazili a škemrali o milost. Všichni nakonec skončili…“ Krvemil (nebo to byl Krvemyl) zaváhal.
„Pod náhonem!“ zaklokotala vítězně vlasatice.
Strach a chlad se Šárce snažily dostat pod kůži, ovšem zkoušely to od nohou a skrz puchýře neměly šanci.
„To je hezké vědět,“ odvětila pomalu, zčásti proto, že její jazyk stále úplně nespolupracoval, „ale já teď mám jiné starosti.“
„Cítím tvůj strach, holko drzá,“ sípěl na ni paroháč morovým dechem. „Mám ho plné chřípí. Vysaju z tebe krev. A mízu. A morek!“
„A já…“ ozvala se vlasatice váhavě s bublavým přízvukem. „No nic. To jsi mi teda nechal tekutiny.“
„Šejdračko, soustřeď se.“ Její společník se k ní otočil. „Máme tu práci. Po dlouhých měsících.“
Potom se otočil a ucukl tak prudce, že s sebou odtáhl na drápech i stůl. „Kam se… kde je…?“
A to už se Šárka usmála naplno.
„Ááá!“ zaječely mátohy a vrhly se k oknu. Paroháč se pokoušel setřást stůl a přitom málem sejmul vlasatici, která s kvílením padla k zemi.
Jsem neviditelná, ale ne úplně, uvědomila si a zacvakala zuby.
„Krvemile, Krvemyle,“ zanotovala. „Píšeš se s měkkým, nebo s tvrdým i. Asi ti budu říkat Emile.“ Její hlas zněl rozvláčně a výhružně. Ani se nemusela snažit. O všechno ta mrkev.
„Č-č-čarodějko! Co tu chceš?! Uvízla jsi tady taky?“ zabublala vlasatice, která se buď kryla květináčem s dávno uschlým býlím, nebo se ho chystala po Šárce hodit.
„Taky?“
„M-m-máme toho dost společného,“ pokračovala rozechvěle vlasatice.
Vtom se paroháč vrhl vpřed a vrazil do lavice. Nabral parohy nějaké nevinně kolemstojící předměty, a když se opět vydral na nohy, vítězně pozvedl cosi ve spáře.
„Ha! Mám tvůj zdroj moci, čarodějko!“
Nebylo sporu o tom, že ta plátna a hadry uloupené strašákům bude potřebovat a jsou zpropadeně důležité, když má vaše výprava dohromady všehovšudy jedny boty.
A Klára možná utekla do noci, po čtyřech, se zánovním ohonem. Šárce to pomyšlení rvalo srdce.
Přešel ji úsměv.
„Já to věděl.“ Paroháč spokojeně zamžoural ohnivými zraky a začal rvát uzlík. Ozval se zvuk trhané látky.
„Nech toho!“ zasupěla Šárka.
„Chtěla jsi nás vyštvat z našeho útočiště, co? To ti nedaruju,“ zaskřípal paroháč.
„Ach, ne! V žádném případě nerozbaluj můj skromný vak. Není v něm ani kůrka!“ křikla Šárka.
Vlasatice se ozvala: „Možná bys měl –“
„Tady, cítím tvoje kouzla, malá bosorko,“ radoval se paroháč.
„Pro všechno na světě, Emile, hlavně nerozbaluj ten šátek!“
„Copak? Máš v něm nějakou pidiknížku pidikou –“
A byl ten tam.
Tiché žuchnutí a neodbytné „chně, chně, chně“ zpečetilo paroháčův osud.
V tomto případě, neplánovaný výlet.
Vlasatice se choulila v koutě. „Prosím, neubližuj mi.“
„Pro tentokrát tě ušetřím,“ slíbila jí Šárka. Už proto, že jí ruce a nohy ještě pořád odmítaly poslušnost.