62. kapitola – Spásný a geniální nápad

62. kapitola – Spásný a geniální nápad

Šárka rozechvěle čekala na Šejdraččinu odpověď, která se ponese v duchu: „Ach ano, že mě to hned nenapadlo! Hned se za ní vydám. Můžeš jít se mnou. A bydlí ani ne míli odsud. Jaká to šťastná náhoda!“
Místo toho se Šejdračka se neméně rozechvělou nadějí v hlase zeptala: „A kde ji najdu?“
„Za sedmi horami a sedmi lesy,“ pronesla sklesle Šárka.
„Aha, výborně.“ Šejdračka se otočila dokola. „A kterým směrem?“
Dobrá otázka.
Šárku před další lží, tentokrát velkou jako vrata, zachránily kradmé kroky před vchodem. Pak vrzly dveře a na prahu stanula Klára.
Šejdračka zaječela, oběhla místnost, a když Klára rozpačitě vkročila dovnitř a zvedla smířlivě ruce, vodnice kolem ní prolétla jako střela, vyrazila ze dveří a byla ta tam.
„To od ní nebylo zrovna pohádkové,“ ucedila Šárka a klesla na židli. Klára se chvíli dívala ven, nejspíš za vodnicí prchající vstříc šerému, širému háji.
Nezbývalo než doufat, že si zvolila správný směr.
Jakmile se Klára otočila a zamířila k Šárce, Šárka zvedla ruku, aby ji zadržela, a byla směšně pyšná na to, že se jí povedlo vymrštit paži. „Počkej!“ Svezla se k zemi, sebrala šátek, který tam zbyl po Krvemilovi, a zabalila do něj bludný kořen. Kořen byl se svým dnešním výkonem tak spokojený, že je jen zachichotal, jako když si poťouchlé děcko přitiskne dlaně na pusu, a nechal se zavinout.
„Dobrá práce,“ pochválila ho Šárka.

Další den i noc hodně spala, ale už se jí zničehonic nepodlamovala kolena ani krev se jí nehrnula do hlavy tím proudem, který nevěstí nic dobrého. Mžitky odlétly spolu se světluškami.
Dva dny po vyhnání mátoh z mlýna se probrala s lící zabělenou moučnou mapou, kterou s Klárou nakreslily na stůl, aby odhadly, kde vlastně jsou. Šárka litovala, že to nevyloudila z Šejdračky, když měla příležitost. Ovšem v tomhle případě to byla vina vodnice. Neměla utíkat jako splašená. Mohly si všechno vysvětlit.
A vůbec, co je to za strašidlo, když se nechá zastrašit?
Teď byla každá rada a místní název drahý. Vlastně se s Klárou nedokázaly shodnout ani na hranicích vlastní země, což se většině královských sourozenců stávalo až v pozdějším věku.
Šárce už se začala dařit drobnější kouzla. Když však lusknutím prstů vyčaroval plamen, pálil, proto se rozdělávání ohně ujala Klára, která stále odhalovala nové dovednosti.
„Tohle všechno jste s Blankou prováděly?“ podivovala se Šárka nahlas, když se Klára den nato chopila sítě, kterou našla v kůlně, a pokoušela se ji vyspravit.
Samým soustředěním vyplazovala špičku jazyka mezi špičáky, ovšem prsty měla pořád obratné, jako když něco vyspravovala s Annou.
Šárka ji fascinovaně sledovala a vydala se s ní kus od mlýna podél řeky. Klára jí ukázala včerejší nepovedený bochánek, který zapletla do sítě. Přidala do ní kámen a ponořila roztaženou síť do proudu.
Připravili ji na život podstatně lépe než mě, uvědomila si Šárka, která by se bez sestřiny pomoci musela živit sbíráním plodů a hlemýžďů.
Slunce ji hřálo do boku a hlava jí klesla. Poprvé, podruhé, až se z toho stala obdoba počítání oveček.
Šárku probudily studené kapky, které jí dopadly na ruce a nohy. Klára před ní vítězoslavně stála a mávala sítí. A ryba v síti na oplátku trochu mávala Klárou.
„Taky dobrá práce. Úplně jako kořen.“
Klára se rozmáchla rybou. Stále však byla dost princeznou na to, aby jí Šárku nesrazila do řeky.

Daly do pořádku obytnou místnost, přemluvit náladovou pec ke spolupráci, společnými silami posbíraly v okolí byliny, které Šárce vlily trochu života do žil a ochutily jejich pokusy o pokrmy. Na Klářinu nespavost nestačily. Na druhou stranu, třeba mělo své výhody, když v noci držela hlídku pro případ, že by se objevili nezvaní hosté.
Šárka musela uznat, že se mezi ně asi počítají i ony samy, jenže za těch pár dní dokázaly dát do pořádku část domu i sebe. Uměla by si představit, že by tu mohly zůstat.

Zákony schválnosti však byly zásadně proti.
A tak se týden potom, co se ubytovaly a konečně si mohly dopřát oddech, za řekou objevilo dítě.
V tu chvíli se Šárka vracela z lovu malin.
Dítě na ni zíralo a pak zavolalo: „– do mlýna!“
„Já vím!“ zahulákala Šárka a ukázala k mlýnu.
Chvíli zírali oba.
„Straší tam!“
„Už ne!“
To byla chyba. Měla souhlasit, že tam straší a že je to čirá hrůza. Nejlepší by bylo držet se dál. Několik mil, protože by ho příšery mohly vyhodit do povětří nebo něco podobného. Jenomže podobná skvělá vysvětlení ji napadla až pozdě.
Dítě odběhlo a Šárka taky. Opačným směrem.

„Klobouk! Plášť!“ A protože Klára na ni jen zamžourala a tázavě naklonila hlavu v bezděčném psím gestu, Šárka se spěšně opravila: „Teda přikrývku! Cokoli! Jdou sem lidi!“
Její paniku jen umocnila skutečnost, že sestru přistihla schoulenou na posteli v klubíčku. A i to nebezpečně navozovalo atmosféru psovitosti.
Klára popadla, co se dalo. Naštěstí se obě shodly, že pohotovostní ranec nebude k zahození pro případ, že by se tu vyskytla další strašidla nebo Vladan. Teď s ním Klára seděla na lavici u dveří, narychlo přestrojená a polidštěná, a čekala, jestli se nevrhne k zadnímu vchodu.
Pak zvedla cvakla čelistmi a kývla čenichem k hlavním dveřím. Šárka nahlédla do štěrbiny, kterou v nich nechala pootevřenou.
Blížilo se k nim malé srocení. Muž, žena, dvě odrostlé děti a dvě malé, včetně toho od řeky.
Šárka se rozhodla brát jako dobré znamení, že žádný z nich nenesl zbraň, zhluboka se nadechla a vyšla před dům.