Moje články

Náhrada za téma Gloria
Vesnicí prošla vysoká hubená postava s kosou přes rameno. U posledního domku se zastavila a zaklepala. Přišel otevřít stařík nejmíň tak osmdesátiletý.
„Čekal jsem tě,“ usmál se a pozval hosta dovnitř.
Smrťák vešel a sedl si k hlavě postele. Dědoušek se najednou zatvářil zdráhavě.
„Můžu mít poslední přání?“ zeptal se.
„Ale jistě, povídejte,“ usmál sekáč. Stařík vytáhl ze sekretáře lahvičku zlatohnědé tekutiny.
„Víte, chtěl bych se s někým naposledy napít,“ řekl. Smrťák znervózněl, ale poslední přání je třeba respektovat.
Za chvíli už se chaloupkou rozléhalo staré známé „Glo, glo, glo, glória...“, které volně přešlo v andělské zpěvy „...in excelsis Deo.“

Uprostřed střechy věžáku se spoře oděná žena skláněla nad zohavenou mrtvolou. Kousek od ní se nehlučně zhmotnilo pekelné stvoření, červený a černý démon, který vypadal jako kombinace několika bytostí. Vzápětí se přetransformoval do lidské podoby. Vytáhl zbraň a nabil ji, čímž na sebe upozornil. Podřadná upírka, která se donedávna napájela z krku oběti, nyní vstala, aby si lépe prohlédla příchozího. Že by policajt? Široce se na ni usmál. Pochopila.
„Zdravím tě, bratře. Jdeš se připojit k zábavě?“ řekla.
„Ne.“
„Opravdu? A co tedy chceš dělat?“
„Třpytit se na sluníčku a jíst zeleninu,“ odpověděl Alucard sarkasticky a vystřílel do ní zásobník.

Noční obloha už bledla, ale den ještě nezačal. Do temných ulic města se natáhla mlha od řeky. Každý osamělý chodec by si teď si přitáhl kabát blíž k tělu a zrychlil krok. Bylo vidět sotva na pár kroků a panovalo strašidelné ticho.
Náhle se ozval příšerný skřípavý zvuk, jako by se v temné uličce něco hrůzného a nelidského právě probudilo k životu. Zableskla modrozelená světla. Něco začalo vydávat pravidelné hučení.
A pak se z mlhy vynořily tři mrňavé žluté postavičky a kopírka.
„Zadek,“ usoudilo jedno z těch stvoření při pohledu na vytisknutý list. Nato propuklo v neutuchající smích, následováno ostatními.

„U Gargamela, co je tohle za dárek, Luciusi?“ zeptal se Voldemort a znechuceně zíral na plechovou mašinu na Malfoyově stole.
„To je takový vynález, počítač,“ odpověděl tázaný a zatvářil se zkroušeně.
„Vždyť je to mudlovské! Jak můžeš takhle urážet svou kouzelnickou hrdost!“ rozčílil se Pán zla.
„Ale pane, myslel jsem, že by se vám to mohlo líbit,“ snažil se hájit Smrtijed, „poskytuje to spoustu informací.“
„Myslím, že to zvládnu posoudit sám,“ řekl Voldemort. Usedl za stůl a Malfoy zbledl. Proč jen musel nechat otevřenou zrovna tu fanfiction s Ebony?!
Toho dne se Voldemort definitivně rozhodl zničit všechny mudly. Pro jistotu.

