Rozhodně to byla stezka. A vedla doprava, přesně jak říkal Bříza. Druhá pěšina.
Po chvíli jim kolem kotníků šelestila tráva a kopřivy kolem cesty Šárku štípaly do rukou.
Musela to být správná cesta. Odpočítala to jedna, dva…
Teď odpočítávala kroky. Jedna, dva, tři. Jednadvatři.
I Klářiny. Hlavně ne čtyři.
Mezitím zakopla.
Jedna, dva, tři.
My jsme bratři.
„My jsme z jedné vesnice, kradem kusy slepice.“
Klára si odfrkla.
„Kradem hadry, čepice,“ opravila se Šárka, ale závěr se změnil v zívnutí.
První, druhé, třetí.
Klára ji nemohla nést a ona určitě neusnula, ovšem zničehonic stály před mlýnem. Šeřilo se, ale v oknech zatím nerozsvítili. Kolo se neotáčelo.
Cestu vedoucí k němu člověk spíš tušil, než aby ji viděl.
Šárka na to chtěla Kláru upozornit, ale slova se jí motala: „Jako by tady – zív – někdo nikdy, nikdo někdy…“
Klára se zadívala na oblohu, pak na ni a další věc, která Šárku zaujala, byl pohled na zárubeň dveří. Hodně zblízka. Opírala se o ni čelem.
„Ještě krok,“ řekla by jí Klára za jiných okolností. Teď ji jenom vtáhla dovnitř.
Jeden, dva, tři…
Potom se opírala čelem o dřevo, ale v předklonu. Její život byl prostě plný zvratů a překvapení. Zvládla zvednout ztěžklé ruce na stůl a položila si na ně bradu. Hleděla přímo na okno, jímž se k ní linula červená záře. Výhled by trochu rozmlžený, a tak zamrkala. V hlavě se jí stále mlely ty otravné počty, ovšem pronikalo do nich ťukání, štrachání a šelestění.
Pak před ní přistál pytlík, a když na něj zívla, na desku stolu se snesl bílý prach. Vedle pytlíku dosedla sklenka medu nebo meruňkové marmelády – věcy byly pořád dost zamžené.
Zázračný domek, pomyslela si Šárka. Zázraků se však chopila Klára, která přecházela mezi sednicí a spíží a vracela se s poklady jako zaprášená sklenice se záhadnou nakládanou zeleninou. Tu po bližším zkoumání a očichání obsahu bleskurychle poslala ven za dveře. Sáček se sušenými jablky byl už větší úspěch a Šárka si jich nechala pár vnutit. Kláře stačilo počkat, až zívne, a doslova jí je nacpala do pusy.
Potom si Šárka lámala hlavu, jak jim to Anna říkala. Napadaly ji ale jenom nějaké žížaly.
Hlava jí přitom klesala a bylo jí těžko u srdce, nohou, hlavy i u malíčků. Místo na křížaly si vzpomněla na jiné slovo: Stesk.
Pokud se jí do mysli vkradly staré známé sny o knihovně upletené z proutí, nezapamatovala si je. Možná za zapamatování ani nestály.
V jeden okamžik měla dojem, že slyší Klárku, jak si něco brouká. V druhý, jak si zpívá. Ve třetí se k ní připojila. Tak poznala, že spí a vytrhla se tomu. Měla spoustu povinností a nevyřízených účtů.
Když znovu otevřela oči, v místnosti něco sladce vonělo. Na stole opatrně hopkala bludička, z níž se, jakmile Šárka otevřela pořádně oči, vyklubala svíčka. Její plamínek na ni pomrkával i z odrazu na okně, za nímž se obloha rozpila do tmavé modři, podtržené černou vlnou stromů.
Šárka se zvedla a cítila, jak jí z ramen klouže teplo.
„Kláro?“ Hlas jí zaskřípěl.
Klára se objevila a položila jí přikrývku zpět na ramena.
Šárka chtěla cosi namítnout – že je to spíš Klára, kdo potřebuje péči, a ona si zaslouží leda tak… netušila co, ale bylo to hrozné, a pokud měla soudit podle vývoje z posledních dnů a nocí, nejspíš to zahrnovalo obojživelníky.
Jenže pak cosi kovově zařinčelo a před Šárkou přistála pánev s něčím, co by se skoro mohlo nazvat lívanci. A když ne lívanci, plackami.
„Jak jsi to –?“
Klára jí pokynula, jako kdyby spolu seděly u čaje. Dokonce k ní přistrčila hrnek, ze kterého se kouřilo a linula se z něj vůně nějakého býlí.
„Jestli mě chceš otrávit, tak se ti nedi–“
Klára zavrčela a ten zvuk musela vytáhnout až z paty. Šárka spolkla poznámku: „Jak neprinceznovské.“
Místo toho se podívala na placky a chraplavě uznala: „Jsi neskutečná, víš to?“
Klára si odfrkla a z čenichu jí odlétl obláček mouky.
Možná v tom Klářině lektvaru něco bylo. Něco hodně účinného.
Šárka se sice zapřísahala, že na sestru dohlédne, jenže jakmile se Klára uvelebila naprosto lidsky do postele v rohu sednice a zavrtala se pod peřinu, cítila, jak se jí neodbytně klíží oči. Po dni, kdy je namáhala, ji pálily bulvy i víčka.
Zavřela je jen na okamžik.
Když je otevřela, ihned pochopila, že udělala další hroznou chybu.
A už je nedokázala ani počítat.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit