72. kapitola – Stará Bela

72. kapitola – Stará Bela

Ten sen se vracel…
Jenže proutěnou knihovnu vystřídal sled podivností, při nichž si Šárka nebyla jistá, jestli spí, nebo bdí.
Možná něco mezitím. Spdí?
Měla podezření, že když magii nedovolí uniknout z prstů, z mysli, či odkud se to brala, tak si kouzla najdou vlastní cestu.
Naneštěstí si to namířila do jejích snů i do těch nejistých chvil, kdy člověk propadá spánku, jen aby se s překvapeným chrápnutím prudce posadil a narazil hlavou o opěrku kočáru.
Někdy měla pocit, že Klára mluví, ale když se pořádně soustředila, všechna slova se zachumlala a zmizela v nejbližší myší díře ať už v hostinci, nebo u cesty.
A Šárka jí odpovídala. V okamžiku, než procitla, měla všechny odpovědi a spásná zaklínadla přímo na jazyku, jenže pak otevřela oči, a v ústech jí zbyla jen pachuť.
V tom posledním hostinci nechtěla usnout, takže se jí naschvál zmocnil živý se, kdy se za Klárou hnala lesem. Mezi černou mříží stromů se mihla bílá noční košile a světlé vlasy a vzápětí pronásledovala vlčici, která jí na čtyřech nohách s přehledem unikala.
Padla vyčerpaně na zem, a jakmile zatnula prsty do půdy, věděla, že už je nevytáhne. V té tmě už nedokázala rozeznat, jestli obrůstá kůrou a zapouští kořeny, nebo přes sebe natáhla srst jako Klára.
Netušila, jestli má křičet, nebo si povzdechnout úlevou.
Musela se probrat a nakopnout Kláru, která na protest zakňourala, skoro melodicky.
Jako by jí udala tón. V dalším snu uměla Šárka zpívat. Kdyby našla správnou píseň, rozváže sestře jazyk. Klára se k ní připojí a prozpívá se z kletby…
Když se probrala znovu, úplně jasně cítila, že položila lýtko na huňatý ocas.
Ale když poděšeně odkopala peřiny a sebe prokopala zpět do skutečnosti, Klára se vedle ní posadila a hleděla na ni, a když se Šárka pokusila nenápadně zeptat, jestli jí nevypučel chvost, plácla sebou unaveně na záda a Šárka koukala na obrys jejího špičatého čenichu, ale nakonec usoudila, že by se s ocasem musela cítit značně nepohodlně.
Zatím poslední sen, při kterém proměnila hosty v krčmě v bludičky, ji pro změnu povzbudil. Což bylo jen dobře, protože se blížili ke Hradu Králové, hlavnímu městu Jestřábího království.
Jejich přestávky byly naplněné vyhlížením jestřábů. Šárka v jejich pozorování vedla o dva dravce, ovšem Klára teď byla nejspíš v nevýhodě, protože víc spoléhala na sluch. Pořád však mohla dohnat Šárku za šera, kdy se její smysly vyostřily.
„Patnáct,“ přidal se k jejich soutěži Bořek.
„Ty se nepočítáš. Jsi celou dobu venku,“ uzemnila ho Šárka.
Musela ovšem uznat, že vítá každé rozptýlení, včetně Bořkova pokusu o družení.
Žaludek měla čím dál víc na vodě, a to ještě s Klárou nenastoupily na říční loď, která je měla dopravit k místu, kde byla Mlada naposledy spatřena.
V tom byla hlavní potíž, a když jim ji starší rytíř sdělovat, lezlo to z něj jako z chlupaté deky a svíjel se u toho jako píďalka. Nakonec jim popsal aspoň přibližnou polohu spolu s ujištěním, že čarodějku rozhodně najdou. Pokud proti tomu Mlada nebude něco mít.
Měly Mladu hledat na Jaške Planině. Za pomezím Vitomilovy říše a vlasti vévodkyně z Letenburku. A kde byla vévodkyně z Letenburku – Doubravka – byl oficiálně a diplomaticky i její přímý nadřízený, princ Ctirad, účastník jednoho ze znepokojivých plesů a snad Šárčin ne-snoubenec.
Zkrátka, okruh možného čarodějčina výskytu tvořil dost velkou množinu. Šárka s Klárou se musely smířit s rytířovou poučkou: „Však byste se na místě doptaly.“
Dobře, pokud je to to nejhorší, s čím se budeme muset smířit, tak to beru, předsevzala si Šárka.
Nacpala si pusu sušeným ovocem, které za jízdy drtila drkotajícími zuby, aby příslibem jídla tělo vzpružila natolik, aby už přestalo odpadávat do snů. Musela se soustředit na masku, kterou jak doufala, udržuje na Klářině tváři.
Dívala se na ulice hlavního města a snažila se neucukávat za okno, kdykoli někdo vrhl zvědavý pohled na kočár.
Šárka byla čím dál nervóznější, spánek nepomáhal a připadala si po něm ještě unavenější. „Pořád se snažíš maskovat Kláru, tak se nediv,“ připomněla si. „Kdybys ty opilce v hostinci proklela, nejspíš bys vybuchla nebo to sama odskákala a odkvákala.“
Kláře neuniklo, jak si během cesty Šárka tiskne břicho, a pohotově ji podarovala kusy plátna. Šárka uznala, že ty se v domácnosti vždycky hodí . I v tak stěhovavé, jako je ta jejich.
Zkusila sebe i Kláru rozptýlit a začala recitovat, co jim mistříček o Jestřabím království říkal při diplomatické přípravce: „Hlavní město Hrad Králové, pojmenovaný na počest bájné zakladatelky Svatoslavy. Významný přístav, obchodní centrum, těžba dřeva, zlata, jílu, rybolov říční i mořský – bylo by hezké vidět moře, vlézt do něj aspoň po kolena – starobylá obchodní stezka, která pokračuje na jih do Vegladu. Vývoz vzácných kamenů, minerálů pro chemické pokusy, zámořských sladkostí a koření, dovoz sklářských výrobků, zejména broušeného skla…“ V téhle části se do diplomacie a obchodního ruchu dost promítaly mistříčkovy zájmy a sem tam se protínaly se zájmy hlavní kuchařky Marie.
Klára pomocí gest přihazovala další informace, jenže v tu chvíli začal kočár poskakovat po dlažbě, tudíž se do popředí dostalo kovářství, bednářství, kolářství a další -ství vyžadující bušení kladivem a palicemi.
Hodinářství se ke slovu nedostalo.
„Jsme tu-tutu,“ odkodrcala Šárka a Klára na okamžik zapomněla, kým teď je, a hrnula se k okýnku.
Domy tu na poschodí obíhaly dřevěné zastřešené balkony, na kterých postupně přibývaly řezby a barvy sladěné s odstíny zárubní.
Přejeli první most přes řeku, jejíž vlny se leskly jako šupiny. Na písčině opodál po sobě pod vrbami nějaké děti stříkaly vodu.
Po kočáru pronikla vůně sladkého pečiva, kterou rychle vystřídal odér pečených ryb.
„To víš, tím se tak nechám ukolébat,“ zabručela Šárka.
Už proto, že její sny poslední dobou stály za starou belu.
Cože byl mimochodem také název vesnice, kde měly začít s hledáním Mlady.