Elfský špeh se konečně ocitl uvnitř hradeb citadely Icecrown. Dostat se do této gigantické pevnosti byl téměř nemožný úkol, ale po vyčerpávajícím boji proti zlým nestvůrám, sněhu a mrazu stál konečně zde, aby dokončil svou pomstu. Podlý král Lichů sprovodil ze světa jeho přítele ve zbroji a spolu s dalšími hrdinnými reky ho odsoudil k nekonečným deseti věkům oslabení po jejich znovuvzkříšení. To nemohl nechat jen tak!
Teď ale nebyl čas rozebírat temné včerejšky, bylo třeba jednat. Zamířil rovnou do trůního sálu. Tam už se neschovával. Rázným krokem se blížil ke zamrzlému schodišti, vedoucímu k trůnu. Král pozoroval nevítaného návštěvníka mrzutým pohledem. Takových sem chodilo hodně. Ani se nenamáhal vstát.
„Takže?“ prolomil ticho vládce Citadely. Elf stanul poněkud udýchán na posledním schodě.
„Ó strašlivý zlosynu, přivádí mě prolitá krev mého přítele, která volá po odplatě!“ stručně vysvětlil důvod své návštěvy blonďatý mladík.
„Boží. A jakpak by sis to představoval?“ zeptal se král. Na elfově tváři se rozhostil nepříčetný úsměv.
„Takhle!“ zařval, vytáhl z opasku objemnou čutoru plnou ledové vody a začal lít její obsah na svého protivníka.
„Ať ti ta tvoje hnusná zadnice přimrzne k tomu pitomýmu trůnu navěky!“
„To už tu bylo,“ poznamenal král a popadl meč.
-Release spirit-

Byl krásný den a Loki by udělal cokoliv, aby to tak zůstalo. Se svou někdejší družkou v patách to ale neviděl vůbec dobře. Možná se měl přeci jen ukázat, když mu napsala o tom dítěti.
Náhle se ocitl ve slepé soutěsce.
„Podělanej Jotunheim, jedinej kámen tu neleží na správným místě!“ pomyslel si. Pohlédl na oblohu. Jasně, přeměna by mohla... Něžné obří ruce ho objaly v drtivém sevření.
„Ty tak spěcháš, že bys mě málem přehlídl,“ pošeptala mu Angrboda do ouška, až mu v něm zahvízdalo, „Koukni, kdo se nám narodil, celý po tobě.“
Zboku něco hrozivě zavrčelo. Loki naprosto nesouhlasil.

Lobelie Pytlíková milovala houbaření, obzvlášť pokud se jí podařil větší úlovek než ostatním. A zrovna včera večer jí neznámý přítel poslal důvěrnou zprávu, že „už rostou“. Dneska tedy vyrazila na houby se svítáním, aby byla v lese první. Sotva vkročila na známou lesní pěšinu, ha – rodinka praváčků přímo u kraje cesty! Hned se k nim vrhla. Když je ale chtěla očistit, došlo jí, že je něco v nepořádku. Nožičky, ne, celé houby, byly jen dřevěné atrapy! Zpoza stromu se ozval přidušený smích dvou hobitů. Smíšek s Pipinem byli možná ještě malí hobiti, ale jak a komu provést Apríl věděli dobře.

Téma č. 7: Zprava dobrý
Několik měsíců od Sherlockova skoku John stále nebyl ochotný uvěřit, že je jeho přítel navždy pryč. Občas měl dokonce pocit, že ho zahlédl na ulici. Když se to stalo po několikáté, doporučila mu jeho psychoterapeutka pár týdnů mimo město, aby přišel na jiné myšlenky.
Teď se vracel zpět, připravený čelit pravdě. Ve vypůjčeném autě se ploužil Londýnem.
Poslední křižovatka.
Rozhlédnul se. Zprava dobrý, zleva taky, kontrola...
John strnul. Vpravo u novinového stánku stál... Sherlock? Vyskočil z auta a vrhl se přes silnici. Pozdě. Nikdo tam nebyl. Zklamaně se vrátil do auta.
„Dlouho jsme se neviděli,“ ozvalo se ze zadního sedadla.

