67. kapitola – Jadřinec

67. kapitola – Jadřinec

Nakonec se posadili vedle Zdeňka, který zvedl hlavu a zadíval se do koruny. Klára se mu pokusila kouskem hadříku, který si ustřihla na kapesník, otřít šmouhy. Zavřel oči a dovolil jí to.
Šárka bojovala s únavou a mžitkami i s neodbytným pocitem, že se motá na pokraji odhalení záhady, nebo její části. Jenže zatím stejně bezvýchodně jako mladík vedle ní.
S blížícím se soumrakem ztichl.
Naopak háj se rozezněl. Ne však zpěvem ptáků nebo cvrkotem, teď už i Šárka vnímala to, o čem rukama nohama mluvila Klára. Něco tu nehrálo, tedy hrálo. Divné, vlezlé ticho narušovala tichá ozvěna.
Struny, tak to Klára popsala, a měla pravdu. Odpověď se vynořila z houstnoucí mlhy a šera.
„Ty pavučiny! Vidíš je?“ řekla Šárka a zvedla se ztěžka na nohy. Prohmátla si je, ale vypadalo to, že dřevění jen v přeneseném významu. Na rozdíl od rytíře.
Mihotaly se všude kolem. Klouzaly mezi kmeny v osmičkách a smyčkách.
Klára se rozhlédla a zavrtěla hlavou. Zato zvedla prst a znovu naznačila kmitání. Po letmém pohledu směrem k rytíři, který stále nevnímal, si stáhla kápi a pootočila slechy. Ukázala do tmy mezi stromy. A pak spěšně na Zdeňka.
Šárce vyklouzlo další zakletí, za které by se nemusel stydět žádný z Blančiných bojovníků.
Jedno z vláken jim proklouzlo za zády a natáhlo se mládenci k hrudi. Konec dalšího se mu plazil po hrdle k líci. Zamířil k pootevřeným rtům.
Šárka k němu doběhla a přes Klářino varovné zavrčení zkusila vyčarovat plamen. Kůži měla po courání mlhou zvlhlou, takže musel vzít za vděk takovým, který se doslova za nehet vešel.
Ale stačil.
Vlákno se přetrhlo a připálený konec ucukl.
Hrát si s ohněm v lese nebyl dobrý nápad, jenže to bylo první, co Šárku v té mlze napadlo.
Jak moc dobrý nápad to nebyl, zjistila vzápětí, když vlákna táhnoucí se lesem zamířila k ní. Šárka před sebe stihla vystřelit ruce. Stále však cítila jak ji ovíjí pavučiny.
„Byly tu celou dobu!“ vykřikla. „Ovíjejí les. A tebe!“
Část vláken se vrhla na ni, ale další našla Kláru. Ta sebou trhala a bránila se, jenže divně.
Šárka strhla další ze sebe a bílý úpon zkusil štěstí u Zdeňka.
Před hrudí se mu splétal cop. Šárka vážně doufala, že před hrudí. Mladík vstal a nechal se pletencem vést mezi stromy protkané dalšími nitěmi. Některé poletovaly, jiné čekaly, až jimi projde a zachytily se mu na těle.
Klářino zaskučení ji přimělo k pohybu.
Sestra protínala vlákna, která se kolem ní stahovala, rukama. Drápy.
„Nechte ji!“ zařvala Šárka. Zkusila po nich vrhnout další plamen. Pavučiny to zaujalo a vrhly se k ní. Tahaly ji za prsty. Jedna jí zajela do nosu. Šárka ji vyfrkla spolu s notnou dávkou holubů.
Pavučiny, které jí rejdily po tváři, je rozmazávaly a klouzaly po nich. „Si je vychutnejte,“ přála jim Šárka vztekle.
Rytíř mizel mezi stromy, Klára se svezla na všechny čtyři. A Šárka se do toho zamotávala víc a víc.
Svět kolem se rozjasňoval divným svitem.
„Přivedl nás sem jako oběti! Výměnou za syna!“ napadlo ji.
Pak ji napadlo, že má bludný kořen a zašátrala po něm. Když jím trefí Kláru, dostane ji pryč.
Jenže ve vlčí podobě.
Zatímco váhala, vlákna znovu vzlétla. Část zamířila k sestře a pár opozdilců odplulo stíhat Zdeňka, který jimi procházel a nabíral je na sebe, jako by bylo jeho životním cílem stát se přadenem na kolovratu.
Šárka se rozběhla k sestře a strhávala vlákna.
Nezahlédla jsem ocas, nemůže jí růst ocas, opakovala si. Takhle lidské kosti nevypadají.
„Přestaň!“ zaječela do noci.
Vlákna si jí nevšímala. Vrhala se na Kláru jako roj vos.
Šárka ztuhla. Pavučiny proudily kolem ní jako stébla trávy kolem kamene v potoce.
V tom to bylo.
„Přestaň,“ zašeptala.
Klára zatínala čelisti do vláken, která jí klouzala mezi zuby, a oči se jí blýskaly stejným příšerným světlem jako celá ta šílená pavoučí síť, ale poslechla ji.
Šárka z ní smetala vlnu, cítila její srst i to, jak se jí chvějí svaly námahou, když se pokouší nehýbat, i když se to vlčici v ní vůbec nezamlouvá.
„Kouzla je dráždí, Nebo přitahují“ vydechla Šárka, a jakmile to vyslovila, uvědomila si, nakolik se trefila. „A ty máš na sobě pořádnou kletbu.“
Snažila se sestru skrýt, jenže to bylo těžké. Děsilo ji, jak moc Klára uvízla v půli cesty mezi člověkem a zvířetem.
Zvedla hlavu a rozhlédla se. Čekala, že zpoza stromů vystoupí povědomá silueta.
„Pokud s tím má něco společného Vševlad a objeví se tady,“ řekla Šárka, „víš, co máš dělat.“ Patřilo to bludnému kořenu v její kapse, ale vlastně i jí a Kláře.
Zmizí jako pára.
Vlákna se spojovala a proplétala. Oťukávala Kláru. Proudila skrz mříž stromů, za níž zmizel Zdeněk.
„Musíš se dostat z lesa a dojít pro pomoc. Jako člověk. Dokážeš to, Kláro?“
Odehnala vlákna rukou jako mouchy a přetáhla sestře kápi přes hlavu. Poplácala ji po rukou i po tváři. „Tady jsi. Celá. Živá a zdravá. A potřebuju, aby ses dostala z toho háje pitomýho, zelenýho. Po dvou.“
Pomohla sestře vstát. „Musíš najít cestu ven. Po dvou. Máš hbité nohy a obratné ruce. Tančíš, vyšíváš, vyvrháváš ryby a vůbec všechno.“
Popostrčila ji a doufala, že správným směrem.
„Dojdi pro pomoc. Prosím.“ Zůstaň člověkem, aspoň z větší části. Moc prosím.
Klára vykročila. Po pár krocích ztratila nejistotu, narovnala se a drobnýma rukama si přitáhla plášť k tělu. Trhala sítě a vlákna na ní ulpívala, přesto se jimi brodila dál.
Ať to Šárce bylo sebevíc proti srsti, rozběhla se za světélkujícím proudem.
Tak dobře, žádná kouzla. Žádná neviditelnost. To bylo zlé. Musela se tím probojovat sama za sebe. Při tom pomyšlení se jí nahnala do krku žluč a smích, který by její vychovatelky prohlásily za krajně nevhodný.