Vládce zažíval triumf. Konečně se mu podařilo ovládnout většinu důležitých soustav Galaxie. Páni času byli bezpečně zamknutí na Galifrey a Doktora zavřel v jeho Tardis poté, co mu ji šlohnul. Nic už mu nemohlo zabránit v dokončení jeho plánů. Tedy, až na... ale ne, to by bylo naprosto nepravděpodobné.
Vesmír na chvíli přestal existovat. Veškerým jsoucnem teď byla pouze malá modrá policejní budka. Doktor vzal zbytky svých pout a svázal jimi naprosto zkoprnělého Vládce. Donna jen nevěřícně zírala.
„Doktore, máš nějaké alespoň přibližně uvěřitelné vysvětlení toho, co se stalo?!“
„Technoblábol,“ řekl Doktor, zatáhl za pár páček a znovu stvořil svět.

„Ty, Jime, je všechno v pořádku?“ zeptal se McCoy a nalil svému kapitánovi skleničku whiskey.
„Hm? Samozřejmě,“ odpověděl. Doktor se zatvářil přísně.
„To neznělo přesvědčivě, nemusíš se snažit něco předstírat. Sem na ošetřovnu se už taky leccos doneslo. Slyšel jsem, že jste se se Spockem dali dohromady,“ řekl McCoy. Kirkovi zaskočilo a nebýt to opravdu vynikající pálenka, neubránil by se vyprsknutí.
„Kostro, zbláznil ses?!“ nemohl věřit svým uším. Spock byl samozřejmě jeho blízký přítel, ale rozhodně ne tak blízký. Kdo mohl něco takového rozšířit?
Slečna Chaplová si naposledy ověřila, že jí nevěnují pozornost, a odeslala na svůj blog další povídku.

Fiona se ve věži nudila. Ani drak se dneska nenamáhal řvát a chrlit plameny, i jeho to po těch letech nejspíš tolik nebavilo. Princezna občas uvažovala o útěku, ale i kdyby jí v cestě nestála nestvůra, tak by jako dáma v nesnázích měla být zachráněna, a to nejlépe spanilým princem. Koneckonců, šlo i o tu kletbu. Zasnila se. Kde je teď asi její rytíř? Jaké nebezpečenství pro ni překonává?
Daleko, předaleko odsud se uvnitř privátních komnat magické továrny zhlížel v zrcadle pohledný mladík.
„No vidíš, srdíčko, říkala jsem, že ti ten zlatý korzet bude slušet,“ spokojeně se usmála Dobrá víla.

V potemnělém sále městské Opery zaduněl gong a na scéně se zjevila postava.
„Na úsvitu věků, když se vesmír teprve formoval, zrodila se Želva. Hleďte, toť ona!“
Ve vzdálené řadě hlediště cosi zašramotilo do ticha.
„To bych moc rád, ale přes tuhle slepici bohužel nic nevidím!“ ozval se velmi hlasitým šepotem malý mužík, který seděl za dámou s objemným kloboukem a všemožně se nakláněl, aby se dostal ze zákrytu.
„To není žádná slepice, vy barbare!“ rozlítila se dáma ukazujíc vycpaného opeřence na svém klobouku pobaveným přihlížejícím.
„Naprosto vás chápu, madame,“ řekl vedle sedící Kachní muž s chápavým úsměvem na tváři.

„...a tak se všickni gungani sešla a dlouho povídala, bla bla důležitý řeči s tou príma šéfkou z města. Dohodli, že přátelé, a jít do vééélká důležitá bitva. Tam děsně stateční, bum prásk, spostu bouchajd a taratata fujky oškliváků plechových, móc zmatek, ale já fakt užitečná byla, každýho hnusáka hned odpráskla, pohodička, levou zadní kliďánko. A najednou křach, všichni plecháči totáč tuháč, zfušovaná hejblátka oni uvnitř měla. Všickni velká radost měla a oslavovala a teď být dál přátelé s lidmi. Zapsala velká kronikář Jar Jar Binks.“
Yoda s povzdechem odložil popsaný cár papíru. Nakonec možná vyhráli, ale za strašlivou cenu.